Autor: -rjh-

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.

Pravda

Učitelka matematiky Michaela Horáková chodila kolem stánku Hvězdných strážců každý den cestou na první ranní vyučovací hodinu. Stával na svém místě za každého počasí. Obsluhovali ho vždycky muži v čistých, staromódně střižených oblecích, případně ženy v kostýmcích a lodičkách. Nabízeli příručky s názvy jako Jsme ve vesmíru sami?, Kosmická Harmonie: Jak komunikovat s mimozemskými průvodci, případně Moudrost našich přátel z Tau Ceti. Jednoho upršeného dne se Michaela smilovala nad mladým mužem od Hvězdných strážců a přijala od něj leták. Psalo se na něm:

CHODÍTE K VOLBÁM?

Přednáška o celoplanetárním spiknutí

19.00, Kulturní dům T. G. Masaryka, malý sál

Michaelu pozvánka zaujala. Když večer doma opravila poslední várku písemek, oblékla se a vyrazila. Účast nebyla velká. V sálu, do kterého se vešlo okolo osmdesáti lidí, jich sedělo sotva dvacet. Řečník byl hubený šedovlasý pán s brýlemi nepřítomného vzezření. Představil se jako inženýr Křovák.

Před několika lety se prý setkal s vysoce inteligentními mimozemskými bytostmi. Říkali si Nexariané. Pocházeli totiž z planety Nexar obíhající hvězdu Tau Ceti. Přišli varovat lidstvo před jinými mimozemšťany. Ti zase pocházeli z jedné z oběžnic hvězdy Wolf 1061. Jmenovala se Xylothia. Jejím obyvatelům proto říkal Xylothiané.

Dokázali na sebe pomocí technologie brát lidskou podobu. Podle ing. Křováka infiltrovali lidskou společnost. V současnosti už zaujímají většinu významných postů, včetně politických. V demokratických státech je jedno, koho volíte. Ať hodíte hlas jedné nebo druhé straně, vždycky vybíráte Xylothiany.

Tohle už někteří lidé v publiku nevydrželi. Začali se smát nahlas.

„Já to věděl!“ vykřikl nějaký chlápek.

Další slečna nebo paní zvedla ruku a přihlásila se jako ve škole. Řečník to zpozoroval.

„Ano?“ zeptal se.

„Jsou nějací Xylothiané teď s námi v místnosti?“ chtěla vědět.

Dotaz vyvolal další výbuch smíchu. Inženýr Křovák začal cosi drmolit. Nebylo mu ale rozumět. Celkově bylo jasné, že svoje posluchače pobavil. Nepodařilo se mu je ale přesvědčit.

Inženýr Křovák zjevně nebyl z přijetí své přednášky nadšený. Vypadal, že se ho posměch dost dotkl. Lidé se pomalu vytráceli. Michaela zůstala v místnosti jako poslední.

„Mohla bych s vámi mluvit někde v soukromí?“ oslovila ing. Křováka.

„Leda v šatně.“

Ukázal jí kumbál propojený s přednáškovým sálem. Na věšáku u vchodu si všimla ošuntělého kabátu. Část stolku zabíral obstarožní notebook. Zřejmě v něm ještě běžel operační systém Windows XP.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ začal Inženýr Křovák.

Michaela sáhla do kabelky. Vytáhla z ní paprskomet a přesně mířeným výbojem ho na místě usmažila. Pak si stáhla odpornou lidskou masku a pustila se do konzumace inženýrova těla. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit důkazů. Maso navíc krásně křupalo. Skoro jako jídla doma na Xylothii.

Kerbík

Doktor Josef Mašek, veterinář specializující se na malá zvířata, měl za sebou dlouhý den. Bylo to vesměs samé očkování, několik ošklivých odřenin a dokonce jedna zlomená tlapka. Úplně nejvíc zabrat mu dal zvracející papoušek. Teď to ale začínalo vypadat, že bude konečně moci zavřít. Stačilo už jen dodělat administrativu. Mašek prošel záznamy pacientů a doplnil do chorobopisů, co během vlastního ošetření nestihl. Zkontroloval také stav léků a účetnictví. Už se chystal vypnout počítač. Pak ale uslyšel zaklepání na dveře. Byla to sestra, slečna Černá.

„Máme ještě jednoho pacienta,“ oznámila.

„A je to něco akutního?“ zeptal se doktor Mašek. „Kdyby ne, řekněte jim, ať přijdou zítra. Už je po zavíračce.“

„Je teprve za deset půl,“ namítla sestra. „Tohle navíc určitě budete chtít vidět.“

Měla pravdu. Do ordinace vešel elegantní gentleman v tmavém obleku s dlouhými černými vlasy svázanými do ohonu. Na vodítku ho nepříliš nadšeně následoval velký obtloustlý pes. Měl tři hlavy.

