Znali se už od základní školy. Oslovovali se přezdívkami ze střední: Mejlič, Fanda a Kostnáč. Každý rok okolo Štědrého dne chodili na dlouhou procházku za město. Scházeli se na plácku před moderní univerzitní knihovnou. Mejlič a Fanda bydleli oba poblíž. Byli bratři. Kostnáč to měl o něco dál. Od knihovny pak vyráželi zhruba k jihu, skrz louky a předměstské vesnice k bývalému vojenskému letišti s chátrajícími betonovými hangáry.
Kdysi byly schopné přestát zásah atomovkou. Teď už ale jejich betonovou konstrukci nahlodávaly kořeny stromů. Trojice kámošů pak pokračovala skrz pozůstatky letecké základny k západu, rovnoběžně s ranvejí. Na jejím konci se otočili k severu a ponořili do lesa.
Skrz něj došli k městečku duchů. Tak se říkalo skupině polorozpadlých kanceláří a garáží. Za komunistů patřila k letišti. Chátrající panelové stavby dnes sloužily jen jako občasné paintballové hřiště.
Za městečkem duchů se přátelé znovu ponořili do lesa. Sníh ten rok napadl jen krátce. Brzo zase roztál. Trochu ale mrzlo. Holé větve stromů a keřů i suché chomáče trávy pokrývala jinovatka.
Kostnáč opatrně nadzvedl výhonek lísky, aby se pod ním mohl protáhnout.
„Pozor větev,“ prohlásil, když ho zase pustil.
„Shit, sem ji neviděl,“ odpověděl Fanda.
Líska ho švihla do obličeje.
„Sorry,“ omlouval se Kostnáč.
„To je dobrý,“ řekl Fanda. „Už začíná být fakt tma.“
Byla to pravda. Světla ubylo. V hustém porostu přestávalo být vidět.
„Blížíme se k nejstrašidelnější části lesa,“ prohlásil Mejlič. „Teď je hlavní se vyhnout stromu oběšenců.“
„Kterej to je?“ zeptal se ho Kostnáč.
Už tu historku slyšel vloni i předloni. Trochu si ji pamatoval. Z jejího vyprávění se ale stala tradice.
„Skoro před sto lety se v jednom hotýlku poblíž ubytovala mladá dvojice. Po třech dnech se ale nevrátili na pokoj. Nakonec po nich vyhlásili pátrání. Našli je oběšený na stromě v tomhle lese.“
„Byla to vražda nebo sebevražda?“ zajímal se Kostnáč.
„To nikdo neví,“ vložil se do rozhovoru Fanda. „O padesát let později ale objevili na stejné větvi další oběšenou ženskou.“
„Jeden místní chlápek pak tu větev uříznul a spálil,“ pokračoval Mejlič. „Zchromla mu ruka.“
„A kde ten strom je?“ ptal se Kostnáč.
„To právě už taky není jistý,“ vysvětlil Fanda. „Je možné, že ho před časem pokáceli. Místní postavili na tom místě oltář. Zapalují u něj svíčky. Občas se ale tvrdí, že to byl jiný strom, co pořád stojí o kus dál. Má pahýl po uříznuté větvi.“
Chvíli pokračovali mlčky. Tma dál houstla. Bylo jasné, že brzo nebude vidět ani na krok.
„Hej!“ zvolal najednou Mejlič. „Zahlédli jste to taky?“
„Co?“ zeptal se Fanda.
„Vypadalo to jako dvě oči,“ řekl Mejlič. „Vznášely se ve vzduchu.“
„Já je neviděl,“ prohlásil Kostnáč.
„Tamhle jsou,“ prohlásil Mejlič. „Jdu se tam mrknout. Počkejte tady.“
Jak řekl, tak udělal. Zmizel v lese.
***
Kostnáč s Fandou chvíli přešlapovali na místě. Měsíc byl v novu. Hvězdy zakrývala hustá oblačnost. Občas se z ní snesla osamělá sněhová vločka. Mejlič se nevracel.
„Viděl jsi, co ukazoval?“ zeptal se Fanda.
„Ne. A ty?“
„Taky ne.“
„Zkus mu zavolat,“ napadlo Kostnáče.
Fanda vytáhl telefon. Oživil ho a našel číslo na svého bratra.
„Volaný účastník je dočasně nedostupný,“ zopakoval po chvíli nahlas dobře známou hlášku.
„Asi bychom se po něm měli podívat,“ prohlásil Kostnáč.
„Tak jo,“ souhlasil Fanda. „Jenže kudy šel?“
„Já už nevím,“ přiznal Kostnáč. „Půjdeme každý na opačnou stranu. Kdyby něco, zavoláme si.“
Vydali se do tmy.
***
Fanda se prodíral lesem. Hned, jak ztratil Kostnáče z doslechu, začalo mu připadat, že rozdělit se byl špatný nápad. Na chvíli zastavil a rozhlédl se. Odhadoval, že vidí nanejvýš na pět metrů. Po bratrovi jako by se zem slehla.
„Mejlo!“ zavolal. „Hej! Jsi tu?“
Odpovědí mu byly jen vzdálené zvuky silnice. Fanda chvíli uvažoval. Nakonec sáhl do kapsy pro mobil. Našel Kostnáčovo číslo.
„Volaný účastník je dočasně nedostupný,“ ozvalo se ten večer už podruhé.
Že by mezi stromy nebyl signál? Fanda zasunul telefon zpátky do kapsy. Rozhodl se vrátit na cestu. Třeba bratra už našel Kostnáč. Otočil se směrem, kterým stezku předpokládal. Najednou ztuhl.
Kus od něj se ve vzduchu vznášely dva žhnoucí body. Jejich výška a vzájemná vzdálenost odpovídala lidským očím. Fandu zaplavila hrůza. Cítil, jak se pod svojí tlustou zimní bundou potí. Otočil se a dal se do běhu. Hlavně pryč od zjevení.
Po několika skocích ale zakopl. Rozplácl se do zmrzlého kapradí pokrytého jinovatkou. Poslední co viděl, byla vysoká postava v černém plášti a klobouku. Její nohy se vznášely několik centimetrů nad zemí.
***
Našel je bláznivý dědek Řeháček, když se další den vydal pěšky p5es les do obchodu pro svoji ranní dvanáctku v plechu. Těla všech tří přátel se houpala z větví stromu, který tak dobře znal a kterého se tolik bál.
Pokusil se jedno z nich trochu nadzvednout svojí dobrou rukou. Bylo to marné. Vytáhl telefon a vytočil tísňovou linku. U lesního oltáře ještě dohořívala poslední svíčka z předešlé noci.