Experiment

Daniel Vrána se pohodlně rozvalil ve své polstrované židli. Měl nejlepší job ve známém vesmíru. Většinou času totiž nemusel pracovat. Byl zástupcem ředitele Institutu pro experimentální statistiku. Měl na starosti hlavně pokus č. 14. Ten ostatně zabíral naprostou většinu aktivit ústavu. Skutečnou práci na něm ovšem odvedli zaměstnanci na nižších pozicích. Nejdůležitější bylo zajistit přísun banánů. O ten se ale Vávra nemusel starat. Měl na to lidi. Jeho povinnost byla kontrolovat výsledky. Vzhledem k povaze experimentu jich bylo velice málo.

Vávra otevřel horní šuplík svého stolu a vytáhl krabici doutníků. Jeden vybral a labužnicky k němu přičichl. Pak vzal ze stolu miniaturní gilotinu a zkušeným pohybem uřízl špičku. Začal se rozhlížet po sirkách. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Vávra doutník odložil a řekl:

„Dále.“

Vešla vedoucí chovatelka ze sekce 9863 Tereza Štěpánková. Působila rozrušeně.

„Máme výsledek!“

„Fakt?“ zeptal se Vávra.

Zpráva ho překvapila jen málo. Kdysi dávno už podobnou situaci zažil. Šlo o pouhý jeden verš, navíc s překlepem. I tak to bylo velice neobvyklé.

„A kolik toho je?“ zeptal se.

„Je to úplně celý,“ odpověděla Štěpánková.

„Jako kompletní sonet?“

„Ne, všechno.“

„Celé dějství? Nebo snad hra?“

„Říkám: všechno.“

Tohle Vávru opravdu zaujalo. Bylo extrémně nepravděpodobné, že by se taková věc během jeho působení v institutu stala. Kdysi si dokonce pamatoval konkrétní čísla. Za ta léta nicnedělání se mu však vykouřila z hlavy. Vstal a vydal se společně se Štěpánkovou do hlubin ústavu.

Sekce 9863 zabírala část čtvrtého patra v severovýchodním křídle. Chovatelka vedla Vávru dlouhou chodbou k bílým dveřím. Byly to jedny z deseti milionů. Všechny byly naprosto stejné. Vedly do naprosto stejných čtvercových místností. Na těchhle konkrétních dveřích stálo:

Subjekt 575789

Pongo

Uprostřed místnosti seděl na podlaze mírně obtloustlý šimpanz. Před ním stál psací stroj. Místo u stěny zabíralo několik sloupců papírů. Byly pečlivě rozdělné do množství svazků.

Vávra vytáhl z kapsy svého bílého pláště banán. Při práci v Institutu jste museli mít pořád nějaké po ruce, i když jste působili na vedoucí pozici. Podal ovoce Pongovi. Po krátké úvaze ho ještě pohladil po hlavě.

Přistoupil k produktu šimpanzovy práce. Namátkou vybral jeden svazek. Prolistoval ho. Přečetl si první větu, která mu padla do oka. Zněla:

„Pravou metlou je nezřízený chtíč, a často pro něj předčasně uprázdnil se šťastný trůn a padli králové.“

Vávra svazek zase zavřel a vrátil na místo. Pak se podíval na Štěpánkovou.

„Je celý a bez chyby,“ prohlásila. „Už tady byla Máňa z filologického. Potvrdila to. Pongo napsal kompletního Shakespeara náhodným bušením do kláves psacího stroje.“

Šimpanz dojedl banán a odhodil slupku na zem. Štěpánková ji automaticky sebrala.

„Co budeme dělat?“ ptala se. „Znamená to, že jsme všichni bez práce? Experiment skončil?“

„Já bych to zatím neřešil,“ prohlásil Vávra. „Je pátek, poledne pryč. Na hlavním ředitelství už nebude ani noha. Necháme to na pondělí.“

„Ty si šéf,“ prohlásila chovatelka. „Není to ale zvláštní? Myslela jsem, že z počtu pravděpodobnosti plyne, že to nestihnou sepsat dřív, než skončí vesmír.“

„Jenže to je právě ta pravděpodobnost,“ poučil ji Vávra. „Tady Pongo měl jednoduše štěstí.“

„Tak jo.“

Zástupce ředitele se podrbal na hlavě. Sám nečekal, že by pokus mohl někdy skončit. Co se dá ale dělat? Rozhodl se vrátit do kanceláře a vykouřit svůj doutník. Vzal za kliku a otevřel dveře. Chodba za nimi už ale přestala existovat.

