Před kolapsem muselo to místo sloužit jako točna městské hromadné dopravy. Většina silnice se dala ještě rozpoznat. Asfalt ale dávno popraskal. Z bývalého chodníku se tyčil zbytek zrezivělého přístřešku pro cestující. O kus dál odpočíval starobylý trolejbus. Bylo jasné, že jízdní řád se ho dávno netýká. Neměl kola. Obrůstal ho břečťan a psí víno. Evidentně sloužil jako příbytek. Majitel mu vybudoval několik přístavků. Poblíž kabiny řidiče se tyčil stožár zakončený větrnou turbínou. Její listy se neslyšně otáčely.
Enola dlouho uvažovala, jak se přiblížit co nejnenápadněji. Nakonec ale zvolila opačný přístup. Vzala ze země suchý klacek a zlomila ho. Prasknutí muselo být slyšet na čtvrt kilometru. Teprve pak vylezla z křovin na cestu. Vydala se přímo k trolejbusu. Ve dveřích vozidla se ukázal hubený šedovlasý muž. Držel brokovnici s upilovanou hlavní.
„Vypadni,“ řekl, aniž by se namáhal zvýšit hlas.
„Mám zakázku,“ nedala se Enola. „Potřebuju odeslat asi 13,7 exa.“
Muže ten objem nejspíš překvapil.
„A na čem je máš?“
„Enola se zlehka dotkla týlu vlastní hlavy.“
Pochopil.
„Moc profíků jako ty sem nechodí,“ řekl.
„Musím se toho zbavit. Máš kapacitu?“
„Jo,“ přisvědčil.
„A co za to?“
Muž se na ni podíval. Došlo jí to. Nebylo to poprvé, co po ní někdo chtěl tenhle druh platby.
„Dobře,“ souhlasila. „Kdy můžeš začít s přenosem?“
„Hned. Zrovna jsem dobil baterku.“
Labo měl v zadní části trolejbusu. Jedna jeho stěna byla plná monitorů. Uprostřed stálo křeslo. Enola si ho prohlížela. Našla připojovací kabel a chtěla se na hned uvelebit. Chlápek ji ale zadržel.
„Musím napřed připravit anténu.“
Vzal za jakousi kliku a začal s ní točit. Enole došlo, že na střeše vozu se zvedá jeho bývalý sběrač. Když byl chlap spokojený, pustil se přepínání řady spínačů. Monitory se probouzely k životu. Nakonec ukázal na křeslo:
„Prosím.“
Položila se. Chlap jí zavedl do hlavy konektor. Ocitnout se v síti bylo jako vrátit se domů. Rychle kontaktovala server zákazníka a zahájila přenos. Cítila, jak data opouští její implantát. Nakonec to dopadne dobře, říkala si. Až dostanu peníze, udělám ještě dva nebo tři joby a nechám si tu zatracenou věc vyndat.
Když se probrala, muž seděl u jednoho z monitorů a zíral do nepravidelných řádků kódu. Odkašlala si. Muž vstal a odpojil ji.
„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.
„Asi hodinu.“ odpověděl. „Cítíš se dobře?“
„Jasně,“ prohlásila.
„Takže můžeš zaplatit?“
„Určitě,“ ujistila ho. „Mohl by ses prosím otočit, než se svléknu?“
„Klidně.“
Trochu poodstoupil a zadíval se z okna trolejbusu do bujného listoví. Enola neváhala. Bleskurychle vytáhla z boty nůž a vrazila mu ho do zad. Když ho překračovala, ještě chroptěl.
„Leda ve snu, slizoune,“ ulevila si.