Štítek: listopiš

Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“

Úbočí

Město leželo ve stínu mohutné hory. Na jejím pozvolném úbočí se shromáždila horda barbarských nájezdníků. Z nozder šlachovitých válečných koní stoupala pára. To a tam zacinkal třmen. Jindy se ozvalo zařinčení kovu o kov. Nájezdníci totiž byli po zuby ozbrojení. Jak také jinak. Občas si samozřejmě také někdo odkašlal, kýchl, nebo zatroubil do kapesníku. Podobné zvuky uslyšíte na každém větším shromáždění lidí, ať už se jedná o barbarské nájezdníky či nikoliv.

Vůdce hordy se jmenoval Külüg Hromové kopyto. Barbarských nájezdů měl už celkem po krk. Přesto se snažil zachovat dekorum.

„Muži,“ zvolal. „Co je v životě nejlepší?“

Ozval se mladý Temul Železná čelist. Byl to jeho první barbarský nájezd. Proto byl pořád ještě poměrně snaživý.

„Rozdrtit nepřátele,“ zařval, „hnát je před sebou a slyšet nářek jejich ž – “

„Hele, jdi s tím už někam,“ přerušil ho zkušený bojovník Khasar, přezdívaný Ohnivé kopí. „Musíme to říkat fakt pokaždý?“

„Je to tradice,“ odvětil Külüg. „Navíc to kazíš tady Temulovi Železné čelisti zážitek. Ještě na pořádné výpravě nebyl.“

„Nevím jak on,“ prohlásil Khasar, „ale já si na svém prvním nájezdu přál, abych měl železnou jinou úplně část těla než čelist.“

Temul mimoděk bolestivě zamrkal. Nebylo pochyb, že starý harcovník Khasar trefil šíp opatřený sivými brky stepního tetřeva přímo doprostřed slaměného terče. Dlouhý pobyt v sedle si vskutku začínal vybírat svou daň.

„O důvod víc na ně vlítnout a brutálně je zmasakrovat,“ prohlásil Külüg. „Když to uděláme rychle, nebudou se moc trápit. Bude to od nás prakticky akt milosrdenství.“

„Hele,“ napadlo Temula Železnou čelist, „a co tentokrát masakr vynechat? Beztak máme sedlové brašny plné zlata a drahokamů z toho místa, co jsme vyplenili minulý týden. Můžeme si za ně něco koupit, ne?“

Külüg Hromové kopyto i Khasar Ohnivé kopí se nad jeho nápadem zamysleli. Měl rozhodně něco do sebe. Přece jen plenění je namáhavé. Někdy může dopadnout i poměrně ošklivě.

„A co by sis tak představoval?“ zeptal se nakonec Külüg.

„Napadá mě třeba možnost se vyspat v normální posteli,“ navrhl Temul Železná čelist. „Nějaké teplé jídlo u stolu, aniž by člověk cítil pach hnijících mrtvol. A možná i koupel.“

Khasar Ohnivé kopí vrhl na mladého bojovníka výhružný pohled. Nesnaží se snad něco naznačit? Zlehka se dotkl jílce svého meče Khüsugu. Jeho ostří se možná brzo napije krve.

„Nic proti přítomným!“ doplnil rychle Temul Železná čelist.

Všichni tři barbarští nájezdníci chvíli mlčeli. Na huňatý límec Külügova kabátce ze srsti horského medvěda dopadlo několik prvních sněhových vloček.

„Já jsem pro,“ ucedil nakonec náčelník. „Na plenění a drancování to fakt dneska nevidím.“

Ledvina

Účastnit se hry nebylo jen tak. Samozřejmě byla ilegální. Když jste se chtěli přidat, potřebovali jste známé. Wang Wej je měl. Překvapilo ho, kolik jiných lidí je má také. Wej odhadoval, že hráčů mohlo dorazit něco okolo dvou stovek. Přešlapovali na místě. Každý se svým strachem. Hra nebyla příjemná věc. Představovala však možnost, jak přijít k penězům. Konala se v bývalé restauraci. Většinu místnosti zabíral místo stolů a židlí jen prázdný prostor. Výjimku tvořil jeden značně opotřebovaný stůl uprostřed.

Okolo deváté večer dorazili organizátoři. Byl mezi nimi i šedovlasý muž s dřevěnou bedničkou. Wej věděl, že se jmenuje Chen Hao. Položil bedničku na stůl a otevřel ji. Byla až po okraj plná červeně zbarvených bankovek s předsedou Maem.

„Díváte se na deset milionů jüanů,“ prohlásil Chen Hao. „Kdo se chce zúčastnit hry, ať hodí svoje jméno do nefritového džbánu.“

Wej vytáhl z kapsy předem připravenou trojúhelníkovou destičku. Džbán už koloval. Když se k němu dostal, přihodil ji k ostatním.

