Přihláška

Když přišel čas podat přihlášku na Trollí akademii, Ugh se vydal na návštěvu za svým otcem. Byla temná noc. Z měsíce zbýval na obloze jen úzký srpek. V dálce se ozývalo vlčí vytí, při kterém tuhla krev v žilách. Starý Zog seděl na svém oblíbeném balvanu pod mostem. Zrovna si vybíral ze zubů zbytky posledního pocestného. Používal k tomu jeho meč. Měl široká ramena, skoro žádný krk a byl obrostlý lišejníkem. Svůj otlučený dubový kyj měl opřený o jeden z pilířů mostu. Ugh si nebyl jistý, jak začít. Nakonec zvolil klasiku.

„Ugh,“ prohlásil.

„Ogh,“ odpověděl mu Zog. „Dát kousek člověk? Mít ještě ruka a noha.“

Ugh přikývl. Proč ne. Člověk vždycky přijde vhod. Vybral si ruku. Ještě vězela v koženém rukávu. Dodávalo jí to pikantní příchuť. Zog se pustil do zbývající nohy. Nejspíš, aby nebyl nespolečenský. Oba chvíli mlčky žvýkali.

„Co chtít?“ zeptal se nakonec Zog, když si znovu vyčistil zuby mečem své oběti.

„Ugh,“ začal Ugh. „Matka říkat, že si mám podat přihlášku na trollí akademii.“

„Dobře říkat,“ souhlasil Zog. „Vzdělání důležité.“

„Ty tam taky chodit?“

„Ugh,“ přisvědčil Zog. „Naučil chytit člověka, uvařit ho a sníst.“

„Ale vždyť stejně jíst člověka syrového,“ divil se Ugh.

„To je pravda,“ souhlasil Zog. „Syrový člověk mít víc vitamínů. Vaření nebýt zdravé.“

V dálce se ozvalo obzvlášť hrůzostrašné zavytí. Tohle opravdu nebyla dobrá noc na procházku při měsíčku. Pokud jste ovšem nebyli temná stvoření z Říše stínů. Jako třeba právě Ugh a Zog.

„A co ještě naučit?“ vyzvídal Ugh.

„Naučit hádanku,“ odpověděl otec.

To Ugha zaujalo,

„Říct ji,“ prohlásil.

„Už nepamatovat,“ svěřil se starý troll. „Hádanka nebýt dobrá. Když člověk uhodnout, muset ho pustit. Lepší sníst člověka rovnou.“

„Ugh!“ vykřikl Ugh. „Tak to já nehlásit. Mít rád člověk. Chtít ho jíst.“

„Mít pravdu,“ prohlásil jeho otec. „Zůstat doma.“

Oba trollové mlčeli. Náročná abstraktní diskuze je vyčerpala. Po chvíli se v dálce se ozval klapot koňských kopyt.

„Svačina,“ prohlásil Ugh.