Stavební řízení

Ortoped Karel Steiner vystoupil z tramvaje. V pravé ruce nesl rozměrné desky. Na opačné straně ulice se tyčila vysoká prosklená budova. Nad jejími dveřmi stálo velkým písmem STAVEBNÍ ÚŘAD. Steiner našel přechod pro chodce. Přešel po něm. Následně zdolal několik schodů.

Skleněné dveře úřadu se před ním rozestoupily. Jen kousek od nich zahlédl Steiner okénko s nápisem Podatelna. Seděla za ním žena ve středních letech s účesem typu květák a tlustými brýlemi.

„Dobrý den,“ oslovil ji Karel. „Chtěl bych si k domu přistavět garáž. Přinesl jsem projektovou dokumentaci.“

„Ukažte,“ odpověděla úřednice.

Karel vtáhl ze svých desek tlustý štos papírů. Žena ho zběžně prolistovala.

„Potřebujete ještě vyplněný formulář T-438.“

„A kde ho seženu?“

„V Oddělení malých staveb. Nevím, kde teď přesně sídlí. Bude to ale napsáno na plánu v šestém patře.“

Karel řekl úřednici, že se hned vrátí. Když došel k výtahu po straně prostorné haly, zjistil, že na jeho dveřích visí rukou napsaná cedule MIMO PROVOZ. Vydal se proto po schodech vedle.

První tři patra zvládl bez potíží. Ve čtvrtém už ho začínaly trochu bolet nohy. V pátém se musel na chvíli zastavit, aby popadl dech. V šestém už byl pořádně zpocený.

Plán visel na konci dlouhé chodby označené písmenem K. Byla plná číslovaných dveří. Karel nějakou dobu schéma zkoumal. Nakonec Oddělení malých staveb našel. Podle nákresu sídlilo ve druhém patře, na chodbě E, dveře číslo 37.

Cesta ze schodů mu šla rychleji než do nich. I tak se ale koupal v potu. Chodbu E našel až na druhý pokus. Dveře č. 37 byly zase až úplně na konci. Vzal za kliku.

Uvnitř stály dvě přepážky podobné té v Podatelně. Za každou z nich seděla jedna úřednice. První měla delší vlasy sepnuté do drdolu, druhá mikádo. Byly zabrané do hovoru.

„Nemůžu ji vystát,“ řekla ta první. „Občas je ale navštěvujeme. Minulý týden jsme u nich byli na obědě.“

„Aspoň nemusíš vyvářet,“ řekla druhá.

„Jenže ona je úplně nemožná,“ řekla zase první. „Snažila se o svíčkovou. Nějak se jí ale zdrcla. Nedala se jíst.“

Karel si odkašlal:

„Ehm.“

„Co chcete?“ utrhla se na něj první úřednice. „Nevidíte, že tady pracujeme?“

„Potřeboval bych formulář T-438.“

„A máte vyplněnou žádanku Q-15?“

„Ne.“

„Tak jak chcete dostat formulář T-438?“ divila se úřednice.

„A kde seženu žádanku Q-15?“

„V Oddělení žádostí, přece. To dá rozum.“

„A kde najdu Oddělení žádostí?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Tentokrát začal Karel zpomalovat už po prvním zdolaném poschodí. V šestém patře vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo. Když se znovu podíval na ten zatracený plánek, zasténal. Oddělení žádostí sídlilo v přízemí, dveře č. 4, hned vedle podatelny.

Pomalu sešel schody. Ve druhém patře Karel zakopl. Málem se přizabil. Nakonec ale udržel rovnováhu.

Došoural se k ošuntělým dveřím s plastovou čtyřkou. Zaklepal na ně a rovnou vstoupil. Uvnitř spatřil opět dvě okénka. Pravé neslo označení Žádosti. Levé bylo popsáno Evidence.

