Invalidní

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře. V ulicích nebylo ani živáčka. Lukáše to zpočátku neudivilo. Jezdil do práce o něco později, než je zvykem. Pak ale vlezl do metra. Nástupiště zelo prázdnotou. Když přijela souprava a otevřely se dveře, Lukáš zjistil, že se ve vagónu neveze ani jeden další cestující.

Chvíli přemýšlel, kterou sedačku si vybrat. Nakonec zůstal stát. Opřel se ve dveřích na svém oblíbeném místě. Bylo pod nápisem NEOPÍREJTE SE O DVEŘE.

Metro stavělo ve třech stanicích. Na jejich perónech opět nezahlédl ani nohu. Ve čtvrté stanici Lukáš vystoupil. Vyjel po prázdném eskalátoru do vestibulu. Byl zase úplně prázdný. Lukáš měl ve zvyku si v místním občerstvení každé ráno kupovat roller s párkem.

Provozovna stála na svém místě. Za sklem vonělo zboží. Chyběla ale prodavačka. Tohle už bylo opravdu zvláštní. Že by město zasáhla nějaká bomba ničící vše živé? Lukáš měl na svůj roller chuť. Po krátké úvaze se rozhodl.

Vytáhl peněženku. Odpočítal peníze a položil je na pult. Pak se natáhl pro kleštičky. Jeden kousek pečiva si vzal. Když ho dojedl, odpočítal peníze ještě jednou a vzal si další, tentokrát se sýrem. Snědl i ten a pokračoval do práce.

Dveře firemní budovy reagovaly na Lukášovu vstupní kartu. Kancelář byla bez života. Lukáš zapnul svůj počítač. Přihlásil se jménem a heslem. Spustil Excel a chvíli pokračoval v práci na tabulce, kterou vytvořil o den dříve.

Brzo toho ale nechal. Připadal si jako idiot. Tenhle pocit má v práci samozřejmě kdekdo. V Lukášově případě byl ovšem trochu jiný než je běžné.

Vytáhl z kapsy telefon. Zkusil zavolat šéfovi. Přístroj vyzváněl naprázdno. Nakonec to vzdal a vyrazil do města. Došel na malé náměstí a posadil se na lavičku. Je opravdu poslední žijící člověk?

V tom mu mobil v kapse začal vibrovat. Číslo volajícího neznal. Přesto ho zvedl. Hlas na druhém konci linky zjevně patřil mladé ženě.

„Dobrý den, pane Janda, tady je Ariadne Dimitriadisová, zákaznická podpora, Olymp,“ prohlásila. „Velice se omlouváme, ale zdá se, že vám nedopatřením propadl interakční certifikát.“

„Co to je?“ divil se Lukáš. „V životě jsem o něm neslyšel.“

„Těžko se to vysvětluje,“ prohlásila operátorka. „Je to šifrovací technologie, kterou potřebujete pro komunikaci s jinými lidmi. Brání šíření malwaru. Asi jste si všiml, že je kolem vás prázdno.“

„To ano.“

„Ve skutečnosti jste obklopený lidmi jako obyčejně,“ vysvětlovala Ariadne. „Kvůli propadlému certifikátu je ale nevidíte a oni nevidí vás.“

„Aha. A co mám dělat?“ zeptal se Lukáš.

„Nedělejte si starosti, je to všechno na nás,“ uklidnila ho. „Takové věci by se ovšem neměly stávat. Nabídneme vám kompenzaci. Měl jste umřít za pět let na rakovinu. Co byste říkal dalším třiceti navíc?“

„Není to málo?“

„Dobře, tak pětačtyřicet.“

„Platí,“ řekl fascinovaný Lukáš. „Ale pořád mi vadí, že budu vědět, za jak dlouho zemřu.“

„Nebudete. Dnešek se z vašeho hlediska nestane. Všechno zapomenete.“

„Tak vám děkuji.“

***

Lukáše Jandu probudil vibrující telefon na nočním stolku. Sáhl po něm a deaktivoval budík. Pak vylezl z postele, oblékl se, vyčistil si zuby a vyrazil do kanceláře.

2 komentáře

  1. Zdeněk napsal:

    Povedené!

  2. -rjh- napsal:

    Díky. Sorry za zpoždění. Moc komentářů tu nemám, tak je ani nečekám.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *