Dohodli se na pistolích na dvacet kroků. Jako čas setkání zvolili úsvit. V Kalkatě to jinak nešlo. Během dne ztěžovalo vyřizování jakýchkoliv osobních záležitostí, pro které bylo nutné se navléct do kompletní uniformy, úmorné vedro. Poručík Stirling se večer před soubojem sešel s druhým sekundantem kapitánem Wentworthem. Společně prohlédli místo duelu. Byl to odlehlý plácek kousek od jedné z hlavních silnic ven z města. Před pohledy zvědavců ho chránila skupina stromů.
Ráno byl Stirling na místě půl hodiny předem. Wentworth ho navzdory tomu už očekával. Oba muži se pozdravili.
„Kapitáne,“ prohlásil Stirling. „Pochopil jsem, že k urážka nebyla veřejná. Váš muž dal mému políček. Viděla to ale jen pouhá služebná. I ten nejmírnější výraz lítosti by určitě stačil. Upozorňuji vás, že můj muž je prvotřídní střelec.“
„Můj také,“ prohlásil Wentworth. „Je to nanejvýš nešťastná záležitost. Kdyby se váš muž rozhodl políček snést, mohli bychom se jí ještě vyhnout.“
„Pochybuji,“ odtušil Stirling. „Váš muž ale prý měl několik sklenic vína. Stačí, aby to přiznal.“
„Obávám se, že by si takový požadavek mohl vykládat jako důvod k další žádosti o satisfakci.“
„Pak není zbytí.“
Duelanti dorazili prakticky nastejno. Každého z nich provázel ještě jeden blízký přítel. Jako poslední přišel ranhojič. Stirling s Wentworthem společně vyměřili dohodnutou vzdálenost a prohlédli pistole. Stirling pak oslovil všechny přítomné.
„Dobré ráno, pánové. Vyrozuměl jsem, že není cesty zpět. Přesto se musím ještě jednu zeptat.“
Odpovědí mu bylo jen ponuré mlčení.
„Výborně,“ pokračoval Stirling. „Věřím tedy, že už je na střelbu dostatek světla.“
Duelanti si svlékli kabáty a postavili se na svá místa. Signál k výstřelu dal Wentworth. Obě rány se ozvaly prakticky současně. Wentworthův muž zůstal stát. Stirlingův se skácel. Jeho košile se rychle barvila krví.