Štítek: historie

Hra

Xbalanque si pečlivě nasadil své chrániče. Používal jich hned několik. Nejdůležitější byla ochrana pánve. Další kus tvrdé hovězí kůže obepínal jeho hrudník. Menší chrániče nosil i na loktech a kolenech. Všemi těmihle částmi těla mohl během Hry zasáhnout gumový míč. Nesměl se ho ovšem dotknout rukou nebo chodidlem. Kdyby to udělal, znamenalo by to pro Xbalanqueův tým ztrátu bodů. To by mladý mayský bojovník nepřenesl přes srdce. Fandil Yaxchilánským hadům ještě dřív, než se sám stal členem týmu. Dlouho si myslel, že nemá šanci.

V posledních několika měsících však Hadi zažívali vítěznou sérii. Vyhráli dvacet zápasů za sebou. Ve Hře proti Takalským jaguárům proto došlo i Xbalanqueho.

Bojovník se rozhlédl po ostatních příslušnících šestičlenného manšaftu. Nepůsobili příliš zkušeně. Zato ale měli v očích odhodlání. Do místnosti vešel rozhodčí.

„Je čas,“ prohlásil.

„Natrhneme jim prdele!“ zařval Xbalanqueův spoluhráč Kukulkan.

Xbalanque souhlasně zamručel. Kukulkana znal od dětství. Popravdě ho neměl moc v lásce. Během Hry ale musely jít všechny spory stranou.

Hřiště mělo půdorys velkého písmene I. Jeho střední část lemovala dvojice strmých stěn. Sloužily jako odrazové plochy pro gumový míč. Na dvou místech z nich čněly kamenné kruhy. Koruny obou zdí obsadili nadšení diváci. Týmy se shromáždily v prostoru mezi stěnami.

Rozhodčí napřed zamával kadidelnicí. Xbalanque ucítil závan posvátného dýmu. Pak sudí nádobu odložil a vyhodil do vzduchu míč. Hra začala.

Cestou zpět k zemi se balón ocitl v Xbalanqueho dosahu. Bojovník ho obratně odrazil pravým bokem směrem na spoluhráče Ixchela. Publikum je odměnilo hlasitým zabouřením.

Stačilo několik výměn a Hadi měli v kapse první bod. Podařilo se jim totiž dostat míč na konec hřiště patřící Jaguárům, aniž by se dotkl země.

Další dvě rozehrávky dopadly stejně. Jaguáry zřejmě trápila nervozita. Jedno kolo dokonce ztratili kvůli školácké chybě. Míč jim upadl na zem.

„Máme to v kapse,“ zavolal Ixchel na Xbalanqueho.

Xbalanque se v odpověď jen zazubil. Měl stejný dojem. Opravdu to vypadalo na snadný zápas. Jenže pak přišla katastrofa.

Jeden z Jaguárů – byl to menší šlachovitý chlapík jménem Hunahpu – chtěl Kukulkanovi překazit přihrávku. Míč se odrazil od jeho hrudního chrániče a shodou okolností proletěl kamenným kruhem.

„Konec Hry,“ zvolal rozhodčí.

Sudí vzal za ruku kapitána Takalských jaguárů. Zvedl ji vysoko do vzduchu. Bylo rozhodnuto.

Xbalanqueho se cítil, jako by někdo polil vědrem ledové vody. Vypadalo to tak nadějně! Nakonec ale prohráli po několika málo minutách kvůli náhodnému odrazu. Nedalo se nic dělat. Hra je Hra. Čeká ho posměch a opovržení.

Závistivě se podíval na vítězné soupeře. Kupodivu se netvářili příliš nadšeně. Xbalanque je nechápal. Vždyť kněží už chystali své obsidiánové nože. Za několik desítek minut budou všichni Jaguáři ležet na obětních stolech. Po vyjmutí srdce z těla zaživa se setkají se svými bohy. Jak moc jim Xbalanque záviděl!

Listopad

Škuner HMS Pickle se těžce prodíral proti větru. Podzimní polízanice v Biskajském zálivu mu dávala zabrat. Loď plula jen s hlavni plachtou a jednou kosatkou. Otěže obou plachet byly dotažené na doraz. Pravoboční zábradlí se každou chvíli koupalo ve vodě. Nárazy vln škunerem pravidelně otřásaly. Čas od času se do některé zapíchl přídí. Najít na palubě suché místo bylo nemožné. U kormidelní páky museli mít službu čtyři muži.

Pickle měla pověst nejrychlejší lodě celé flotily. Její kapitán, John R. Lapenotiere, začínal mít ale obavy, že tentokrát dorazí do svého cíle pozdě. Byl na palubě už dva dny v kuse. Polohou své lodě si nebyl příliš jistý. Nebe bylo zatažené. Souřadnice škuneru se daly jen odhadovat z údajů o kurzu a rychlosti.

Moře zčernalo dalším brutálním poryvem. Brzo na to vítr zakvílel v lanoví. Zábradlí zmizelo pod vodou. Palubu zalila slaná voda.

„Mám obavy, že se budeme muset zbavit děl,“ řekl Lapenotiere svému druhému důstojníkovi Thomasovi Blackthornovi.

„Taky jsem na to myslel,“ souhlasil Blackthorn. „Čím dříve, tím lépe.“

Bocman Pickle Ben Thorpe nebyl včerejší. Rozkaz svrhnout těžká děla do moře očekával už delší dobu. Sehrané posádce nezabrala celá operace ani půl hodiny. Loď se mírně narovnala. Lapenotierovi se zdálo, že se i méně zarývá do vln.

