Rubrika: Všechno (Jiná tu není a nebude.)

Propustka

Matějův otec se vrátil domů za tmy. Matěj měl už dávno spát. Místo toho seděl na podlaze v obýváku. Hrál si s angličáky. Byli tři. Policejní auto, cisterna a odtahová služba. Z celého setkání to později byla jeho nejasnější vzpomínka.

Když Matěj zaslechl, jak se otvírají dveře od bytu, prudce se mu rozbušilo srdce. Chtěl zvednout cisternu a položit ji na nízký stolek. Jenže mu upadla. Ruce se mu třásly.

Jako první vstoupila do pokoje matka. Měla na sobě dlouhou květovanou sukni a svetr. Za ní vešel vysoký muž v khaki bundě s kapsami a džínách.

„Matěji, tohle je taťka,“ řekla matka.

„Jak se máš?“ zeptal se muž.

Matěj mlčel. Svého otce poznal. Chtěl polknout, ale nedařilo se mu to.

„Je na něj už moc pozdě,“ řekla matka. „Vezmu ho do postele.“

Matěj ji chytil za ruku. Odvedla ho do jeho pokoje. Počkala, až si obleče pyžamo a vleze si pod peřinu. Pak ho pohladila po vlasech a popřála mu dobrou noc.

Za oknem pršelo. Na sklo dopadaly kapky deště. Matějův tep se pomalu vrátil k normálu. Propadal se do sna.

***

Když ho matka vzbudila, připadalo mu, že ještě nespal. Déšť ustal. Venku byla ale pořád tma.

„Musíme jít,“ řekla. „Chvátej. Vezmeš si jen kecky a bundu. Pojedeme k bavičce.“

V předsíni mu pomohla s neposednými rukávy a zavázala mu tkaničky. Matěj se je nedávno naučil zavazovat sám. Trvalo mu to ale dlouho. Na ponožky nebyl čas. Pootevřenými kuchyňskými dveřmi zahlédl Matěj nějaký pohyb. Znovu ucítil, jak se mu rozbušilo srdce.

Matka vedla Matěje po schodech a ven z domu. Pak šli liduprázdnou ulicí v naoranžovělém světle lamp. Mladá žena chvátala. Nakonec vzala dítě do náručí. Na zastávce ho postavila na zem .

Babička bydlela v malém domku jen s fenkou jezevčíka. Matěj byl zvyklý za ní jezdit autobusem. Potmě ale jel poprvé. Vůz dorazil úplně prázdný. Seděli v první řadě hned u řidiče. Matěj pozoroval svůj vlastní odraz v zaprášeném okenním plexisklu.

V domku se ještě svítilo. Babička měla na sobě župan a chlupaté bačkory. V předsíni se Matěj přivítal se psem.

„Ahoj, Pegginko,“ řekl.

Fenka vrtěla ocasem. Olízla Matějovi obličej. Měla hebkou srst. Hřála. Na krku jí Matěj nahmatal obojek proti klíšťatům.

„Dopadlo to blbě,“ řekla matka. „Můžeme tu do rána zůstat?“

Spali v pokoji s oknem do zahrady. Babička měla ráda staré natahovací hodiny. Jedny tikaly naproti posteli. Matěj se jich většinou trochu bál. Teď byl ale moc unavený. Brzo usnul.

***

Probudil ho zvuk psích drápků na parketách. Pegginka chodila po místnosti a čmuchala. Matěj se protáhl a přejel rukou po peřině. U babičky byla povlečení i prostěradla jiná než doma. Byla tvrdší, méně poddajná. Matějovi se to líbilo.

„Pojď sem, pejsku,“ řekl a natáhl ruku k podlaze.

Pegginka se jí dotkla vlhkým čenichem. Pak se nechala podrbat za uchem. Do místnosti vstoupila babička. Nesla podnos s čajem.

„Mamka šla do pekárny pro koblihy,“ prohlásila. „Přinese je za chvíli.“

„Pak pojedeme zase domů?“ zeptal se Matěj.

