Z odkladiště před obchodem se ozývaly nárazy košíků. Někteří lidé vkládali desetikoruny do mincovníků a vyráželi s nešikovnými drátěnými vozítky na nákup. Jiní naopak do mincovníků cpali zástrčky na konci řetězů, aby dostali své peníze zpátky. Přitom mimoděk košíky rovnali do úhledné řady. V první skupině zákazníků byl i zástupce ředitele městského finančního úřadu Břetislav Kozel.
Přišel si koupit něco malého k snědku. Zrovna vytahoval peněženku, když ho oslovil mírně zanedbaně vyhlížející mladík v čepici s rovným kšiltem.
„Nazdar, chlape,“ povídá.
„Těbůch,“ odpověděl Kozel.
„Neměl bys tam nějakej drobák?“
Břetislav Kozel si povzdechl. Měl pauzu na oběd jen třicet minut. Potřeboval se mladíka rychle zbavit.
Prohrábl v peněžence přihrádku na drobné. Našel v ní plastový žeton, který se dává do košíků místo skutečných mincí. Rychle ho chlápkovi podal.
„Tak teda dík za nic,“ prohlásil žebrák.
Břetislav Kozel si ho přestal všímat. Vzal si košík a strčil do něj opravdovou desetikorunu. Vyrazil na nákup.
O deset minut později se k odkladišti vrátil. V tašce přes rameno si nesl krabičku s dvaceti deky vlašáku a tři rohlíky.
Zavezl košík na místo. Strčil do mincovníku řetěz. Pak svou desetikorunu zase vytáhl. Vložil ji do peněženky.
„Tady máš zpátky svoje prachy, čuráku,“ ozvalo se.
Byl to znovu chlap v kšiltovce. Podával úředníkovi jeho žeton.
Břetislav Kozel ho mechanicky přijal. Strčil ho do peněženky stejně jako předtím opravdovou minci. Dalších několik měsíců se tomu konkrétnímu krámu raději vyhýbal.