„Jdu spát,“ oznámil Blackthornovi. „Škuner je váš.“

Dopotácel se na lůžko. Než ho přemohla únava, stačil si jen zout boty a svléct kabát.

Když se probudil, počasí se trochu umoudřilo. Pickle ale pořád měla s Atlantikem co dělat. Plavba dlouhá něco přes tisíc námořních mil jí nakonec zabrala deset dní. Na její poměry to bylo pomalé tempo.

Lapenotiere si příliš neodpočinul, ani když loď čtvrtého listopadu zakotvila Falmlouthu. Přesedl na drožku. Strávil v ní třicet sedm hodin.

V budově londýnské admirality naštěstí nemusel čekat. První sekretář William Marsden ho okamžitě přijal. Lapenotiere mohl konečně oznámit svou novinu:

„Pane, dosáhli jsme velkého vítězství, ale ztratili jsme lorda Nelsona.“

Košile

Dohodli se na pistolích na dvacet kroků. Jako čas setkání zvolili úsvit. V Kalkatě to jinak nešlo. Během dne ztěžovalo vyřizování jakýchkoliv osobních záležitostí, pro které bylo nutné se navléct do kompletní uniformy, úmorné vedro. Poručík Stirling se večer před soubojem sešel s druhým sekundantem kapitánem Wentworthem. Společně prohlédli místo duelu. Byl to odlehlý plácek kousek od jedné z hlavních silnic ven z města. Před pohledy zvědavců ho chránila skupina stromů.

Ráno byl Stirling na místě půl hodiny předem. Wentworth ho navzdory tomu už očekával. Oba muži se pozdravili.

„Kapitáne,“ prohlásil Stirling. „Pochopil jsem, že k urážka nebyla veřejná. Váš muž dal mému políček. Viděla to ale jen pouhá služebná. I ten nejmírnější výraz lítosti by určitě stačil. Upozorňuji vás, že můj muž je prvotřídní střelec.“

„Můj také,“ prohlásil Wentworth. „Je to nanejvýš nešťastná záležitost. Kdyby se váš muž rozhodl políček snést, mohli bychom se jí ještě vyhnout.“

„Pochybuji,“ odtušil Stirling. „Váš muž ale prý měl několik sklenic vína. Stačí, aby to přiznal.“

„Obávám se, že by si takový požadavek mohl vykládat jako důvod k další žádosti o satisfakci.“

„Pak není zbytí.“

Duelanti dorazili prakticky nastejno. Každého z nich provázel ještě jeden blízký přítel. Jako poslední přišel ranhojič. Stirling s Wentworthem společně vyměřili dohodnutou vzdálenost a prohlédli pistole. Stirling pak oslovil všechny přítomné.

„Dobré ráno, pánové. Vyrozuměl jsem, že není cesty zpět. Přesto se musím ještě jednu zeptat.“

Odpovědí mu bylo jen ponuré mlčení.

„Výborně,“ pokračoval Stirling. „Věřím tedy, že už je na střelbu dostatek světla.“

Duelanti si svlékli kabáty a postavili se na svá místa. Signál k výstřelu dal Wentworth. Obě rány se ozvaly prakticky současně. Wentworthův muž zůstal stát. Stirlingův se skácel. Jeho košile se rychle barvila krví.

Letadlo

Jake Stirling si omotal šálu pevněji kolem krku a vyklonil se z kokpitu své stíhačky Sopwith Camel. Důkladně zkontroloval závratnou hlubinu pod sebou. Po německých letadlech nezahlédl jedinou stopu. Viděl jen nekonečnou síť klikatých zákopů. Dobře věděl, že v nich bojuje krysí zápas na život a na smrt přes půl milionu mužů. Z palebných postavení za frontou se co chvíli vznášely obláčky dýmu. Pocházely z dělových hlavní, které zasypávaly nebožáky v zablácených dírách deštěm smrtících šrapnelů.

„Neměnil bych s nimi ani za zlaté prase,“ zabručel Stirling.

Jeho osamělá patrola se pomalu chýlila ke konci. Ještě deset nebo patnáct minut a bude se muset vrátit na letiště. Spálil 37 galonů leteckého benzínu pánubohu do oken. Na druhou stranu ale ušetřil na střelivu. Kromě krátkého zahřátí kulometů několik minut po startu se za celou hlídku nedotkl spouště.

„No co,“ prohlásil filozoficky mladý aviatik. „Není každý den posvícení. Nějakého toho Huna dostanu příš–“

Najednou prudce kopl do pedálu směrovky a naplno otevřel škrtící klapku. Byla to instinktivní reakce. Daleko nad sebou zahlédl čtyři černé tečky. Vznášely se na německé straně zákopů. Stirling se ocitl v prekérním postavení.

Na souboj neměl dost paliva. Proti přesile čtyři na jednoho by navíc měl mizivé šance i s plnou nádrží. Raději se proto zachumlal s letadlem do nejbližšího mraku. Pak se ale v kokpitu usmál.

Tečky totiž nezmizely. Nepřátelské stíhačky se tentokrát nekonaly. Na letcových brýlích jen utkvěly čtyři kapky oleje. Sundal si je a důkladně otřel jejich skla. Přece jen to nakonec bude klidná patrola.