Štítek: (mikro)povídka

Trubička

Dveře zaklaply. Čmouha, fenka kokršpaněla, chvíli čekala, jestli v nich nezarachotí klíč. Dveře ale zůstaly zavřené. Čmouha se vydala na průzkum bytu. V ložnici našla svetr vonící lidským pachem. Chytila ho za rukáv a strhla z postele, na které ležel. Odtáhla svetr na strategické místo ke dveřím. Stočila se na něm do klubíčka a chvíli odpočívala. Po nějakém čase ji napadlo, že by se mohla zajít podívat do misky. Co když v ní něco je? Nechala svetr svetrem o vyrazila do kuchyně. Capání jejích tlapek na se ve ztichlém příbytku nezvykle rozléhalo.

Miska byla prázdná. Typické. Čmouha do ní několikrát strčila čumákem. Dostrkala ji až úplně ke stěně. Zamířila zpátky na na své stanoviště.

Cestou ještě zkontrolovala koš na odpadky. Běžně se z něj linula hromada zajímavých vůní. Tentokrát byl ale čerstvě vynesený. Cítila v něm jen použitý čajový sáček.

Zklamaně se vydala zpátky ke svému svetru. Cestou do předsíně ale zachytila závan něčeho zajímavého. Přicházel z obýváku. Co by to mohlo být? Důkladně zavětřila. Nebylo pochyb. Na stole v obývacím pokoji leží cosi dobrého.

Jenže stůl byl vysoký. Čmouha na něj nedokázala vyskočit. Lehla si před něj a pozorovala ho. Pak si toho všimla. Stůl překrýval ubrus. Jeho cípy sahaly jen zhruba třicet centimetrů nad úroveň podlahy.

Vstala. Vzala do tlamy jeden cíp a zatahala za něj. Moc to nešlo. Ubrus drželo něco těžkého. Čmouha důkladně zabrala celým tělem. Povedlo se jí vybojovat větší kus ubrusu.

Ozvala se rána. Čmouha rychle uskočila. Ze stolu se zřítila váza s kytkou a rozbila se. Bylo to těsné. Málem Čmouhu strefila. Kdo by řekl, že ubrusy jsou pro psy tak nebezpečné? Po podlaze se rozlila voda. Čmouha důkladně očichala zbytky vázy. Voda jí přišla vhod. Trochu se jí napila.

Pak se vrátila ke svému úsilí. Konečně se jí podařilo strhnout celý ubrus. V troskách hrnků talířů našla, co hledala: dvě hořické trubičky. Spokojeně se do nich pustila.

Překlad

K Mordpartě se fakt dobrovolně dá jen šílenec, pomyslela si Komisařka Olivia Stoneová, zatímco stoupala po schodech do sedmého patra starého činžáku. Byl pátek, čtvrt na devět večer. Ne že by zrovna měla lepší program než ohledávání místa činu. Klidně ho ale mohla mít. Kdysi ho v pátek mívala. Najít správný byt nebyl problém. Dveře byly otevřené. Navíc se hemžil spoustou techniků. Něco ale nebylo v pořádku. Na lidi z policejní laboratoře byla zvyklá. Jenže v tomhle bytě byla ještě spousta dalších, které neznala.

Přístroje také nebyly úplně správné. Světla vídala při práci běžně. Tahle ale vyhlížela jinak než obvykle. Kromě nich viděla i kamery.

„Co se tady stalo?“ zeptala se prvního známého technika, který šel kolem.

Vzpomněla si, že se jmenuje Dylan Harper. V ruce držel nádobku s práškem na zdůraznění otisků prstů a jemný štětec.

„Máme pět mrtvých účastníků soutěže Navařeno,“ vysvětlil jí.

„Co je to zač?“

„Každý pátek se na ní dívá dvacet milionů lidí,“ prohlásil technik a dodal: „Já taky. Jsem fanda.“

„Nemám televizi,“ utrousila komisařka. „Dávají moc detektivek.“

Vysvětlovalo to ale neznámé lidi, divná světla a kamery.

