Přihláška

Když přišel čas podat přihlášku na Trollí akademii, Ugh se vydal na návštěvu za svým otcem. Byla temná noc. Z měsíce zbýval na obloze jen úzký srpek. V dálce se ozývalo vlčí vytí, při kterém tuhla krev v žilách. Starý Zog seděl na svém oblíbeném balvanu pod mostem. Zrovna si vybíral ze zubů zbytky posledního pocestného. Používal k tomu jeho meč. Měl široká ramena, skoro žádný krk a byl obrostlý lišejníkem. Svůj otlučený dubový kyj měl opřený o jeden z pilířů mostu. Ugh si nebyl jistý, jak začít. Nakonec zvolil klasiku.

„Ugh,“ prohlásil.

„Ogh,“ odpověděl mu Zog. „Dát kousek člověk? Mít ještě ruka a noha.“

Ugh přikývl. Proč ne. Člověk vždycky přijde vhod. Vybral si ruku. Ještě vězela v koženém rukávu. Dodávalo jí to pikantní příchuť. Zog se pustil do zbývající nohy. Nejspíš, aby nebyl nespolečenský. Oba chvíli mlčky žvýkali.

„Co chtít?“ zeptal se nakonec Zog, když si znovu vyčistil zuby mečem své oběti.

„Ugh,“ začal Ugh. „Matka říkat, že si mám podat přihlášku na trollí akademii.“

„Dobře říkat,“ souhlasil Zog. „Vzdělání důležité.“

„Ty tam taky chodit?“

„Ugh,“ přisvědčil Zog. „Naučil chytit člověka, uvařit ho a sníst.“

„Ale vždyť stejně jíst člověka syrového,“ divil se Ugh.

„To je pravda,“ souhlasil Zog. „Syrový člověk mít víc vitamínů. Vaření nebýt zdravé.“

V dálce se ozvalo obzvlášť hrůzostrašné zavytí. Tohle opravdu nebyla dobrá noc na procházku při měsíčku. Pokud jste ovšem nebyli temná stvoření z Říše stínů. Jako třeba právě Ugh a Zog.

„A co ještě naučit?“ vyzvídal Ugh.

„Naučit hádanku,“ odpověděl otec.

To Ugha zaujalo,

„Říct ji,“ prohlásil.

„Už nepamatovat,“ svěřil se starý troll. „Hádanka nebýt dobrá. Když člověk uhodnout, muset ho pustit. Lepší sníst člověka rovnou.“

„Ugh!“ vykřikl Ugh. „Tak to já nehlásit. Mít rád člověk. Chtít ho jíst.“

„Mít pravdu,“ prohlásil jeho otec. „Zůstat doma.“

Oba trollové mlčeli. Náročná abstraktní diskuze je vyčerpala. Po chvíli se v dálce se ozval klapot koňských kopyt.

„Svačina,“ prohlásil Ugh.

Tradice

Už dávno to vzdal. Kdysi, ještě na gymplu, měl crush na jednu spolužačku. Bylo to silnější než heroin. Chodil po městě a zdálo se mu, že vidí její obličej v korunách stromů. Večer se těšil jen, že bude zítra další den v její přítomnosti. Možná jí na něm taky trochu záleželo. On se ale nedokázal vyjádřit. A tak si někoho našla. Později měl nějaké holky. Ani jednu ale neměl tak rád. Časem otupěl a přestal se snažit. Dojížděl do kanceláře, četl, marnil život na sockách.

Pak si ale jednou chtěl na nádraží koupit kafe a croissant. Prodala mu je tmavovlasá dívka s drdolem a brýlemi. Nebyla úplně typ, za kterým by se muži na ulici otáčeli. Jemu ale připadala povědomá.

Bylo to vzájemné. Jednou se ho dokonce zeptala, odkud se znají. Ani jeden z nich ale neznal odpověď. Chodil do toho krámu každý pátek odpoledne. Nestála u pultu úplně vždycky. Začal být zvědavý, jestli ji zase potká.

