Náš hostinec U Starého Jervieho stojí kousek za skotskou vesnicí Aberdour na břehu zálivu Firth of Fourth. Chodilo k nám proto mnoho námořníků. Několik jich u nás i bydlelo. Jednoho jsem si oblíbil. Jmenoval se Jim Turner. Nechal si říkat kapitáne. Mohlo mu být tak šedesát let. Byl vysoký. Kulhal na pravou nohu a přes obličej měl starou špatně zhojenou jizvu. Dny trávil u moře pozorováním lodí. Nosil prastarý voskovaný námořnický kabát a trojhranný klobouk, který pamatoval lepší časy. Na procházky si bral skládací mosazný dalekohled.
S ostatními hosty se nebavil. Když jsem mu poprvé nesl na pokoj oběd, všiml jsem si, že si na skobu nad postelí zavěsil těžkou kavaleristickou šavli. Na svoje vycházky si ji ale nebral. Platil včas. Nebyly s tím potíže.
Jednou jsem šel do vsi pro košík vajec. U kostela Svatého Fillana jsem potkal pět mužů. Vypadali jako vysloužilí námořníci. Jeden z nich mi pokynul. Měl na hlavě šátek a za pasem dlouhý úzký nůž.
„Hej chlapče!“ zavolal. „Pojď sem.“
Poslechl jsem.
„Prý jsi z hostince u starého U Starého Jervieho, je to pravda?“ ptal se námořník.
„Ano.“ přisvědčil jsem.
„A bydlí u vás nějaký Jim Turner?“
„Bydlí.“
„Mohl bys mu něco donést?“ ptal se námořník. „Je to vzkaz od starých kamarádů.“
Souhlasil jsem. Chlapík mi podal narychlo zapečetěnou obálku. Když jsem se vrátil do hostince, vzal jsem ji kapitánovi Turnerovi. Ten mi zdvořile poděkoval. Za dvě hodiny jsem mu nesl večeři. Pokoj byl ale prázdný.
Na stole ležela otevřená obálka. Vedle ní jsem našel kolečko z papíru. Jedna jeho strana byla začerněná. Na druhé straně stálo „devět večer“. Všechny kapitánovy věci byly na svém místě. Jen skoba, ze které dřív visela šavle, byla prázdná. Už jsem kapitána živého nespatřil.