Košíková romance

Chodil nakupovat jednou týdně, vždycky ve čtvrtek večer, půl hodiny před zavíračkou. Supermarket totiž býval skoro prázdný. Dost často si v něm vyřizovaly své nákupy i prodavačky, kterým končila směna. I další zákazníky už poznával. Třeba jeden starší chlápek nosil bezpečnostní reflexní pásky na nohách i na rukách. Jiná paní nechávala před vchodem zlatého retrívra. Měl toho psa rád. Občas si všiml drobné mladé ženy provázené zhruba osmiletým klukem. Evidentně matka a syn.

Zaujalo ho to. Vyrůstal totiž bez otce. Kdysi chodil s vlastní matkou nakupovat, dokonce do stejného obchodu. Všiml si, jak paní pečlivě studuje cenovky a hledá nejlevnější varianty různého zboží. Dobře to znal ze svého dětství. Vždycky byli velice chudí.

Bylo mu té paní líto a zároveň se mu líbila. Uvažoval, že ji osloví. Byl ale starší než ona, z jejího pohledu nejspíš dávno za zenitem. Pak se na něj ale obrátila sama.

„Dobrý večer. Neměl byste dvě desetikoruny za dvacku?“ zeptala se ho u zaparkovaných košíků.

„Možná jo,“ odpověděl a otevřel peněženku.

Naštěstí mu nedávno vrátili v indické restauraci skoro dvě stovky jen v drobných. Desetikoruny snadno našel.

„Díky,“ řekla a usmála se.

Od té doby se s nimi začal zdravit. Potkával je skoro každý týden. Jednou podal paní mandarinkový kompot z vysokého regálu. Po téhle příhodě si říkal, že se jí příště určitě představí a někam ji pozve.

Dokonce přemýšlel, jak to zařídí se synkem. Byl mu sympatický. Tipoval, že si s ním bude rozumět. Koneckonců nejspíš sdíleli podobný osud. Měl ale matné povědomí, že tyhle věci mohou být složité.

Jenže pak se tři týdny neukázali. Když se zase objevili, provázel je neznámý muž. Pozdravil je. Byl slušně vychovaný. Příští čtvrtek ale raději vyrazil na nákup jinam. Ten krám beztak zanedlouho zkrachoval.

Hra

Xbalanque si pečlivě nasadil své chrániče. Používal jich hned několik. Nejdůležitější byla ochrana pánve. Další kus tvrdé hovězí kůže obepínal jeho hrudník. Menší chrániče nosil i na loktech a kolenech. Všemi těmihle částmi těla mohl během Hry zasáhnout gumový míč. Nesměl se ho ovšem dotknout rukou nebo chodidlem. Kdyby to udělal, znamenalo by to pro Xbalanqueův tým ztrátu bodů. To by mladý mayský bojovník nepřenesl přes srdce. Fandil Yaxchilánským hadům ještě dřív, než se sám stal členem týmu. Dlouho si myslel, že nemá šanci.

V posledních několika měsících však Hadi zažívali vítěznou sérii. Vyhráli dvacet zápasů za sebou. Ve Hře proti Takalským jaguárům proto došlo i Xbalanqueho.

Bojovník se rozhlédl po ostatních příslušnících šestičlenného manšaftu. Nepůsobili příliš zkušeně. Zato ale měli v očích odhodlání. Do místnosti vešel rozhodčí.

„Je čas,“ prohlásil.

„Natrhneme jim prdele!“ zařval Xbalanqueův spoluhráč Kukulkan.

Xbalanque souhlasně zamručel. Kukulkana znal od dětství. Popravdě ho neměl moc v lásce. Během Hry ale musely jít všechny spory stranou.

Hřiště mělo půdorys velkého písmene I. Jeho střední část lemovala dvojice strmých stěn. Sloužily jako odrazové plochy pro gumový míč. Na dvou místech z nich čněly kamenné kruhy. Koruny obou zdí obsadili nadšení diváci. Týmy se shromáždily v prostoru mezi stěnami.

Rozhodčí napřed zamával kadidelnicí. Xbalanque ucítil závan posvátného dýmu. Pak sudí nádobu odložil a vyhodil do vzduchu míč. Hra začala.

Cestou zpět k zemi se balón ocitl v Xbalanqueho dosahu. Bojovník ho obratně odrazil pravým bokem směrem na spoluhráče Ixchela. Publikum je odměnilo hlasitým zabouřením.

