Laborantka

Tomáš Zeman si bez velkého zájmu prohlížel nástěnku s nápisem „Daruj, krev, daruješ život.“. Visely na ní vesměs nabídky všelijakých slev a bonusů od zdravotních pojišťoven. Ta Tomášova samozřejmě nenabízela vůbec nic. Bylo mu to jedno. Na transfuzní stanici chodil kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Někdy se ale procedura hrozně vlekla.

Jako třeba zrovna toho dne. Byl už na oddělení půl hodiny a ještě na něj nepřišla řada ani s odběrem malého vzorku, ze kterého se stanovuje krevní obraz. Seděl na lavici před dveřmi s nápisem LABORATOŘ a čekal.

Vtom se na displeji informačního systému objevilo číslo 61. Tomáš se pro jistotu podíval na lísteček, který žmoulal v dlani. Byl na řadě. Zvedl se, zaklepal a rovnou vzal za kliku.

„Dobrý den,“ prohlásil.

„Dobrý den,“ odpověděla slečna za stolem. „Posaďte se, prosím.“

V místnosti panovalo přítmí. Žaluzie rozměrného okna byly úplně zatažené. Laborantka měla na sobě bílý plášť a kalhoty. Měla uhlově černé vlasy. Stejnou barvou si nalakovala nehty. Její oči pod dlouhými řasami byly smaragdově zelené. Tomášovi se líbila.

„Teď vás píchnu do prstu,“ prohlásila. Rozbalila žiletku na jedno použití.

Tomáš jí podal levou ruku. Trochu to zabolelo. Laborantka mu pak odebrala kapku krve.

„Jedl jste něco tučného?“ zeptala se.

„Ne,“ prohlásil. „Naposled včera zmrzlinu.“

„Kolik kopečků?“

„Jen dva.“

„Nelžete?“ pochybovala laborantka.

„Opravdu ne,“ dušoval se Tomáš. „Ani jiná zakázaná jídla.“

„Jaká zakázaná jídla?“

„Myslel jsem třeba česnek.“

„Proč?“ chtěla vědět laborantka.

„Přece odpuzuje upíry.“

Dívka se usmála. Tomášovi bylo jasné, že podobnou narážku už asi slyšela. Určitě víckrát než jednou.

„Vypadám snad jako upírka?“

Tomáš několik desetin vteřiny zaváhal. Pak se rozhodl, že nemá co ztratit.

„Docela ano,“ prohlásil. „Upíři jsou prý děsně šarmantní a sexuálně přitažliví.“

Laborantka se znovu usmála. Pak napsala na kus papírku telefonní číslo.

„Končím tady v pět,“ řekla, zatímco lísteček Tomášovi podávala. Když byl na odchodu, ještě dodala:

„A žádný česnek.“

***

Nakonec se dohodli až na devět hodin večer. Tomáš se pokusil obléct trochu víc fancy než obvykle. Po nějakém hrabání ve skříni si místo obvyklé khaki bundy navlékl bílé sako. Vyrazil z domova v osm dvacet. Šel pěšky.

Měli se setkat v poněkud zanedbané části městského parku. Místo srazu působilo ošuntěle. Lidé tam s výjimkou několika pejskařů prakticky nechodili. Volba ale dávala smysl v kontextu ranního rozhovoru. Uprostřed prostranství se totiž tyčila socha Brama Stokera.

Tomáš dorazil ve 20.53. Byla už tma. Jediná lampa pouličního osvětlení byla mimo provoz. Na nebi bledě zářil úzký srpek dorůstajícího Měsíce. Plácek by jednomu mohl připadat až strašidelný, pomyslel si Tomáš.

Stín, který se vynořil zpoza podstavce sochy, nezaregistroval. Kousnutí bylo zpočátku velmi bolestivé. Když však upírčiny tesáky vězely v jeho krční tepně několik minut, ztratil vědomí. Poslední Tomášova myšlenka byla, že si přece jen měl trochu toho česneku vzít.