Židle za okénkem Žádosti zela prázdnotou. V okénku Evidence seděla starší šedovlasá paní a štrikovala. Když viděla, že Karel zkoumá pracoviště její sousedky, prohlásila:

„Má dolovenou. Obslouží vás okénko číslo 84.“

„A kde je?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Karel si povzdechl a vyrazil znovu do schodů. Okénko č. 84 bylo podle plánu ve třetím patře. Našel ho bez potíží. Od drobné zrzky ve žlutém kostýmku u něj dostal zelený kus papíru.

Pečlivě ho vyplnil u šikmé psací desky. Pak se sesunul na mimořádně nepohodlnou židli uprostřed chodby a chvíli odpočíval. Nakonec se zvedl a vyrazil do druhého patra. Zaměstnankyně úřadu ze dveří č. 37 už si ho pamatovaly.

„Ježíšimarjá,“ vykřikla ta s drdolem. „To je zase ten otrava.“

„Co potřebujete?“ utrhla se na něj ta s brýlemi.

„Formulář T-438,“ prohlásil Karel. „Tady je žádanka Q-15.“

Úřednice si papír prohlédla.

„Prosím,“ řekla nakonec.

Podala mu žlutý tiskopis.

Karel sešel s papírem zpátky do přízemí. Vyplnil ho u další šikmé psací desky. Když byl hotov, odnesl výsledek svého snažení do podatelny.

„Co zase chcete?“ zeptala se ho žena s účesem typu květák.

„Přinesl jsem stavební dokumentaci k nové garáži,“ odpověděl Karel. „Tady je vyplněný formulář T-438.“

„Už je po úředních hodinách. Máme otevřeno do patnácti nula nula.“

Karel se podíval na rozměrný digitální časoměr opodál. Ukazoval 15.01.

„Tak snad byste to mohla ještě vzít.“

„Nemohla,“ prohlásila úřednice. „Přijďte příští pondělí.“

„Ale já už nemám dovolenou,“ stěžoval si Karel.

„To je váš problém.“

Teď už toho měl Karel dost.

„Vy snad nejste lidi,“ prohlásil. „Vy jste normální Ufoni.“

„No dovolte!“ urazila se úřednice.

Pak pověsila do okénka ceduli ZAVŘENO a zatáhla žaluzie. Karel opustil úřad a vydal se na tramvaj.

Jen několik minut po Karlově odchodu se na vnitřním nádvoří úřadu shromáždil dav zaměstnanců a zaměstnankyň. Většina vězela v sakách a kostýmcích. Byla mezi nimi paní s květákem na hlavě, slečna s drdolem i slečna brýlemi, šedovlasá dáma s košíkem plným pletení i drobná zrzka ve žluté.

Uprostřed nádvoří stál stříbřitý hvězdolet. Na jeho boku se otvíral vstup šestiúhelníkového tvaru. Vedla k němu dlouhá lesklá kovová rampa. Úředníci po ní spořádaně nastoupili. Pak všichni odletěli domů, na třetí planetu hvězdy Alfa Carinae.

Karty nelžou

Kadeřnice Hana Šimková vstoupila do pracovny jedné ze svých věrných zákaznic Evelyn Morenové. Místo se od Hanina kadeřnického salónu dost lišilo. Ze své vlastní provozovny byla zvyklá na lehce chemickou vůni šampónů a barev na vlasy, spoustu světla, fotky modelek s prudce elegantními sestřihy podle poslední módy a samozřejmě zrcadla.

V Evelynině působišti panovalo přítmí. Světlo vydávaly jen strategicky rozmístěné svíčky. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo. Stěny zakrývaly závěsy z těžkého fialového sametu. Evelyn si totiž vydělávala na živobytí jako kartářka.

Už na Hanu čekala. Měla na sobě dlouhé tmavé splývavé šaty. Ve vlasech se jí leskla tenká stříbrná čelenka. Ukázala své přítelkyni stolek pokrytý tmavomodrým ubrusem s hvězdami a astrologickými symboly. Stály u něj dvě židle.

„Posaď se u mě,“ vybídla ji.

Hana si vybrala jednu z židlí. Evelyn se posadila do druhé.