„Ještě někdo chce vhodit svoje jméno?“ zeptal se po chvíli Chen Hao. „Ne? Tak můžeme losovat.“

Předal džbán dalšímu chlápkovi s tradiční úzkou bradkou. Ten ho zvedl nad hlavu a několikrát s ním zatřepal. Wej slyšel, jak v něm jednotlivé destičky se jmény chrastí. Běhal mu přitom mráz po zádech. Muž s bradkou vrátil nádobu Chen Haovi. Ten si vyhrnul rukáv a zalovil v ní. Vytáhl destičku se jménem.

„Liou Liang!“ přečetl.

Jeden z muž stojící jen kousek od Weje zavrávoral. Pak se vzpamatoval a zvolal:

„To jsem já.“

„Postupuješ do druhého kola,“ řekl mu Chen Hao. „Když si vytáhneš symbol štěstí, peníze jsou tvoje. Když ne, uvidíš, co zaplatíš.“

Muž s bradkou nabídl výherci v loterii menší, červený džbán. Liou Liang si vyhrnul rukáv a zalovil v něm. V zaťaté pěsti svíral destičku se symbolem. Strachy ale nemohl pěst otevřít. Chen Hao mu musel pomoci.

„Ledvina!“ vykřikl a ukázal všem symbol.

Chen Hao soucitně poplácal Liou Lianga po zádech. Asistenti chirurgů pak výherce odvedli na sál. Nedopadl zle. Pokud má druhou ledvinu funkční, bude žít. Wej se přesto rozhodl, že mu to jednou stačilo. Příště už se hry nezúčastní.

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.

Návštěva

Primátor Českých Budějovic Karel Veselý si upravil vázanku. Když nastupoval do úřadu, nečekal, že mezi jeho povinnosti bude spadat i vítání delegace mimozemšťanů. Kosmická loď návštěvníků z hvězd však z důvodů známých jen jim přistála v lesoparku na území jihočeské metropole. Starousedlíci mu říkali Dlouhá louka. Kosmopolitní obyvatelé města, například ti, kteří někdy v životě navštívili Prahu, ho označovali jako Stromovku. Vesmírné plavidlo mělo tvar doutníku. Stálo na vysokých vzpěrách. Černému připomínalo zvětšeninu nějakého hmyzu.

Z boku lodě se spustila rampa. K Černému a dalším členům narychlo svolaného uvítacího výboru po ní sjelo pásové vozítko. Jeho horní část zabíral prosklený válec vyplněný namodralou kapalinou. Uvnitř se vznášela podivná bytost. Vyhlížela trochu jako pozemská medúza.

„Gratuluji k výhře,“ ozvalo se odněkud ze spodní části vozítka.

„Ehm… cože?“ vypadlo z Černého. „Vy umíte česky?“

„Samozřejmě že ne,“ prohlásila medúza. „Máme přístroj podobný univerzálnímu překladači z vašeho seriálu Star Trek.“

„Vy znáte naše televizní pořady?“

„Ovšemže,“ prohlásil mimozemšťan. Nebo možná mimozemšťanka. Černý se neodvažoval hádat. „Sledování kultury je součástí soutěže.“

„Jaké soutěže?“ nechápal starosta. Všiml si, že bytost ovládá s vozítko panelem s několika postranními páčkami.

„Vy o ní nevíte?“ divila se bytost v akváriu. „Občas se to stává. Přece jen sto tisíc vašich let je dlouhá doba.“

Starosta začínal pochybovat o vlastní příčetnosti. Jeho důvěra v ni ostatně nebyla příliš silná ani za běžných okolností. Není to nějaký sen? Nebo halucinace? Nedělá si z něj někdo jen prdel?

„V životě jsem o vaší soutěži neslyšel,“ řekl nakonec.

„Planeta Země se účastní reality show Válka světů,“ vysvětlil mimozemšťan. „Producenti v ní na začátku vyberou deset planet, na nichž se zrovna vyvinul inteligentní život. Poradí jim s nějakými základními vynálezy typu ohně a pěstního klínu. Vývoj civilizace se pak přenáší online. Obecenstvo jednou za čas hlasuje, který svět se vyvíjí nejzajímavěji. Hodnotí je na škále od jedné do deseti. Planeta, která dostane nejméně bodů je vždycky anihilována.“

„Takže jsme si vedli dobře?“ zeptal se Černý.

„Abych řekl pravdu, bylo to dost těsné,“ vyprávěla medúza. „Antares 647 měl před vámi dost náskok. Pak jste ale vymysleli sociální sítě. To všechny pobavilo. Diváci se mohli potrhat smíchy. Popravdě, na mojí vlastní planetě k jednomu takovému incidentu došlo.“

„K jakému?“ zeptal se starosta.

„Jeden z mých spoluobčanů se ve své nádobě na udržování životních funkcí smíchy rozpadl na šest kusů,“ popsal mimozemšťan. „Naštěstí jsme schopni vegetativního rozmnožování. Skončilo to jen pěti přírůstky do rodiny. Uvažovali jsme dokonce, že váš vynález zavedeme v celogalaktickém měřítku.“

„A proč jste to neudělali?“

„Takoví magoři zase nejsme,“ odpověděl mimozemšťan.