„Nevím, možná.“

„Je tam ještě taťka?“

Babička si sedla k němu na postel.

„Ty se ho bojíš?“

Matěj mlčel.

„On není zlý,“ vysvětlovala. „Je jen nemocný. Vidí a slyší věci, které nejsou. Nemůže za to.“

Matěj si přitáhl peřinu pod bradu. Ten večer, noc i ráno si pak pamatoval celý zbytek života. Svého otce totiž tenkrát viděl naposledy.

Gris-gris

Mike Garcia se proplétal uličkami trhu v Port-au-Prince. Střechy jednotlivých stánků byly často propojené. Bylo to jako bloudit nekonečným klikatým podchodem. Občas se ze změti dřeva a plátna vynořily stěny nebo dveře budov. Mike hledal konkrétní dům. Měl mít červený vchod označený symbolem nakresleným křídou. Mike zašmátral v kapse u kalhot. Vytáhl mnohokrát přeložený cár papíru. Než vyrazil, značku si na něj obkreslil. Asi tak posté si ji prohlédl.

Vypadala jako malý kopec se stylizovaným křížem a dvěma protáhlými šestiúhelníky. Mike se nemohl zbavit dojmu, že jde o hrob a dvě rakve.

Tyhle věci patřily k byznysu. Bylo putna, jestli šlo o koks, hero nebo třeba LSD. Vždycky hrozilo, že se vás někdo pokusí obrat. Člověk u sebe musel neustále nosit bouchačku. Většinou totiž přepravoval buď hotovost, nebo zboží.

Borci z Haiti měli v kšeftu celkem solidní pověst. Zároveň ale měli i svoje drobné zvláštnosti. Jako tyhle bizarní obrázky.

Na pultech stánků se rozkládalo ledacos. U některých šly koupit, banány nebo avokádo. Jinde visely kožené bubínky ozdobené třásněmi, hrnky a šperky. Další stánkaři prodávali kohoutí pařáty nebo nádobky na svěcenou vodu.

„Monsieur,“ oslovila Mika cizí žena. „Chceš koupit gris-gris?“

Mike si ji prohlédl.

Měla dlouhé barevné šaty a turban. Kolem pasu jí splýval šátek. Na krku se houpaly korálky a další ozdoby. Seděla na dřevěné bedně. Za zády jí čněla bílá zeď.

U nohou měla rozprostřený kus látky. Leželo na něm množství podivných předmětů. Byly to pomalované mušle, svazky peří, kožené váčky a podobný bordel.

„Ne, díky.“ odmítl ji Mike. „Potřeboval bych ale najít dům s červenými dveřmi. Měl by na nich být namalovaný tenhle symbol.“

Vytáhl svůj papír z kapsy. Podal ho trhovkyni. Žena si ho prohlédla.

„Baron Samedi,“ prohlásila.

„Jo, to by mohlo být ono. Tak si tak říká chlápek, za kterým jdu.“

„Pořád rovně,“ ukázala mu žena. „Asi deset minut.“

„Díky,“ utrousil Mike. Chystal se vyrazit.

„Počkej,“ zadržela ho žena.

Sejmula s krku koženou šňůrku. Visel na ní jen jeden předmět. Byla to mušle popsaná drobnými symboly.

„Pwoteksyon,“ sklouzla do kreolštiny.

Mike po mušli sáhl. Žena ale ucukla.

„Dvacet dolarů.“

Mikovi byl amulet volný. Chtěl se ale ženě odvděčit za pomoc. Navíc, až se z tohohle výletu vrátí, bude boháč. Dvacet dolarů ho nevytrhne. Vytáhl peněženku a našel v ní bankovku. Pak strčil mušli do kapsy.

***

Dům stál zhruba na místě, kde trhovkyně řekla. Mike pečlivě srovnal symbol na dveřích se svým papírem. Pak zaklepal.

„Ki moun la? Kdo tam?“ ozvalo se.

