Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.
„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.
„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“
„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“
„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“
„Tak si dej před sebe polštář.“
„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“
„Ne. Co je zač?“
„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“
„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“
Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.
„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“
Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.
Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.
Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.
Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.