Štítek: horor

Erlkönig

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce. Po stezce kráčela plavá klisna. Nesla muže zachumlaného do otrhaného kabátce. Před sebou vezl dítě, svého syna. Malý Hans měl už dávno ležet v posteli. Jeho otec se však zdržel ve městě. Teď spěchali domů. Chlapec napřed na koňském hřbetě usnul. Probudil ho ale zlý sen. Nevzpomínal si, o čem noční můra pojednávala. Zanechala v něm však ochromující strach. Když Hans otevřel oči, nebyl si jistý, zda ještě sní nebo už bdí.

Náhle se zachvěl zděšením. Koutkem oka zahlédl vysokou korunovanou postavu v dlouhém splývavém rouchu. Po stranách hlavy jí trčely parohy podobné jelením. Když se za ní pokusil ohlédnout, zmizela.

„Co je?“ zeptal se otec, který cítil, jak s sebou jeho ratolest trhla. „Čeho se bojíš?“

„Nevidíš, že tam stojí král duchů?“ odpověděl Hans. „Má dlouhý plášť a korunu.“

„To se ti jen zdálo,“ uklidňoval ho otec. „Zahlédl jsi mlhu. Převaluje se mezi stromy.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans si přitáhl svůj vlněný šál. Cítil, jak se mu ježí vlasy v zátylku. Mezi lopatkami mu stékal studený pot. Když míjeli nevelkou mýtinu osvětlenou neduživými měsíčními paprsky, spatřil přízračnou postavu znova. Byla vysoká a strašlivá.

„Pojď se mnou, chlapečku,“ promluvila. „Vezmu tě k nám. Budeme se mít dobře. Všechno ti dám. Moje země je plná květů. Plášť mojí matky hýří barvami.“

Její hlas nebyl z tohoto světa. Hans z ní měl smrtelnou hrůzu. Přesto však cítil touhu ji poslechnout.

„Tati,“ prohlásil. „Copak neslyšíš. Král duchů mě volá.“

„Klid,“ chlácholil ho otec. „Jen seď. To jen šustí listí.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Hans zkusil zavřít oči. Když usnu, myslel si, tak to zjevení zaspím. Až se probudím, budu doma v teple. Na spánek byl ale moc vystrašený. Zanedlouho zahlédl strašidlo podruhé. Tentokrát stálo vedle kmene prastarého dubu.

„Pojď se mnou, hezký chlapečku,“ zasyčela. „Mé dcery tě chtějí za bratra. Budou s tebou tančit celou noc. Nakonec tě uspí písničkami.“

Hans sebou trhl a šťouchl otce loktem.

„Podívej se do tmy, táto!“ zvolal. „Stojí tam král duchů obklopený princeznami.“

„Už se dívám,“ uklidňoval ho otec. „Nemusíš se bát. To jsou jen vrby. Jejich větve se klátí ve větru.“

Byla to zlá noc. V korunách olší svištěl vítr. Cáry mračen se táhly přes bledý srpek měsíce.

Malý Hans úzkostlivě sledoval temná zákoutí podél cesty. Snažil se je prohlédnout a přesvědčit sám sebe, že otec má pravdu. Bázeň ho ale neopouštěla. Když klisna míjela dutý pahýl ohořelý po zásahu bleskem, zahlédl příšeru potřetí.

„Chci tvoje tělíčko,“ promluvila. „Mám tě rád. Pojď se mnou po dobrém. Nebo budeš litovat!“

Po tomhle k němu bytost vztáhla ruku. Ucítil její ledový dotek na hrudi.

„Tatínku,“ vyhrkl Hans strachy. „Sáhl na mě král. Co mi udělal?“

Tentokrát mu otec uvěřil. Pobídl klisnu a zbytek cesty urazil cvalem. Nedbal na větve, které ho šlehaly do obličeje. Už když míjel bránu svého rodného dvorce, věděl, že spěch je marný. Tělo jeho syna bylo bez dechu. Život z něj vyprchal.

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.

Ledvina

Účastnit se hry nebylo jen tak. Samozřejmě byla ilegální. Když jste se chtěli přidat, potřebovali jste známé. Wang Wej je měl. Překvapilo ho, kolik jiných lidí je má také. Wej odhadoval, že hráčů mohlo dorazit něco okolo dvou stovek. Přešlapovali na místě. Každý se svým strachem. Hra nebyla příjemná věc. Představovala však možnost, jak přijít k penězům. Konala se v bývalé restauraci. Většinu místnosti zabíral místo stolů a židlí jen prázdný prostor. Výjimku tvořil jeden značně opotřebovaný stůl uprostřed.

Okolo deváté večer dorazili organizátoři. Byl mezi nimi i šedovlasý muž s dřevěnou bedničkou. Wej věděl, že se jmenuje Chen Hao. Položil bedničku na stůl a otevřel ji. Byla až po okraj plná červeně zbarvených bankovek s předsedou Maem.

„Díváte se na deset milionů jüanů,“ prohlásil Chen Hao. „Kdo se chce zúčastnit hry, ať hodí svoje jméno do nefritového džbánu.“

Wej vytáhl z kapsy předem připravenou trojúhelníkovou destičku. Džbán už koloval. Když se k němu dostal, přihodil ji k ostatním.

„Ještě někdo chce vhodit svoje jméno?“ zeptal se po chvíli Chen Hao. „Ne? Tak můžeme losovat.“

Předal džbán dalšímu chlápkovi s tradiční úzkou bradkou. Ten ho zvedl nad hlavu a několikrát s ním zatřepal. Wej slyšel, jak v něm jednotlivé destičky se jmény chrastí. Běhal mu přitom mráz po zádech. Muž s bradkou vrátil nádobu Chen Haovi. Ten si vyhrnul rukáv a zalovil v ní. Vytáhl destičku se jménem.

„Liou Liang!“ přečetl.

Jeden z muž stojící jen kousek od Weje zavrávoral. Pak se vzpamatoval a zvolal:

„To jsem já.“

„Postupuješ do druhého kola,“ řekl mu Chen Hao. „Když si vytáhneš symbol štěstí, peníze jsou tvoje. Když ne, uvidíš, co zaplatíš.“

Muž s bradkou nabídl výherci v loterii menší, červený džbán. Liou Liang si vyhrnul rukáv a zalovil v něm. V zaťaté pěsti svíral destičku se symbolem. Strachy ale nemohl pěst otevřít. Chen Hao mu musel pomoci.

„Ledvina!“ vykřikl a ukázal všem symbol.

Chen Hao soucitně poplácal Liou Lianga po zádech. Asistenti chirurgů pak výherce odvedli na sál. Nedopadl zle. Pokud má druhou ledvinu funkční, bude žít. Wej se přesto rozhodl, že mu to jednou stačilo. Příště už se hry nezúčastní.

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Kolotoč

Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.

Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.

„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.

Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.

„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.

Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.

„Proč ne,“ prohlásil.

Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.

„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.

„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“

Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.