„Tak co to bude?“ zeptala se věštkyně. „Láska, peníze, rodina nebo snad práce?“

„Ehm,“ odkašlala si Hana. „Asi láska.“

„A kde je problém?“

„Můj přítel mě nejspíš nemiluje. Možná má jinou. Už měsíc mi nekoupil ani blbou kytku. Jmenuje se Miloš.“

„Tak se na to podíváme,“ prohlásila kartářka. „Přinesla jsi fotku?“

Hana jí podala portrét mladého usměvavého muže s blond vlasy.

„Fešák,“ pochválila ji věštkyně.

„No právě,“ řekla zákaznice. „Mám obavy, že mi ho přebere nějaká mladší.“

Věštkyně položila fotografii doprostřed stolu lícem dolů. Pak vytáhla balíček ohmataných karet.

„Zamíchej je.“

Hana udělala, co se po ní chtělo. Kartářka rozložila jednotlivé listy do složitého symetrického obrazce kolem fotografie. Stejně jako foto ležely na stole rubem vzhůru.

„Tak jdeme na to,“ prohlásila.

Obrátila napřed fotku a po ní první kartu. Byli na ní namalovaní muž a žena. Oba byli nazí.

„Milenci,“ vysvětlila věštkyně.

„To je dobře, ne?“ řekla kadeřnice. V jejím hlasu byla slyšet naděje.

„Ale kdepak,“ uzemnila ji kartářka. „Může to být i velký špatný. Kde Miloš pracuje?“

„Je manažer v HyperMegaGlobe corp. Sídlí kousek od metra Jinonice.“

Evelyn otočila další kartu. Vyobrazovala vysokou stavbu obklopenou mraky. Vznášel se nad ní symbol oka, ze kterého se do stran rozbíhaly paprsky.

„Věž,“ řekla. „Znamená náhlou změnu, pošlapanou pýchu, strach nebo utrpení. To nevypadá dobře. Jak jste se vůbec seznámili?“

„Potkala jsem ho na akci pro fanoušky Stranger Things,“ vysvětlila kadeřnice. „Oba ten seriál milujeme.“

Kartářka přikývla a otočila další list.

Byla na něm opět nahá žena. Stála po kolena ve vodě. Nad hlavou měla sedm hvězd.

„Tahle by měla znamenat naději,“ prohlásila Evelyn.

„Tak prima,“ řekla Hanka.

„Jenže je hlavou dolů. Takhle karta značí nevěru, nebo nejistotu. Máte nějaké oblíbené jídlo?“

„Vždycky jsme si spolu kupovali gumové medvídky,“ popsala Kadeřnice. „Proč?“

„Karty tyhle věci občas ovlivňují,“ vysvětlila Evelyn. „Jsou hodně citlivé. Nechci ale moc zabíhat do detailů. Je to technické.“

Následující list zobrazoval dvojramenné váhy. Ležel ale na stole zase hlavou dolů.

„Nepoctivost nebo nespravedlnost,“ povzdechla si kartářka. „Hele, to nemá cenu. Na tvém místě bych to ukončila.“

„Hm, dobře,“ povzdechla si Hanka. „Bude mi to líto, ale co se dá dělat.“

***

O čtrnáct dní později se Evelyn potulovala před sídlem HyperMegaGlobe. Na sobě měla džínovou sukni, triko Upside Down a Mikinu Hawkins High. Strávila v okolí prosklené budovy už víc něž dvě hodiny. Snažila se ale být v pohybu, aby nepůsobila příliš nápadně. Konečně Miloše zahlédla.

„Dobrý den,“ pozdravila ho. „Nevíte, kudy se dostanu na metro?“

„Jasně, je to tak pět minut,“ dopověděl. „Dobrá mikina.“

„Díky. Já ten seriál zbožňuju,“ svěřila se Evelin. „Chodila jsem na střední tady kousek. Radši bych ale Hawkins High.“

„I když jsou tam příšery?“ zeptal se Miloš.

„I tak.“

„Víte co,“ navrhl. „Taky jdu na metro. Ukážu vám cestu.“

„Cool,“ prohlásila Evelyn

Vytáhla z kapsy barevný plastový sáček a jedním trhnutím ho otevřela.

