Chodil nakupovat jednou týdně, vždycky ve čtvrtek večer, půl hodiny před zavíračkou. Supermarket totiž býval skoro prázdný. Dost často si v něm vyřizovaly své nákupy i prodavačky, kterým končila směna. I další zákazníky už poznával. Třeba jeden starší chlápek nosil bezpečnostní reflexní pásky na nohách i na rukách. Jiná paní nechávala před vchodem zlatého retrívra. Měl toho psa rád. Občas si všiml drobné mladé ženy provázené zhruba osmiletým klukem. Evidentně matka a syn.
Zaujalo ho to. Vyrůstal totiž bez otce. Kdysi chodil s vlastní matkou nakupovat, dokonce do stejného obchodu. Všiml si, jak paní pečlivě studuje cenovky a hledá nejlevnější varianty různého zboží. Dobře to znal ze svého dětství. Vždycky byli velice chudí.
Bylo mu té paní líto a zároveň se mu líbila. Uvažoval, že ji osloví. Byl ale starší než ona, z jejího pohledu nejspíš dávno za zenitem. Pak se na něj ale obrátila sama.
„Dobrý večer. Neměl byste dvě desetikoruny za dvacku?“ zeptala se ho u zaparkovaných košíků.
„Možná jo,“ odpověděl a otevřel peněženku.
Naštěstí mu nedávno vrátili v indické restauraci skoro dvě stovky jen v drobných. Desetikoruny snadno našel.
„Díky,“ řekla a usmála se.
Od té doby se s nimi začal zdravit. Potkával je skoro každý týden. Jednou podal paní mandarinkový kompot z vysokého regálu. Po téhle příhodě si říkal, že se jí příště určitě představí a někam ji pozve.
Dokonce přemýšlel, jak to zařídí se synkem. Byl mu sympatický. Tipoval, že si s ním bude rozumět. Koneckonců nejspíš sdíleli podobný osud. Měl ale matné povědomí, že tyhle věci mohou být složité.
Jenže pak se tři týdny neukázali. Když se zase objevili, provázel je neznámý muž. Pozdravil je. Byl slušně vychovaný. Příští čtvrtek ale raději vyrazil na nákup jinam. Ten krám beztak zanedlouho zkrachoval.