Doktor Mašek překvapeně zamrkal. Byl ale profesionál. Nenechal se vyvést z míry.

„Tak co vás přivádí,“ zeptal se?

„Už několik dní kulhá,“ prohlásil majitel psa. „Asi má něco s pravou přední tlapkou. Nechce si na ní ale nechat sáhnout.“

„Hm, tak se podíváme, jak chodí,“ prohlásil veterinář. „Jak se jmenuje?“

„Kerberos,“ prohlásil chlápek. „Říkáme mu Kerbík.“

Doktor Mašek se předklonil, plácl se do stehen a zavolal:

„Kerbíku, pojď sem!“

Pes zavrtěl ocasem a popoběhl směrem k lékaři. Ve vzdálenosti okolo půl metru se ale zastavil. Nejspíš veterináři úplně nedůvěřoval. Maškovi to ale stačilo, aby se dozvěděl, že problém není příliš vážný.

„Můžete mi ho pomoci dát na stůl?“

Chlápek zvíře zvedl. Pes se chvíli snažil dostat dolů. Když zjistil, že si nepomůže, dřepl si na zadek.

„Kolik mu je?“ zajímal se veterinář.

„Asi čtyři tisíce let,“ prohlásil chlapík.

Doktor Mašek nehnul ani brvou. Místo toho zkusil prozkoumat kulhavou tlapku. Kerbík ale okamžitě uhnul.

„Můžete ho prosím podržet?“ požádal chovatele.

„Jasně,“ řekl chlápek. „Přesně tohle mi dělá taky.“

S pomocí majitele se lékaři povedlo končetinu prohlédnout.

„Je to jen zarostlý drápek,“ prohlásil nakonec doktor Mašek. „To hned vyřešíme.“

Ošetření netrvalo ani pět minut. Psovi se příliš nelíbilo. V ordinaci na něj ale byli tři lidé.

„Co jsem dlužný,“ ptal se majitel.

„Dneska to bude za dvě stovky,“ prohlásil veterinář. „Mám ale jinou věc. Váš pes má nadváhu. Nedáváte mu náhodou lidské jídlo?“

„Nikdy,“ dušoval se chlápek. „Dostává jen granule.“

„My tady poznáme, když páníčkové lžou,“ řekla sestra.

„No dobrá,“ přiznal chovatel. „Občas vyloudí nějaké zbytky. Beru ho doma v podsvětí na hostiny.“

„Jak často je občas?“ chtěla vědět sestra.

„Hostinu máme každý večer,“ vzdal to chovatel. „Taky s námi ráno snídá.“

„Tu musí přestat,“ prohlásil lékař. „Váš pes možná může být nesmrtelný. Pořád mu ale hrozí metabolický syndrom nebo rovnou cukrovka. Napíšu vám několik značek dietních granulí. Můžete vyzkoušet, které mu budou nejvíc chutnat. Dnes ho zvážíme. Sestřička vám založí kartu. Za měsíc přijdete na kontrolu.“

Kerbík je zvědavě pozoroval a kroutil u toho všemi svými hlavami. Věděl, že se o něm mluví. Neměl však tušení, že mu právě začaly krušné časy.

První den

Když novinář Karel Kříž ráno sjížděl výtahem z pátého patra, zdálo se mu, že kabina zabrzdila o něco prudčeji než obvykle. Nevěnoval tomu ale pozornost. Vyšel z domu na ulici jako každý jiný den. Na chodníku před činžákem si všiml neobvykle vyhlížející dívky. Měla na sobě dlouhé šaty. V jejích jako uhel černých vlasech zahlédl věnec. Držela zapálenou svíčku. Byla bosa. Karlovi to ale nepřipadalo zvlášť divné. Bylo léto, boty nenosil kdekdo. Možná dívce i trochu záviděl. Třeba je z nějaké sekty, pomyslel si, asi Hare Krišna nebo něco na ten způsob.

Jako každý den se vydal do redakce. Když měl čas, chodil pěšky. Měl vyzkoušeno, že chůze do práce a zase zpátky bohatě stačí ke splnění denního cíle deseti tisíc kroků. Jedna cesta dokonce vycházela okolo šesti a půl tisíc. Když přes den ještě trochu nachodil, měl večer jistých patnáct.

Cestou pravidelně míjel opuštěné dětské hřiště. Stála na něm klasická prolézačka ve tvaru zeměkoule. Místy ji začínala užírat rez. Karel občas uvažoval, že na ni vyleze. Zatím to ale neudělal.