Mike se představil. Dveře se otevřely. Vykoukl hubený dredař.

„Pojď dál. Jsem Pierre.“

Uvnitř domu byla tma. Světlo pronikalo jen dřevěnými žaluziemi. Ze stěn byl cítit chlad a siroba.

„Máte zboží?“ šel Mike rovnou na věc.

„Tři kila, jak bylo domluveno,“ odpověděl Pierre. Ukázal na stůl.

Ležel na něm kufřík se sáčky vyplněnými bílým práškem.

Mike vytáhl z pravé kapsy u kalhot zavírací nůž. Otevřel ho a jeden sáček rozřízl.

Pak zalovil v levé náprsní kapse svého bílého saka. Vytáhl z ní plastovou epruvetu se šroubovacím uzávěrem vyplněnou čirým roztokem. Odšrouboval uzávěr.

Nabral na špičku nože špetku prášku. Nasypal vzorek do epruvety. Pak zkumavku zase zavřel a důkladně s ní zatřepal. Roztok se zbarvil modře.

„Neni špatnej,“ prohlásil.

„Máš love?“ zeptal se Pierre.

Mike mu podal svazek bankovek. Dredař je začal pečlivě počítat. V tom Mikeovi někdo poklepal na rameno.

Otočil se. Pohlédl do očí muži ve fraku s cylindrem na hlavě. Foukl Mikeovi do tváře jakýsi prach. Mike se zhroutil na kolena.

Nebyl si jistý, co se s přesně ním děje. Jedno mu ale bylo jasné. Je to podraz. Vezmou prachy a oddělají ho.

„Vídíš loa,“ prohlásil chlap. „Nemůžeš se ho dotknout. Nemáš ruce.“

Mike zkusil vstát. Jeho tělo ho ale neposlouchalo.

„Nemůžeš utéct,“ pokračoval chlap. „Nemáš nohy.“

Mikovo vidění se rozostřilo. Místo jednoho chlapa v cylindru navíc vnímal čtyři.

„Nemáš vůli,“ prohlásil chlap. Odněkud vytáhl nůž a zvedl ho vysoko do vzduchu.

Mike si vzpomněl na amulet, který mu prodala trhovkyně. Nahmatal ho v kapse a sevřel. Pak přišla tma.

***

Mike se probudil. Ležel na studené podlaze. Chlápek v cylindru i Pierre byli pryč. Kus od něj se válely peníze. Přepočítal je. Byly všechny. Mike vstal a vyšel z domu. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel.

Pomalu došel k bílé zdi. Ženina bedna byla prázdná. Ve zdi se otvírala litinová brána. Mike ji zkusil otevřít. Byla odemčená. Vedla na hřbitov.

Našel ji brzo. Černobílá fotka trhovkyně byla připevněná na jednom z náhrobků. Stálo na ní:

Véronique Lafleur

(13. 4. 1926 – 5. 8. 2002)

Halza

Vyjížďka se šéfem na jachtě může vypadat jako dobrá náplň pracovního dne. Pokud si ale váš nadřízený vydělává prodejem kokainu, je třeba dávat bacha. Zvlášť, když vůči němu nemáte čisté svědomí. Zhruba tohle se honilo hlavou Tonimu Ledgerovi, zatímco mahagonová příď plachetnice Maive krájela modrozelenou vodu Atlantiku. Vítr byl čerstvý. Na vlnách se dělaly hřebínky. Maive ho ale měla v zádech a kousek z boku. Plula proto klidně a majestátně s pomalým podélným pohupováním.

Byla to krásná loď. Postavili ji v Dublinu v roce 1934. Do majetku Ledgerova bosse Vincenta DeLucy se dostala před třemi lety. Podstoupila důkladnou renovaci. Stéla balík. DeLuca na ni měl.

Když si někdo v okruhu tisíce námořních dal lajnu, peníze za ní nejspíš skončily na některém z DeLucových kont. Tony Ledger to dobře věděl. Počítání peněz byla jeho práce. Dělal DeLucovi účetního.

