Nad prastarou kupeckou stezkou čnělo zubaté cimbuří tvrze Grimshade. Noc byla v půli. Pán hradu, vysloužilý rytíř Leoline, tvrdě spal ve svých komnatách. Dřímala i Freya, fenka mastifa v psinci na nádvoří. Rytířova dcera Christabel však byla vzhůru. Potichu se prodírala hustým lesem v podhradí.
Přes bavlněné šaty si přehodila silný vlněný plášť. Zpod jeho kápě občas unikl neposedný pramen zlatých vlasů. Na Christabeliných rukou se tu a tam zaleskl prsten. Nebýt těchto drobností, jen málokdo by však poznal její urozený původ.
Větve stromů byly holé. Rytířova dcera hledala jeden konkrétní. Byl to prastarý dub, v jehož větvích rostl chomáč jmelí. Christabel před ním poklekla.
Uběhlo už několik staletí, co zemi ovládla nová víra z východu. Staré zvyky však mají hluboké kořeny. Christabel se modlila k Bohyni z dávných časů. Prosila ji o návrat svého milého, který odešel do války.
Uprostřed modlitby pocítila Christabel něčí přítomnost. Vstala a obešla kmen stromu. Na jeho odvrácené straně spatřila překrásnou ženu v poutech.
Vlasy měla jako havraní křídlo, oči zelené jako smaragdy. Byla oblečená v dlouhých šatech bez rukávů. Její nohy byly bosé.
„Kdo jsi, krásná paní?“ zeptala se Christabel.
„Jmenuji se Geraldine, jsem dcera rytíře Rolanda. Potkalo mě strašlivé neštěstí.“
„Jaké?“
„Byla jsem unesena sedmi muži na koních,“ vylíčila cizinka. „Musela jsem snést jejich dotek. Vzali mi, co už nedostanu zpět.“
„Ach běda!“ pravila Christabel. „Dovol, abych ti nabídla ochranu svého otce, sira Leolina.“
Rozvázala uzly, které nešťastnici poutaly ke kmeni. Společně zamířily k tvrzi.
„Otcův spánek je tvrdý,“ prohlásila Christabel. „Nechci ho budit. Vadilo by ti, kdybys přečkala noc v mé komnatě? V loži mám místa dost.“
„Určitě ne, hlavně nechci být na obtíž.“
***
Obě ženy dorazily k postranním dveřím tvrze. Byly z masivního dubu s železným kováním. Christabel vytáhla ze záňadří klíč a odemkla. Geraldine udělala krok dovnitř. Ve veřejích se jí však podlomila kolena. Sesula se na zem.
Christabel ji opatrně pomohla na nohy. Cizinka se jí zdála lehká jako pírko.
„Jsi zesláblá,“ konejšila Christabel návštěvnici. „To přejde. Pojď, naliju ti před spaním víno na posilněnou.“
Uvnitř hradu sepjala Christabel ruce a začala se modlit k panně Marii. Nabídla cizince, ať se k ní připojí. Ta však odmítla.
„Jsem tak vysílená, že sotva mluvím,“ prohlásila. „Pletla bych si slova.“
Cestou přes nádvoří zaslechla Christabel, že Freya ve svém psinci vyje. Nahlédla do něj. Fenka však spala.
„Možná má zlý sen,“ poznamenala Geraldine.
Schodiště do Christabeliných komnat běžně osvětlovaly pochodně. Teď z nich zbývaly jen doutnající uhlíky. Když kolem nich však prošla Geraldine, náhle vzplály.
„Asi průvan,“ odtušila cizinka.
***
Konečně dorazily do Christabeliny ložnice. Na její stěně viselo drahocenné zrcadlo. Majitelka pokoje se v něm zběžně prohlédla. Chvíli měla pocit, že ji šálí smysly.
Zdálo se jí, že v zrcadle nevidí svou společnici, ačkoliv stály vedle sebe. Raději vzala karafu s vínem a nalila trochu do broušené sklenice.