Několikrát se přistihl, že na ni začíná myslet už v pondělí nebo ještě dříve. Bylo to jako kdysi. Často si říkal, že by ji měl oslovit. Tedy jinak, než jen „Dobrý den, jeden croissant a americano s mlékem.“

Jenže v pekařství bývaly fronty. Namlouval si, že nechce zdržovat. Ve skutečnosti byl pořád stejný zbabělec. Jejich setkání tak trvala jen několik desítek vteřin. Pokračovala však několik let.

Pak ale skončila. Zpočátku ho nezarazilo, když ji nepotkal. Mohla si přehodit službu, nebo mít dovolenou. Po dvou měsících se zeptal jedné z jejích kolegyň.

„Už tu nepracuje,“ dozvěděl se.

To bylo naposled, co si v tom pekařství něco koupil.

Košile

Dohodli se na pistolích na dvacet kroků. Jako čas setkání zvolili úsvit. V Kalkatě to jinak nešlo. Během dne ztěžovalo vyřizování jakýchkoliv osobních záležitostí, pro které bylo nutné se navléct do kompletní uniformy, úmorné vedro. Poručík Stirling se večer před soubojem sešel s druhým sekundantem kapitánem Wentworthem. Společně prohlédli místo duelu. Byl to odlehlý plácek kousek od jedné z hlavních silnic ven z města. Před pohledy zvědavců ho chránila skupina stromů.

Ráno byl Stirling na místě půl hodiny předem. Wentworth ho navzdory tomu už očekával. Oba muži se pozdravili.

„Kapitáne,“ prohlásil Stirling. „Pochopil jsem, že k urážka nebyla veřejná. Váš muž dal mému políček. Viděla to ale jen pouhá služebná. I ten nejmírnější výraz lítosti by určitě stačil. Upozorňuji vás, že můj muž je prvotřídní střelec.“

„Můj také,“ prohlásil Wentworth. „Je to nanejvýš nešťastná záležitost. Kdyby se váš muž rozhodl políček snést, mohli bychom se jí ještě vyhnout.“

„Pochybuji,“ odtušil Stirling. „Váš muž ale prý měl několik sklenic vína. Stačí, aby to přiznal.“

„Obávám se, že by si takový požadavek mohl vykládat jako důvod k další žádosti o satisfakci.“

„Pak není zbytí.“

Duelanti dorazili prakticky nastejno. Každého z nich provázel ještě jeden blízký přítel. Jako poslední přišel ranhojič. Stirling s Wentworthem společně vyměřili dohodnutou vzdálenost a prohlédli pistole. Stirling pak oslovil všechny přítomné.

„Dobré ráno, pánové. Vyrozuměl jsem, že není cesty zpět. Přesto se musím ještě jednu zeptat.“

Odpovědí mu bylo jen ponuré mlčení.

„Výborně,“ pokračoval Stirling. „Věřím tedy, že už je na střelbu dostatek světla.“

Duelanti si svlékli kabáty a postavili se na svá místa. Signál k výstřelu dal Wentworth. Obě rány se ozvaly prakticky současně. Wentworthův muž zůstal stát. Stirlingův se skácel. Jeho košile se rychle barvila krví.

Žehlit

Kyselinový déšť na jižní části kontinentu Drkrchkr planety Blkrmp byl toho odpoledne obzvlášť silný. Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc byl rád, že je doma. Jen co se za ním hermeticky uzavřela vrata jejich obytné kapsule, zamířil do kuchyně. Vytáhl z ledničky lahev se svým oblíbeným nutričním doplňkem č. 329841. Popolezl do obývacího pokoje. Pohodlně se usadil před obrazovkou televizního přijímače. Sedm ze svých čtrnácti unavených chapadel si hodil na stůl. Otevřel staré dobré č. 329841 a naladil sportovní kanál.

Těšil se na klidný večer. Hlavně, aby nemusel něco dělat nebo někam chodit. V tom ale do místnosti vstoupila jeho choť Krafasimeta.

Nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc měl podezření, že musela čekat, až se pohodlně usadí a otevře si svůj doplněk. Lehce purpurové zbarvení jejích tvářových laloků prozrazovalo, že je rozzlobená. V jednom ze svých chapadel svírala cylindrickou rotační pomůcku na zplošťování jedlé hmoty před její tepelnou úpravou.

„Jak ses dneska měl?“ zeptala se bez pozdravu.

„Ale to víš, normálně,“ odpověděl nižší zástupce sekčního podadministrátora Douphost Kofrchochouc. Nebyl si jistý proč, ale tušil zradu.

„Měli jste hodně práce?“ vyptávala se.

„Touhle dobou je jí jako na kapsuli určené k náboženským rituálům,“ svěřil se sekční podadministrátor Douphost Kofrchochouc. „Mezihvězdný provoz je šílený.“

„Tak to se nedivím, že jsi zapomněl,“ prohlásila Krafasimeta.

Nižšímu zástupci sekčního podadministrátora Douphostovi Kofrchochoucovi se zdálo, že v jejím hlase slyší zadostiučinění. Pak mu to došlo. Zrovna dnes to bylo přesně sedmdesát planetárních cyklů, co s Krafasimetou uzavřeli manželství a začali obývat svojí útulnou ubytovací jednotku.

„No vidíš, máš pravdu nechal jsem tvůj dárek v práci,“ zalhal. Všechny tři jeho mozky zatím procovaly naplno. „Skočím pro něj.“

Rychle se vrátil na hlavní kosmodrom. Práce v mezihvězdném provozu má svoje výhody. Kofrchochouc mohl použít pracovní generátor červích děr. Návštěva Země a únos nějakého toho člověka byla otázka pěti minut. Preparace jater z žijícího subjektu byla ještě rychlejší. Do hodiny byl zpátky. Jeho lahev s č. 329841 ani nestačila příliš zteplat.

Strana

Celeste Vega pečlivě sledovala bledou lunární planinu. Dávala pozor na úlomky horniny a menší krátery. Osmikolový závodní speciál Toyota Regolit si dokázal s mnoha nerovnostmi poradit. Vzadu ve vozidle ale spal ve své kóji navigátor Sun Wei. Celeste mu chtěla dopřát co nejklidnější odpočinek, samozřejmě v rámci možností. Pořád jeli Rallye Ciolkovskij napříč odvrácenou stranou Měsíce. Šlo o obtížný závod. Celeste o tom věděla svoje. Účastnila se už potřetí. Její tým pokaždé patřil k favoritům. Zatím se jí ale nepodařilo rallye dokončit.

Poprvé vypadla kvůli prasklé nápravě, podruhé kvůli přetrženému pásu. Kromě terénu bedlivě sledovala i vozidla soupeřů. Před jejich Toyotou si to šinula jen pásová obluda BMW. Uvažovala, že jim zavolá vysílačkou a optá se, jak se mají. Rádio ale nakonec zapraskalo samo:

„Apex volá Glory, jste tam?“

Apex byl volací znak podpůrného týmu. Celeste uchopila mikrofon a stiskla tlačítko.

„Tady Glory, o co jde?“

„Nelíbí se nám tlak ve vaší kyslíkové nádrži číslo tři. Můžete ji promíchat?“

„Jasně,“ odpověděla Celeste. „Jdu na to.“

Spustila centrální ovládací panel vozidla. Navolila interface nádrží a našla příslušnou kolonku. Nabízela celkem čtyři programy. Lišily se délkou spuštění a rychlostí rotace míchací vrtulky uvnitř nádrže. Celeste vybrala program číslo dvě. Používala ho pokaždé. Monitor ukázal točící se kolečko. Mělo signalizovat, že míchání nádrže probíhá.

Najednou se ozvala hlasitá rána. Světlo v kokpitu zablikalo. Vozidlo ztratilo rychlost a zastavilo. Celeste si přesedla k periskopu vyčnívajícímu ze střechy. Natočila ho směrem k zádi. V místech, kde měla být nádrž číslo tři, viděla jen změť zmačkaného kovu. Znovu stiskla tlačítko vysílačky.

„Glory volá Apex,“ řekla do mikrofonu. „Máme problém.“