„No, každopádně …“ začal Harper. „Jeden soutěžící vždycky pozve ostatní k sobě domů a něco jim uvaří. Oni mu pak dávají body. Dnešní hostitelka byla beznadějně poslední. Neměla šanci na vítězství. Leda že by dostala superbonus za zvlášť originální jídlo. Musela ale něco uvařit tak jako tak. Myslíme si, že to mohla být rozšířená sebevražda. Dala všem do jídla jed a sama si ho taky vzala. Když nemohla sama vyhrát, tak nikdo.“

Stoneová krátce nahlédla do kuchyně. Okolo stolu sedělo pět zhroucených postav. Místnost byla plná lidí z laboratoře i od televize. Neměla davy ráda. Raději se zkusila rozhlédnout po bytě.

Ve vedlejší místnosti si všimla pracovního stolu. Ležely na něm nějaké papíry. Evidentně je vytiskla laserová tiskárna o kus dál. Komisařka si lejstra prohlédla. Pak se vrátila zase do kuchyně a podívala se na zbytky posledního jídla. Našla přesně, co hledala: rybí kosti.

„Myslím, že to mám,“ prohlásila. „Nechtěla je zabít.“

„A co tedy chtěla?“ zeptal se Harper, který svým štětečkem zrovna zpracovával ledničku.

„Snažila se uvařit jídlo z japonské nafukovací ryby fugu,“ řekla Stoneová a pozvedla papíry. „Tiskla si recepty. Ta ryba je jedovatá. Když se připraví špatně, je to jasná smrt. Tahle husa ale vařila podle originálních instrukcí v japonštině prohnaných Překladačem Google.“

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Větší

Senefru Khafrešetep, stavitel pyramid, si pečlivě uhladil bederní roušku. Vzal si toho dne svoji nejlepší. Pyramidy nebyly špatný byznys. Když už člověk jednou získal objednávku, dalo se vršením dvacetitunových žulových bloků na sebe relativně snadno uživit. Ne vždycky šlo všechno po másle. Otroků byl pořád nedostatek. Navíc byli drazí. Dozorci měli spotřebu nových bičů, jako kdyby ty zatracené věci snad jedli. Podkladových kulatin taky nebylo nazbyt. Všechny tyhle potíže se ale daly relativně snadno řešit.

Khafrešetepova rodina byla ve kšeftě už dva tisíce let. Věděli o vršení kvádrů ve vrstvách všechno. Khafrešetep měl svoji práci rád. Pohled na pomalu ale jistě rostoucí obří žulový jehlan ho uklidňoval. Jednání s faraóny ovšem nebyl jeho šálek datlového vína. Nejvíc mu vadil pozdrav.

„Jeho veličenstvo vás očekává,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

Khafrešetep prošel klenutým vchodem a spustil se na kolena. Tuhle část opravdu neměl rád. Na druhou stranu mu ale zajišťovala stabilní příjem.

„To nebude nutné,“ zaslechl mladě znějící hlas. Vzápětí se ozval hlasitý úder gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že tři údery čelem o zem můžeme dnes vynechat,“ Khafrešetep poznal baryton nejvyššího kněze.

Stavitel zůstal klečet. Dovolil si ale zvednout hlavu. Na trůně před ním seděl vcelku sympatický mladík s korunou ve tvaru hadí hlavy na hlavě. Po jeho pravé ruce stál nejvyšší kněz v bílém rouchu. O kus dál se opíral o těžkou dřevěnou palici svalnatý otrok. Zřejmě čekal, až ji bude moci použít k dalšímu úderu do měděného gongu. Faraón na Sobekhotepa působil dojmem, že se s ním půjde domluvit.

„Ehm,“ prohlásil stavitel „Dobré odpoledne. Máte už nějaký nápad ohledně vaší budoucí hrobky?“

„Myslel jsem na něco čtyřbokého,“ pojal faraon jednání civilně.