„Dáš si gumídka?“

Magické potřeby s. r. o.

Dveře obchodu se otevřely s tajemným zaskřípěním. Byl to ten druh skřípotu, jaký z obyčejných tajemně skřípajících dveří jen tak nedostanete. V táhlém kvílení tak akorát zrezivělých pantů a drhnutí dřeva o dřevo bylo slyšet, že si kdosi dal několik hodin práce se šroubovákem, hoblíkem a hrncem horké vody.

Do krámu vstoupila drobná černě oblečená žena. Na hlavě jí seděl špičatý klobouk se širokou krempou. Prohlašoval svou nositelku za čarodějku. Měl sklon trochu laškovně sjíždět na pravé ucho. V pravé ruce nesla zákaznice koženou brašnu.

„Dobré odpoledne,“ oslovil ji Křídomil Lustr, prodavač magických potřeb. „Jak vám mohu pomoci?“

„Dobrý den,“ prohlásila návštěvnice. „Mám od vás křišťálovou kouli. Zdá se ale, že nefunguje. Chtěla bych ji vrátit.“

„Tak se na to podíváme. Můžete mi ji ukázat?“

Zákaznice vytáhla ze své brašny rozměrný předmět působící těžkým dojmem. Postavila ho před Křídomila na pult a stáhla z něj hedvábný přehoz. Byla to koule z namodralého křišťálu.

Křídomil magickou pomůcku zběžně prohlédl. Pak do koule zkušeným pohybem zlehka klepl kloubem pravého ukazováku. Vydala tiché „Pong.“.

„Zdá se mi v pořádku.“

„Včera za mnou přišla paní Tydlitíková, jestli bych ji nenašla kočku. Použila jsem správné zaklínadlo a koule ukazovala jen mlhu.“

„Mohl bych znát vaše jméno a číslo objednávky?“

„Belladonna Skřípalová, 9876364.“

„OK,“ prohlásil Křídomil a obojí si poznamenal. „Jste si jistá tím zaklínadlem?“

„Samozřejmě,“ dušovala se čarodějka. „Kočka se pak naštěstí vrátila sama. Koule je ale ještě v záruce. Koupila jsem ji teprve před třemi měsíci. Chci ji reklamovat.“

„Jakým směrem na ní utíráte prach?“ zajímal se Křídomil.

„Proti hodinovým ručičkám,“ prohlásila čarodějka. „Vypadám snad snad jako nějaká amatérka?“

„Není třeba se rozčilovat,“ uklidňoval ji prodavač. „Vaši žádost samozřejmě vyřídíme. Chtěla byste kouli raději seřídit, vyměnit, nebo rovnou vrátit peníze?“

„Chci zpátky svých třináct dukátů,“ dupla si čarodějnice.

„Dobrá. Musím ale kouli odeslat do centrály. Nebude to hned.“

Prodavač vytáhl husí brk. Namočil jeho špičku v kalamáři a napsal cosi na kus pergamenu.

„Vezměte si tenhle lísteček a přijďte s ním za čtrnáct dní během běžné otvírací doby. Určitě to bude v pořádku.“

„Fajn,“ prohlásila čarodějka. „Přijdu.“

Otočila se ke Křídomilovi zády a vyrazila ven ze dveří. Pořádně s nimi bouchla.

Prodavač si povýšeně odfrkl.

„Já ti dám, ježibabo,“ zabručel. „Když si něco koupím, tak s tím mám umět zacházet. Nebo si aspoň přečtu návod. Beztak mě tahle dimenze už štvala.“

Odhrnul pestrobarevný závěs za pultem. Skrýval rozměrný stroj plný ozubených kol a stupnic popsaných exotickými znaky a magickými symboly. Křídomil na něm chvíli cosi nastavoval. Pak zatáhl za mosaznou páku. Ozval se zvuk připomínající vytažení korkové zátky z láhve, jen o dost hlasitější.

Zaslechla ho i nespokojená zákaznice Belladonna Skřípalová venku na ulici. Ohlédla se zpátky k obchodu. Stačila už ale jen zvolat:

„Hej!“

V místech, kde se ještě před chvíli leskl vývěsní štít s nápisem MAGICKÉ POTŘEBY, vyvedeným ozdobným písmem, viděla jen holou zeď. Čarodějce něco říkalo, že reklamce bude složitější, než si původně myslela.