Mafián nevypadal jako hlava jednoho z největších drogových kartelů v okolí. Byl spíš menší, mírně obtloustlý, plešatý a nosil tlusté brýle.

„Nepozval jsem tě na tenhle vejlet jen tak,“ utrousil DeLuca.

Tonymu začal po zádech stékat studený pot.

„A proč teda?“

DeLuca se odmlčel. Namazal si kousek bílého chleba kaviárem.

Loďaři ve třicátých letech znali svoje řemeslo. Maive měla moderní navigační elektroniku včetně autopilota. Většinou si ale vystačila bez ní. Jako teď. Plula rovně jako když střelí jen s lehce zaaretovaným kormidelním kolem.

„Chybí mi třicet míčů,“ pokračoval konverzačním tónem DeLuca. „Vytáh jsem tě ze stoky. Dal jsem ti příležitost, o jaký se hromadě lidí ani nesní. Máš buchty, auta, makáš hodinu denně. A jak se mi odvděčíš? Okradeš mě.“

Boss dojedl kaviár. Zapil ho panákem vodky. Pak se protáhl a sedl si na hranu kokpitu. Zároveň zabouchal na strop kajuty.

Vylezl z ní třetí člen posádky Maive Frank Caruso. Dělal DeLucovi gorilu. Měl široká ramena a jizvu na pravé tváři. Posadil se na hranu kokpitu stejně jako jeho šéf. V pravé ruce svíral Glocka. DeLuca na něj kývl.

Tony zareagoval okamžitě. Natáhl se ke kormidelnímu kolu a prudce odpadl s lodí do závětří. Masivní ráhno z leštěného dřeva se přehouplo na opačný bok. Smetlo DeLucu i Carusa do vody.

Tony se za nimi neohlédl. Dotáhl otěže hlavní plachty i kosatky. Pak se postavil ke kormidlu a přistoupal. Maive ožila. Voda kolem jejích boků začala ševelit. Tonyho zasáhla do tváře sprška slané pěny.

Jachta se naklonila a vyrazila vpřed. Kurz na ostrov Rum Cay byl 95 stupňů. Tony ubral ještě deset kvůli snosu větrem. Měl to zhruba pětadvacet mil. Na místě vybere ze svého účtu nějakou hotovost. Pak se rozhodne, co dál. Loď se hodí.

Mula

Derek Mitchell otřel rukávem bundy zamlžené sklo taxíku. Prorezlý Chevrolet Bel Air dýchavičně stoupal úzkými uličkami slumu. Válely se v nich odpadky. Pobíhaly mezi nimi bosé děti. Sem tam se dalo zahlédnout i prase. Pod okny trčely sušáky s prádlem. Derek zkontroloval, jestli má pod sedačkou svůj ruksak. Zbývalo už jen několik hodin a pomůže mu ke slušnému balíku peněz. Taxík nakonec zastavil před polorozpadlou barabiznou. Postrádala omítku. Střechu měla z vlnitého plechu. Taxikář zatáhl ruční brzdu. Ozvalo se zaskřípění.

„Estamos aquí,“ prohlásil šofér. Jsme tu.

Derek mu řekl, ať počká. Vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Pak několikrát udeřil na plechová vrata chatrče. Všiml si, že jsou zrezivělá podobně jako kastle taxíku. V tom městě pokrýval rez snad úplně všechno.

Otevřel černovlasý muž s knírkem v tričku Chiquita. Zběžně si Dereka prohlédl a pustil ho dovnitř.

„Máš peníze?“ zeptal se.

„Jo.“

Derek vytáhl svazek bankovek a chlapovi ho podal. Ten škváru přepočítal. Svazek obsahoval pět tisíc dolarů. Borec se zasmál:

„Jsem José. Když to převezeš, dostaneš čtyřikrát tolik.“

Ukázal Derekovi řadu keramických sošek indiánských bůžků. Každá byla trochu jiná. Všechny byly ale náležitě odporné. Na stole se připravovala další. Derek pochopil, že sošky jsou duté. Byly slepené ze dvou kusů.