Stačilo několik výměn a Hadi měli v kapse první bod. Podařilo se jim totiž dostat míč na konec hřiště patřící Jaguárům, aniž by se dotkl země.

Další dvě rozehrávky dopadly stejně. Jaguáry zřejmě trápila nervozita. Jedno kolo dokonce ztratili kvůli školácké chybě. Míč jim upadl na zem.

„Máme to v kapse,“ zavolal Ixchel na Xbalanqueho.

Xbalanque se v odpověď jen zazubil. Měl stejný dojem. Opravdu to vypadalo na snadný zápas. Jenže pak přišla katastrofa.

Jeden z Jaguárů – byl to menší šlachovitý chlapík jménem Hunahpu – chtěl Kukulkanovi překazit přihrávku. Míč se odrazil od jeho hrudního chrániče a shodou okolností proletěl kamenným kruhem.

„Konec Hry,“ zvolal rozhodčí.

Sudí vzal za ruku kapitána Takalských jaguárů. Zvedl ji vysoko do vzduchu. Bylo rozhodnuto.

Xbalanqueho se cítil, jako by někdo polil vědrem ledové vody. Vypadalo to tak nadějně! Nakonec ale prohráli po několika málo minutách kvůli náhodnému odrazu. Nedalo se nic dělat. Hra je Hra. Čeká ho posměch a opovržení.

Závistivě se podíval na vítězné soupeře. Kupodivu se netvářili příliš nadšeně. Xbalanque je nechápal. Vždyť kněží už chystali své obsidiánové nože. Za několik desítek minut budou všichni Jaguáři ležet na obětních stolech. Po vyjmutí srdce z těla zaživa se setkají se svými bohy. Jak moc jim Xbalanque záviděl!

Skvrna

Firthmoor byl už čtvrtý hrad, který si Sterlingovi přijeli prohlédnout. Nutno říct, že měl opravdu něco do sebe. Stál na skalnatém mořském břehu. Disponoval hromadou věžiček, cimbuří, chrličů a dalších podobných detailů. Jeho prastaré stěny obrůstala směs mechu a lišejníku. Uvnitř byla k vidění přehršel dekorací dokreslujících ponurou atmosféru. Na chodbách postávala posekaná brnění. Ze stěn visely zubaté meče, dlouhá kopí, barevné dřevce a otlučené štíty. Sem tam je prokládal obraz nějakého zamračeného šlechtice.

„Vypadá to dobře,“ prohlásil Reginald Sterling, růžolící obrýlený velkoobchodník s patentními čistícími prostředky z New Yorku. „Možná bychom to mohli vzít. Co říkáš, poklade, zdá se ti to dostatečně romantické?“

Poslední slova patřila Sterlingově štíhlé ženě Vicky. Na prohlídku vzala dlouhé šaty v barvě mátové zeleně. V ruce držela lorňon s kostěnými obroučkami. Na hlavě jí seděl široký klobouk.

„Je to pěkné,“ prohlásila. „Akorát stěna tady pod tím portrétem je nějaká špinavá.“

„Ehm … to je krev,“ vmísil se do hovoru jejich průvodce Lord Angus MacAllister, majitel hradu. Byl to elegantní postarší muž s pečlivě pěstěným knírkem. Na sobě měl tweedové sako a samozřejmě kostkovaný kilt.

„Je to jeden z mých prapředků Malcolm MacAllister,“ pokračoval Lord. „O Vánocích 1584 záhadně zmizel. Říká se, že ho někdo zavraždil. Mohl to být Hrabě Drummond, za kterého se později znovu provdala Malcolmova manželka. Prý spolu udržovali poměr už za Malcolmova života. Malcolmův duch teď na hradě straší.“

„Ale to je rozkošné!“ rozplývala se paní Sterlingová. „Přesně něco takového hledáme.“

Reginaldovi Sterlingovi to zase tak skvělé nepřipadalo. Nezamlouval se mu ostatně celý manželčin nápad koupit hrad ve Skotsku. Kdyby bylo po něm, zůstali by doma ve Státech. Cestování nebylo pro něj. Zvlášť to zámořské. Na lodi se mu pokaždé dělalo strašně špatně.

„Jak se to strašení projevuje?“ zeptal se.

„Mno,“ odpověděl Lord MacAllister. „Je toho víc. Občas jsou na chodbách slyšet zvuky, při kterých tuhne krev v žilách – ďábelský smích, chroptění a tak podobně. Nábytek se záhadně přemísťuje. Čas od času někdo tvrdí, že viděl na hradbách Malcolmův přízrak. Lidé si toho ale hodně navymýšlejí. Navíc u nás se většinou rádi napijeme.“

„A jak s tím souvisí ta krev?“ zeptala se paní Sterlingová.