Kněz dal znamení otrokovi. Ten znovu udeřil do gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že k cestě do zásvětí využije tradiční hrobku, stejnou jako jeho vznešení předkové,“ zadeklamoval klerik.

„Jasně,“ souhlasil Sobekhotep. „Čtyři stěny a špičku nic nepřeková. A co velikost? Naše základní nabídka začíná na třech milionech tun. Další možnosti jsou čtyři a šest.“

„To zná dobře,“ prohlásil faraon. „Nešlo by i dvanáct?“

Stavitel se na chvíli zamyslel.

„No, proč ne,“ prohlásil nakonec. „Můžeme postavit dvanáctimilonku. Z technického hlediska to není problém. Jen mám obavy o cenu. Slyšel jsem, že si královská pokladnice nevede moc dobře. Jste si jistí, že si takovou pyramidu můžete dovo –“

Kněz dal další znamení otrokovi. Místností se znovu rozezněl gong. Když dovibroval, kněz pronesl:

„Staniž se. Senefru Khafrešetepe, staviteli. Raduj se z milosti Akhetatena Sobekhotepa, vládce západního i východního království, milovaného bohyní Anukhetrou, velkého vychovatele paviánů. Smíš mu postavit jeho posmrtný příbytek. Slyšení je u konce.“

Khafrešetep odcházel z královského paláce v dobré náladě. Audience nakonec nedopadla tak zle.

Listopad

Škuner HMS Pickle se těžce prodíral proti větru. Podzimní polízanice v Biskajském zálivu mu dávala zabrat. Loď plula jen s hlavni plachtou a jednou kosatkou. Otěže obou plachet byly dotažené na doraz. Pravoboční zábradlí se každou chvíli koupalo ve vodě. Nárazy vln škunerem pravidelně otřásaly. Čas od času se do některé zapíchl přídí. Najít na palubě suché místo bylo nemožné. U kormidelní páky museli mít službu čtyři muži.

Pickle měla pověst nejrychlejší lodě celé flotily. Její kapitán, John R. Lapenotiere, začínal mít ale obavy, že tentokrát dorazí do svého cíle pozdě. Byl na palubě už dva dny v kuse. Polohou své lodě si nebyl příliš jistý. Nebe bylo zatažené. Souřadnice škuneru se daly jen odhadovat z údajů o kurzu a rychlosti.

Moře zčernalo dalším brutálním poryvem. Brzo na to vítr zakvílel v lanoví. Zábradlí zmizelo pod vodou. Palubu zalila slaná voda.

„Mám obavy, že se budeme muset zbavit děl,“ řekl Lapenotiere svému druhému důstojníkovi Thomasovi Blackthornovi.

„Taky jsem na to myslel,“ souhlasil Blackthorn. „Čím dříve, tím lépe.“

Bocman Pickle Ben Thorpe nebyl včerejší. Rozkaz svrhnout těžká děla do moře očekával už delší dobu. Sehrané posádce nezabrala celá operace ani půl hodiny. Loď se mírně narovnala. Lapenotierovi se zdálo, že se i méně zarývá do vln.

„Jdu spát,“ oznámil Blackthornovi. „Škuner je váš.“

Dopotácel se na lůžko. Než ho přemohla únava, stačil si jen zout boty a svléct kabát.

Když se probudil, počasí se trochu umoudřilo. Pickle ale pořád měla s Atlantikem co dělat. Plavba dlouhá něco přes tisíc námořních mil jí nakonec zabrala deset dní. Na její poměry to bylo pomalé tempo.

Lapenotiere si příliš neodpočinul, ani když loď čtvrtého listopadu zakotvila Falmlouthu. Přesedl na drožku. Strávil v ní třicet sedm hodin.

V budově londýnské admirality naštěstí nemusel čekat. První sekretář William Marsden ho okamžitě přijal. Lapenotiere mohl konečně oznámit svou novinu:

„Pane, dosáhli jsme velkého vítězství, ale ztratili jsme lorda Nelsona.“