Diego vytáhl z přepravky čtyři sáčky s bílým práškem. Pečlivě je přimáčkl do jedné poloviny sošky. Pak si vzal rukavice a namočil si ukazováček pravé ruky do hnědé pasty.

„Potřeš hranu lepidlem,“ popisoval a zároveň názorně předváděl. „Pak přitlačíš vršek a necháš deset minut zaschnout. To je celý.“

„A co když mě chytnou?“ strachoval se Derek.

„Tak jsi v prdeli,“ přiznal Diego. „Šance je ale malá. Dělají jen namátkový kontroly. Četl jsem, že chtějí zavádět na letiště rentgeny. Před rokem 1990 to ale nebude. Možná až v jednadvacátým století.“

***

Cestou na letiště se rozpršelo. Děti v ulicích ale déšť neodradil. Natožpak čuníky. Když Derek ukazoval před nástupem do letadla pas, trochu v něm hrklo. Kulumbijský celník naznačil, ať otevře ruksak. Sošku si ale prohlédl jen zběžně.

„Suvenýr, co?“ optal se. „Takových jsem už dneska viděl pět. Já bych si to domů nepostavil.“

Let do Miami proběhl v klidu. Sedm-dva-sedmička ho zvládla za tři a půl hodiny. Američtí celníci chtěli vidět jen pas. Za terminálem si Derek oddechl. Má to za sebou.

Jenže pak ho oslovil chlápek v oslnivě bílém saku a kalhotách stejné barvy. Pod sakem měl světle modré triko bez kravaty. Opíral se o stěnu vedle plakátu na nový film s Billem Murrayem Krotitelé duchů. Derek už na něj několik dní chtěl zajít.

„Letíš z Bogoty, kámo?“

„Jo,“řekl Derek. „Ne že by ti do toho něco bylo.“

„Právě že je,“ prohlásil ten chlápek a vytáhl z kapsy odznak. „Detektiv Eddiie Rivera, Mravnostní oddělení. Ukaž ruksak.“

Dereka polil studený pot. Během vteřiny ale věděl, co má dělat. Sundal batoh s těžkou soškou. Místo aby ho ale Riverovi podal, praštil ho s ním vší silou do břicha. Polda se zlomil v pase. Derek Hodil ruksak zase na záda a zdrhal.

Vyběhl eskalátor. Dostal se až ke dveřím letištní budovy. Tam najednou ztratil rovnováhu. Nějaký borec ve šedém kvádru mu totiž nastavil nohu. Derek se rozplácl na mramorové podlaze. Cítil, jak ho na zápěstí zastudila želízka.

„Ústava vyžaduje, abych vám přečetl vaše práva,“ prohlásil chlap. „Máte právo nevypovídat. Pokud se ho vzdáte, cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, …“

***

Chlápek v šedém obleku se představil jako Tony Cortez. Společně Riverou, který se po několika minutách ukázal, naložili Dereka do auta a odvezli ho na stanici.

Derek seděl na židli ve výslechové místnosti s bílými stěnami. Dělalo se mu šoufl. Slyšel bušení vlastního srdce. Měl strach.

U dveří hlídal policajt v uniformě. Mluvil Rivera.

„Čtyři kila znamenaj minimálně pět let natvrdo,“ prohlásil. „Když nám ale řekneš, komu jsi chtěl zboží prodat možná pro tebe můžeme něco udělat. Třeba bys mohl dostat jen podm –“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil Cortez.

„Eddie, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

Oba detektivové opustili místnost. Derek zůstal mezi bílými stěnami jen s uniformovaným policajtem. Ten však dál zachoval své mlčení. Po chvíli se dveře zase otevřely. Vstoupil znovu Rivera.

„Sbal si svoje saky paky a vypadni,“ oslovil Dereka.

Ten na něj nechápavě zíral.

