Letadlo

Jake Stirling si omotal šálu pevněji kolem krku a vyklonil se z kokpitu své stíhačky Sopwith Camel. Důkladně zkontroloval závratnou hlubinu pod sebou. Po německých letadlech nezahlédl jedinou stopu. Viděl jen nekonečnou síť klikatých zákopů. Dobře věděl, že v nich bojuje krysí zápas na život a na smrt přes půl milionu mužů. Z palebných postavení za frontou se co chvíli vznášely obláčky dýmu. Pocházely z dělových hlavní, které zasypávaly nebožáky v zablácených dírách deštěm smrtících šrapnelů.

„Neměnil bych s nimi ani za zlaté prase,“ zabručel Stirling.

Jeho osamělá patrola se pomalu chýlila ke konci. Ještě deset nebo patnáct minut a bude se muset vrátit na letiště. Spálil 37 galonů leteckého benzínu pánubohu do oken. Na druhou stranu ale ušetřil na střelivu. Kromě krátkého zahřátí kulometů několik minut po startu se za celou hlídku nedotkl spouště.

„No co,“ prohlásil filozoficky mladý aviatik. „Není každý den posvícení. Nějakého toho Huna dostanu příš–“

Najednou prudce kopl do pedálu směrovky a naplno otevřel škrtící klapku. Byla to instinktivní reakce. Daleko nad sebou zahlédl čtyři černé tečky. Vznášely se na německé straně zákopů. Stirling se ocitl v prekérním postavení.

Na souboj neměl dost paliva. Proti přesile čtyři na jednoho by navíc měl mizivé šance i s plnou nádrží. Raději se proto zachumlal s letadlem do nejbližšího mraku. Pak se ale v kokpitu usmál.

Tečky totiž nezmizely. Nepřátelské stíhačky se tentokrát nekonaly. Na letcových brýlích jen utkvěly čtyři kapky oleje. Sundal si je a důkladně otřel jejich skla. Přece jen to nakonec bude klidná patrola.

Nedokonalý

Petr vstoupil do zorného pole kamery. Prosklené dveře se před ním neslyšně rozevřely. Naskytl se mu pohled na rozlehlou halu s množstvím stolků. U každého z nich seděl pracovník či pracovnice agentury s klientem. Poblíž vstupních dveří stál panel vydávající lístečky. Petr k němu přistoupil. Z několika možností vybral volbu „Založení uživatelského účtu.“ Dostal číslo 74. Bylo před ním jen pět lidí. Dočkal se za čtvrt hodiny. U stolku ho očekávala drobná brunetka. Petr se posadil naproti ní a pozdravil:

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odvětila brunetka. „Děkujeme, že jste si pro svůj virtuální posmrtný život zvolil náš systém Elysion. Kdy byste se zhruba chtěl zalogovat.“

„Asi brzo,“ odvětil Petr. „Mám rakovinu sleziny. Dávají mi půl roku.“

„Není problém,“ usmála se brunetka. „Máme zrovna volno. Své vědomí můžete přijít nahrát už během příštího týdne.“

„Co v pondělí v deset?“ zkusil Petr.

Prsty úřednice se rozběhly po klávesnici.

„Máte sjednanou schůzku,“ prohlásila. „Během víkendu se ale musíte rozhodnout o jedné důležité věci.“

„Jaké?“ zeptal se Petr.

„Zjistili jsme, že zesnulým na druhé straně nevyhovuje úplně bezproblémový život,“ vysvětlovala pracovnice. „Když jim všechno jde jako po másle, často po nějaké době volí úplné smazání profilu. Potřebujeme, abyste si vybral, ve které oblasti svého posmrtného života budete mít problémy. Nabídku najdete v naší brožuře.“

Podala Petrovi úhledný sešitek. Petr do něj udiveně nahlédl.

„Takže když si objednám třeba dluhy, budu je mít už celou věčnost?“

„To ne,“ odpověděla konzultantka. „Problémy můžete samozřejmě změnit. Jde to ale jen jednou za dvacet let.“

„Hm, tak vám děkuju,“ odpověděl Petr. „Přijdu v pondělí.“

Strčil brožuru do kapsy a vydal se volným krokem k domovu. Kdo by řekl, že posmrtný život bude tak složitý?