Domů jen na vlastní nebezpečí

Učitel zeměpisu Emanuel Včelák věřil celý svůj život na převtělování duší. Proto ho nepřekvapilo, že se po smrti probral v novém těle. Trochu ho však zklamalo, o jaké tělo šlo. Měl dojem, že se zaživa choval vcelku obstojně. V trolejbusu pouštěl staré báby sednout. Jako pedagog se snažil nerozdávat moc pětek. Šetřil dokonce i čtyřkami. Když ho na ulici zastavil nějaký bezďák, dal mu bez dlouhých řečí pár korun na pivo nebo rum.

Za tohle všechno si rozhodně nezasloužil, aby se znovu narodil jako hmyz. Sám si nebyl jistý, jaký přesně. O entomologii se ve svém předchozím životě zajímal leda okrajově. Mělo to ovšem i své světlé stránky.

V nové existenci trávil hromadu času bezcílným poletováním sem a tam. Létání ho vždycky přitahovalo. Už od dětství si chtěl udělat pilotní průkaz. Nakonec se k tomu nedostal. Teď však papíry nepotřeboval.

Udělal lopink, ze kterého přešel do strmého stoupání zakončeného výkrutem. Byla to nádhera. Pak ale zahlédl koutkem jednoho ze svých dvou složených očí* povědomý tvar. Změnil ve vzduchu kurz, aby si ho lépe prohlédl.

Ano, nemohl se mýlit. Poletoval nedaleko svého bývalého domu. Okno do kuchyně bylo otevřené. Napadlo ho, že se zaletí podívat do svého vlastního bytu. Za několik vteřin se vznášel poblíž ledničky, kterou míval ve zvyku otvírat a zírat do ní, i když věděl, že už všechny své oblíbené laskominy dávno spořádal.

U stolu seděla Včelákova žena. Byla učitelkou češtiny a základů společenských věd na stejné škole jako on. Společnost jí dělala matikářka Plháková. Bývalý zeměpisář neměl tu ženskou moc rád. Jeho choť si s ní ale rozuměla.

Obě ženy měly na sobě černé šaty. Učiteli v hmyzím těle připadalo, že jeho drahá polovička má oči zarudlé pláčem. Rozhodl se, že se ji pokusí rozveselit. Předvede jí nějaký akrobatický kousek. Vlétl nad stůl a zakroužil kolem mísy s ovocem, která na něm stála.

„Ježišikriste!“ vykřikla matikářka. „Mol!“

„Kde?“ odpověděla jí její zkroušená kolegyně. „Sežere mi svetr, co jsem si včera koupila. Zab ho!“

Obě ženy vstaly ze židlí a začaly kolem sebe tleskat jako smyslů zbavené. Zesnulý učitel Včelák musel vynaložit veškerý letecký um, aby vyvázl.

„Vem si utěrku,“ slyšel matikářku, jak navrhuje jeho vlastní vdově účinnější vražednou zbraň.

Po dvou nebo třech opravdu nepříjemných okamžicích vykličkoval Včelák z nejhoršího.. Vznesl se ke stropu nad hlavy obou žen. Zdálo se mu, že je v bezpečí. Alespoň zatím. Evidentně ho ztratily z očí.

Opatrně se klouzavým letem přemístil ke kredenci. Ještě si pamatoval, jak ho naposledy natíral. Nebude to ani dva roky. Usadil se na jeho stěně.

Takže jsem mol, pomyslel si. Beztak je zajímavé jak z nich ženské ženské šílí. Jeden pozná, co je pro ně v životě opravdu důleži –

Vítězný výkřik „A mám tě!“ už neslyšel. Dobře mířená rána utěrkou rozmázla jeho křehké tělo na placku. V následujícím životě se pak narodil jako dub v městském parku. Alespoň měl pár století klid.

*Matně si vzpomínal, že těm malým kouskům se říká cizím slovem ommatidia. Úplný entomologický ignorant zase nebyl, pozn. aut