„Hrozny, z nichž je připravené, lisovala ještě moje nebožka matka,“ nabídla nápoj cizince. „Myslím, že dokud máme jejího vína zásobu, drží nade mnou a mým otcem ochrannou ruku.“
„Jsi šlechetná,“ zalichotila jí Geraldine. „Po dnešním zážitku ale víno nemůžu. Neusnula bych. Vypij ho raději sama.“
Christabel pokrčila rameny a zařídila se podle její rady. Pak se ženy svlékly. Na hrudi cizinky si rytířova dcera všimla dvou drobných jizev nedaleko od sebe.
Připadalo ji ale hloupé se ptát na jejich původ. Navíc se jí chtělo spát. Víčka měla jako z olova. Poslední, co si pamatovala, bylo teplo Geraldinina těla. Cizinka se v posteli ke své hostitelce přitulila.
***
Ráno se Christabel probudila s mírnou bolestí hlavy. Měla pocit, že někdo šeptá její jméno. Že by to víno? Nebo snad zlý sen? Matně si na nějaký vzpomínala. Týkal se hadů. Děj jí však unikal. Noční návštěvnice dosud tiše oddechovala.
Christabel se opatrně vyhrabala z peřin. Vstala a prohlédla si své tělo v zrcadle.
Na hrudi si všimla dvou drobných jizev, jedna byla nedaleko druhé. Přísahala by, že je včera ještě neměla. Dřív, než je ale stihla prozkoumat, z lože se ozvalo zívnutí.
„Dobré ráno,“ pozdravila Geraldine.
Obě ženy se oblékly a vyrazily za pánem tvrze.
***
Rytíř Leoline svého času proslul množstvím hrdinských skutků. Teď už však byly jeho vlasy i vousy bílé jako mléko, třebaže byl dosud statný muž a vládl mečem lépe, než leckterý mladík. Příběhu návštěvnice naslouchal s kamennou tváří bez jediného slova. Když skončila, promluvil:
„Tvého otce, sira Rolanda, dobře znám, krásná paní. Před dlouhou dobou jsme se trochu rozkmotřili. Ve srovnání s tvým neštěstím to je však prkotina. Lapky, kteří pošramotili tvou čest osobně ztrestám!“
„Děkuji ti, šlechetný sire Leoline,“ prohlásila návštěvnice.
Pán tvrze cizinku pozval, aby s nimi pojedla. Při jídle je obveseloval hrou na harfu a rytířskými zpěvy bard Bercy. Když služebnictvo sklidilo ze stolu, Leoline ho oslovil.
„Rozhodl jsem se obnovit své přátelství se sirem Rolandem, chceš být mým poslem a navštívit ho v mém jméně?“
„Rád bych,“ odpověděl Bard. „Bylo by však lepší, kdybych zůstal na Grimshade. V noci jsem totiž měl podivný sen.“
„Co se ti zdálo?“
„Viděl jsem ve snu tvou dceru Christabel. Vydala se do lesa a přinesla si z něj hada se zelenýma očima. Mám o ni strach. Raději bych zůstal, abych ji mohl ochránit.“
„Šlechetnosti se nemá bránit,“ prohlásil rytíř. „Vyberu tedy jiného posla. Nebo ještě lépe – pojedu sám.“
Když Christabel slyšela bardovo vyprávění, pocítila nevysvětlitelný děs. Otočila se k Geraldine. Ta se na ni mile usmála. Christabel však při jejím úsměvu přeběhl mráz po zádech.
Následující noci spala jako obvykle sama.
***
Druhý den ráno stačila zahlédnout rytíře Leolina na odjezdu. Rozhodl se osobně doprovodit Geraldine do hradu jejího otce. Zdál se jí trochu bledý a unavený. Zato Geraldine zdravím jen kvetla. Bylo to naposledy, co Christabel pána tvrze viděla.