Toho rána si všiml, že prolézačka je obsazená. Trůnila na ní dívka, kterou zahlédl ráno před domem. Jednou rukou svírala trubku prolézačky. Ve druhé držela svou svíčku. Klimbala nohama. Karlovi se zdálo, že ho dívčiny modré oči sledují. Náhoda, říkal si.

U vlakového nádraží si měl ve zvyku kupovat párek v rohlíku. Nedělal to každý den. Zrovna dnes měl na něj ale chuť. Postavil se k okénku a řekl prodavačce:

„Jeden s hořčicí, prosím.“

Žena nereagovala. Zkusil to ještě jednou. Nic. Chtěl se rozhlédnout, jestli párkařka ignoruje i další zákazníky. Byl ale u stánku sám. Kupodivu až na svoji známou z rána. Stála několik metrů od okénka a nepřítomně se usmívala. Nevšímal si jí. Začínala ho trochu štvát.

Když Karel dorazil do redakční budovy, prosklené dveře se nechtěly otevřít. Pak ale prošla nějaká ženská, kterou neznal. Dveře se před ní rozestoupily. Zvláštní, pomyslel si Karel a rychle se dveřmi prosmýkl.

Pozdravil recepční. Žádná reakce. Dneska je nějaká zamyšlená, uvažoval Karel. Vystoupal schody. Před vchodem do redakce zkontroloval svůj fitness náramek. Od rána ukazoval jen 250 kroků! To bylo zhruba stejně, kolik Karel obvykle udělal, než se oblékl, vyčistil si zuby a nastoupil do výtahu.

„Krám,“ zabučel Karel. Nebylo to ale důležité. Kroky opravdu udělal. Jestli se někam započítají, není podstatné.

Ve dveřích se minul s kolegyní z ekonomické rubriky. Nepozdravila ho. Studovala za chůze nějaké papíry.

Redakce byla velká sdílená kancelář. Karel nahlas řekl „Dobrý den“. Těch několik kolegů, kteří dnes nepracovali z domova, však mělo na uších sluchátka. Zírali do obrazovek svých počítačů a nereagovali.

Karel se posadil ke svému stolu a zapnul počítač. Nasadil si vlastní sluchátka. Pustil si do nich bílý šum a nastartoval textový editor. Chtěl ten den vytvořit dlouhý rozhovor. Měl ho nahrubo přespaný od umělé inteligence.

Přepis byl ale nepublikovatelný. Aby se dal vydat, musel ho upravit. Karel se zabral do editování. Po chvíli zaznamenal, že se poblíž nahlas baví dvě kolegyně z přílohy s televizním programem.

Kvůli sluchátkům s bílým šumem jim nerozuměl. Zdálo se mu, že dívají k jeho stolu. Uvažoval, že si sluchátka na chvíli sundá a zeptá se, jak se mají. Potřeboval ale s tím rozhovorem pohnout. Raději proto pokračoval v práci.

Po nějaké době sluchátka přece jen odložil a vstal, aby se protáhl. Kancelář byla prázdná. Všichni nejspíš odešli na oběd. Karel do firemní jídelny nechodil. Odnesl si totiž doživotní trauma z té školní. Už už se chtěl znovu posadit, když si všiml něčeho divného.

Na jednom ze stolů na opačném konci místnosti opět seděla dívka se svíčkou. Když se dostala do kanceláře, musí mít vstupní kartu, říkal si Karel. Asi tu pracuje. To by vysvětlilo, proč se na něj venku usmívala. Zná ho. Uvažoval, že dívce alespoň zamává. Pak se ale zase posadil ke svému rozhovoru.

Když už měl psaní plné zuby, bezmyšlenkovitě zapnul internetový prohlížeč. Spustil se na poslední stránce, kterou Karel včera četl. Byl to web regionálních novin. Málokdy na něm bylo něco zajímavého. Karel ho kontroloval jen ze zvyku. Tentokrát ho však jeden z titulků zaujal.

„V Ančerlově ulici se utrhl výtah, jeden mrtvý,“ psal web. Karel bydlel taky v Ančerlově. Se sousedy se moc nebavil. Pochopitelně byl ale zvědavý. Letmo článek přelétl. Nebyl dlouhý.

V předposledním odstavci stálo: „Při nehodě zemřel jediný cestující výtahu, známý novinář Karel Kříž.“

Vyjádření šéfa hasičského sboru a starosty už nečetl. Nenamáhal se ani vypínat počítač. Sešel po schodech a prošel vrátnicí na dlážděné prostranství před redakční budovou. Čekala tam na něj dívka z rána. Karel k ní přistoupil. Smrt ho vzala za ruku.

Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“