Redaktor Michal Kučera se pustil do svého obvyklého čtvrtečního úkolu. Spočíval v nalezení dostatečného množství důležitých, známých nebo alespoň něčím zajímavých lidí, kteří od minulého čtvrtka zemřeli. Jejich nekrology pak měl sepsat na poslední stránku týdeníku Fakta, ve kterém pracoval. Ještě předtím ale musel zajít se seznamem kandidátů za svým šéfem, editorem Pavlem Králem.
Zásadní bylo vybrat jednoho z nebožtíků. Pojednával o něm pak otvírák stránky. Zabíral celou její horní polovinu. Doprovázela ho fotka dotyčného. Ostatní nekrology mívaly jen jeden odstavec. Fotky u nich většinou nebyly. Pokud přece jen ano, tak maličké.
Po zhruba hodině a půl hledání na zpravodajských webech a ve svodkách z agentur shromáždil Kučera šestnáct kousků. K zaplnění stránky jich potřeboval okolo osmi. Poslal si seznam s poznámkami do tiskárny. Vyzvedl si ho cestou ke Královu stolu.
„Čau Pavle,“ oslovil ho. „Mám návrhy na nekráče.“
„Jasně, sem s nima.“
„Tak na velkej může být Maria Rossi, italská herečka.“
„Kolik jí bylo?“
„Osmdesát devět.“
„Tu už si lidi nepamatujou. Nebo si myslí, že je dávno mrtvá. Co tam máš dál?“
Tomáš se zadíval do svého papíru. Tyhle debaty byly vždycky jako přes kopírák.
„Kareem Johnson,“ zkusil Tomáš. „Hrál basket. Měl zlatou z olympiády.“
„Dobrý, ale basket u nás lidi nesledujou. Ještě někdo další?“
„Nelson Mwangi, aktivista a filantrop. Zasvětil život boji s rasizmem, za lidský práva a charitě.“
„A někdo od nás?“
„Akorát biofyzička Hana Kovářová.“
„Tak to je teda bída,“ prohlásil Král. „Hele, víš co. Napiš tu herečku. Dáme tam s klukama nějakou její fotku zamlada. Čtenáři ji asi už moc neznaj. Určitě ale vypadala dobře.“
***
Editor Král zůstal v kanceláři do deseti večer. Přečetl a upravil posledních pět stránek papírového časopisu. Zároveň je rovnou připravil k vydání na webu. Zkontroloval návrhy grafik. Četl i ty zatracené nekráče, které Michal Kučera napsal a uložil do redakčního systému.
Italská herečka nakonec nebyla špatná. Nekrolog obsahoval i pikantnosti z jejího bohatého milostného života. Takhle se to musí, pochválil Král v duchu autora.
Nakonec vypnul počítač. Cestou z redakční budovy si pípnul čipovou kartu. Blond recepční ho sledovala se znuděným výrazem. Řekl jí „Dobrou noc“ a vykročil do rušné metropole.
Měl to z práce domů jen tři stanice metrem. Cestou na podzemku musel přejít silnici. Přecházel na stejném místě nejméně desetkrát týdně. Zrovna ten večer ale zapomněl rozhlédnout. Přejela ho tramvaj. Byl okamžitě mrtvý. Jako když najednou v domě zhasnou všechna světla.
***
O týden později přišel redaktor konkurenčního týdeníku Čas Martin Dvořák za editorem Lukášem Černým. Stejně jako Kučera s Králem řešili stránku s nekrology.
„Tak co tam máš?“ zeptal se editor. „Nějakej Čech nebo Češka?“
„Jeden jo,“ prohlásil Dvořák. „Umřel novinář Pavel Král.“
„Ale nepovídej,“ divil se editor. Takovej mladej kluk. Co se mu stalo.“
„Přejela ho tramvaj.“
„To je smůla,“ odtušil Dvořák. „Já ho znal. Pracoval jsem s ním v Deníku 24. V poslední době ale dělal editora. Lidi si ho už nepamatujou. Někdo další?“