„No co čumíš,“ pokračoval policajt. „V těch pytlících byl jen škrob. Zmiz než si to rozmyslím.“

Svitek

Komisařka Adéla Jarošová vystoupala po schodech Národního muzea. Na dlažbě před vchodem zabíraly místo dvě policejní oktávky. Modré světlo jejich majáků olizovalo nedávno opravenou fasádu. Čas od času se ozvalo chrčení rádia. Adéla Jarošová se ohlédla. Na Václavském náměstí, které se táhlo do dále pod monumentální novorenesanční budovou, panoval klid. U koně zevlovalo několik posledních hloučků účastníků jakési odpolední demonstrace. Komisařka neměla ponětí, proti čemu nebo komu protestovali. Teď se mísili s asijskými turisty.

Typický nedělní provoz, pomyslela si Jarošová. Jako kdyby nemohli počkat do pondělka. Ne, že by měla na večer nějaké velké plány. Povzdechla si a vzala za kliku. Koutkem oka stačila ještě zahlédnout plakát. Stálo na něm:

TAJEMSTVÍ FARAÓNŮ

Ve vestibulu ji nasměrovali k plešatému chlápkovi v ošoupaném manšestrovém saku s koženými chrániči loktů. Měl na nose tlusté brýle.

„Doktor Slepička, egyptolog,“ představil se. „Dělám kurátora výstavy.“

„Tak kolik se vám toho tedy ztratilo?“ zeptala se Adéla.

„Postrádáme jen jeden předmět. Byl to papyrus ze třináctého století před naším letopočtem.“

Dr. Slepička pokynul k poškozené vitríně o kus dál. Evidentně ještě donedávna obsahovala ukradený svitek. Adéla se zamyšleně rozhlédla.

Za skly ostatních vitrín se leskly zlaté masky a šperky. Jiné obsahovaly prastaré nádoby. Zahlédla i něco, co vypadalo jako slonovinový hřeben. Okolo stěn stály mramorové sarkofágy.

„Všechny tyhle věci vypadají celkem draze,“ odtušila komisařka.

„Mají nevyčíslitelnou hodnotu,“ potvrdil jí archeolog.

„Proč potom někdo krade nějaký svitek? Neprodal by snáz třeba támhletu masku?“

„Nebyli to obyčejní zloději,“ prohlásil vědec. „Působili fakt zvláště.“

„Vy jste je viděl?“

„Máme je na videu,“ prohlásil Slepička.

Vytáhl z tašky notebook. Probral ho a pustil komisařce záběry z několika bezpečnostních kamer umístěných v různých částech muzea. Zachycovaly skupinku mužů v tmavých hábitech zdobených podivnými symboly. Hlavy měli zabalené v turbanech. Za pasem se jim houpaly šavle.

Postupovali metodicky a profesionálně. Nevšímali si ostatních exponátů. Jakmile se vlámali do muzejní budovy, zamířili ke konkrétní vitríně.

„Co na tom papyru vůbec stálo?“ zeptala se Adéla Jarošová.

„Měla by to být prastará kletba, schopná zasáhnout celou zemi,“ vysvětloval Slepička. „Tyhle věci jsou dost na jedno brdo. Jestli jste četla o deseti ranách egyptských, máte představu.“

Komisařka si pečlivě uložila všechna videa na vlastní flash disk. Pak ještě společně se Slepičkou vyslechla podrobnou zprávu kolegů z kriminalistické laboratoře o způsobu otevření vitríny. Šlo o čistou práci. Pachatelé rozřezali tvrzené sklo diamantem.

„Dobrá, pane doktore,“ prohlásila nakonec. „Tak vám zatím děkuji. Uděláme, co budeme moci. Jakmile něco zjistíme, ozvu se vám.“

Adéla Jarošová pracovala většinou na vraždách. Krádeže byly trochu pod její úroveň. Když odcházela z muzea, nepřikládala případu velký význam. Hned v pondělí ráno ale změnila názor. Řeky v celém Česku se totiž zbarvily krví.