„Malcolm se prý na štědrý den 1684 zjevil v knihovně,“ pokračoval šlechtic. „Řekl, že dokud krev nezmizí, nedojde klidu.“

Reginalda Sterlinga to zaujalo. O hradech, šlechtě nebo strašidlech moc nevěděl. Vyznal se ale v odstraňování skvrn. Začal se přehrabovat ve své brašně.

„Takže když flek zmizí, zmizí i duch?“ Zeptal se Lorda MacAllistera.

„Tak praví legenda,“ přitakal šlechtic.

„Ale to by neměl být problém!“ prohlásil Reginald Sterling. „Moje č. 12 si s ní poradí.“

Vytáhl z brašny skleněnou lahvičku. Odzátkoval ji a navlhčil tekutinou, kterou lahvička obsahovala, kapesník. Pak jím krvavou skvrnu pečlivě otřel. Úsek stěny pod obrazem zádumčivého aristokrata brzo ztratil své temně rudé zabarvení.

Ozval se úlevný povzdech. Z obrazu se odlepila průsvitná postava. Odlevitovala ke starodávnému krbu, v němž zmizela. Zjevně vyletěla komínem. Ovzduší v hradu se rázem proměnilo. Sterlingovi se zdálo daleko méně pochmurné. Za okny vysvitlo slunce.

„Ty seš fakt nemožnej,“ obořila se na obchodníka jeho manželka. „Takovej pěknej hrad a ty ho zkazíš.“

Pěsťovka

Marketingový specialista Michal Jiránek neměl dobrý den. Při ranní prezentaci před šéfy všech nejdůležitějších oddělení mu chcípnul dataprojektor. Když ho rozběhl, zjistil, že si připravil nesprávný powerpointový soubor. Po poradě za ním přišel nějaký magor z účtárny. Chtěl jakousi debilní tabulku. Měl ji prý dodat už minulý týden. Michal netušil, o čem je řeč. Nakonec musel nějaká čísla narychlo schrastit. Samozřejmě si je všechna vymyslel. Hned potom zase odešla tiskárna. Michal přičítal problémy novému pracovišti.

Firma se před časem přestěhovala do budovy na periferii. Kolem se nedalo zajít na oběd. Jediná možnost byla divná knajpa u malého zimního stadionu hned vedle. Jídlo nestálo za nic. Kuchař ho nejspíš ohříval v mikrovlnce.

Podobné to bylo s parkováním. Pořádné stání u domu chybělo. Šéfové mohli odstavit své vozy na menším vyasfaltovaném prostranství v zadním traktu. Pro ostatní zbýval zabahněný plácek vedle. Když konečně padla, Michal si z něj šel vyzvednout svoje auro.

Před stadionem pokuřovalo několik chlápků. Zřejmě bývalí hráči nebo trenéři. Teď ale asi místo na ledě trávili svůj čas v hospodě. Na jejich pupcích to bylo vidět.

„S parkováním je to tu úplně na píču,“ prohlásil jeden z nich. „Co se sem nastěhovali ty buzeranti z těch kanceláří, normální člověk se nevejde.“

Michal toho měl plné zuby. Udělal k borci dva rychlé kroky a povídá:

„Kdo je u tebe buzerant, ty mrdko vyžraná.“

No a pak mu jednu napálil. Slyšel, jak chlapovi křupl nos.

Popotáhl si kravatu. Došel k autu, nastoupil a odjel. Za volantem si uvědomil, že si prudkým pohybem roztrhl drahou košili. Klouby na pravé ruce ho bolely. Přesto měl dobrý pocit. Pěsťovka mu spravila náladu.

Cestou se zastavil na odběrovém místě doručovací firmy pro balíček. Dojel domů a zaparkoval na svém obvyklém placu. Vchod do domu otevřel kódem. Vyjel výtahem do čtvrtého patra, vytáhl z kapsy klíče a odemkl svůj byt.

Jakmile za ním zaklaply dveře, zapnul počítač a pustil si výběr největších hitů Haničky Zagorové. Rozbalil balíček. Obsahoval poslední přírůstek do jeho sbírky barbín. Vytáhl panenku z krabice a pečlivě ji usadil na čestném místě. Pak se uvelebil před zrcadlem lemovaným řadou žárovek. Kriticky si prohlédl vlastní obličej a dal se do líčení.

Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.