Ora et labora

Bratr Gregor z Tarentu, iluminátor, vystoupal po točitém schodišti na své nové pracoviště. Bylo jím skriptorium v opatství Svatého Marka. Gregor přicestoval teprve včera. Chtěl se však pustit do svého zdejšího úkolu co nejdříve. Měl pořídit bohatě zdobený opis knihy Zjevení Janova určený pro osobní knihovnu jistého nechutně zazobaného vévody. Výměnou za něj dostane Gregorův domovský klášter úrodnou vinici.

„Vítej,“ oslovil iluminátora shrbený šedovlasý a šedovousý mnich, kterého dosud nepotkal. „Jmenuji se Hugo z Klagenfurtu. Jsem zdejší scriptorarius. Cokoliv bys při opisování potřeboval, stačí říct. Pokusím se ti to opatřit.“

Skriptorium už bylo plné pilně pracujících mnichů. Hugo z Klagenfurtu ukázal Gregorovi jeho stůl. Byl vybaven vším, co je ke kopírování a zdobení knih třeba. Našel na něm pemzu na uhlazování pergamenu, kalamáře, zásobu barevných inkoustů, jemné brky, nožíky k jejich přiřezávání, nádobku se zlatým prachem, pravítka a tak dále.

Bratr Gregor se usadil na tvrdou a nepohodlnou trojnožku. Otevřel krásně zpracovanou kopii Zjevení. Bude mu sloužit jako předloha. Připravil si list pergamenu. Šídlem na něm naznačil linky. Pak si tužkou předkreslil obrys iniciály A ve slově „Apocalypsis“.

Měla zabírat skoro pětinu stránky. Následně načtrl Gregor kolem obrovského písmene i uvnitř něj doprovodné výjevy. Ve středu iniciály si připravil Beránka božího. Bude ho lemovat kruh světla, symbolizující vítězství Krista. Okolo špičky znaku předkreslil sedm hvězd.

Po okrajích litery rozmístil postavy Čtyř jezdců. Nad ní se vznášeli andělé s trumpetami. Úplně vespod požíral písmeno drak.

Do jeho vybarvování se chtěl pustit jako první. Jenže se mu začalo zdát, že ubývá světla. Pokynul proto Hugovi z Klagenfurtu.

„Neměl bys lampu?“ zeptal se ho.

Scriptorarius mu přinesl olejovou svítilnu a křesadlo. Bratr Gregor lampu zapálil a opatrně umístil na kraj stolu. Pustil se do vybarvování.

Rozhodl se dát šupinám draka karmínově rudou barvu. V poslední době ho občas vídal i zeleného nebo modrého. Sám se ale chtěl přidržet textu Zjevení doslova. Jan přece píše:

Hle, veliký rudý drak, mající sedm hlav a deset rohů, a na těch hlavách sedm diadémů.

Gregor nabral na špičku štětce trochu příslušného inkoustu. Začal jím šupiny jednu po druhé vyplňovat. Jenže pak se se událo něco podivného.

Šupiny se z těla příšery uvolnily. Začaly kroužit kolem iluminátorovy hlavy.

Zvedl oči ke stropu. Na jeho klenbě se mu zjevila žena světlem oděná, s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy a s měsícem pod nohama. Porodila dítě, které se jí Gregorův drak snažil sežrat. Žena natáhla k mnichovi ruku.

Iluminátor ucukl. Převrhl přitom kalamář s modrým inkoustem. Když se na vzniklou miniaturní kaluž podíval, zdálo se mu, že se mění v moře. Vynořila se z něj dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách. Na svých rozích nesla deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha.

Gregor z Tarentu vykřikl hrůzou. Propadal se do nekonečné tmy, která se pod ním víc a víc rozevírala. Pak už o sobě nevěděl.

***

„Bratře, jsi v pořádku?“ ptal se Gregora Hugo z Klagenfurtu „Ztratil jsi vědomí.“

„Mulier amicta sole, drak, šelma …“

„Měl jsi vidění,“ vysvětlil scriptorarius. „Vyvolaly ho byliny rozpuštěné v oleji. Připravil si je do něj náš bratr herbarista. Já jsem s ním pak omylem naplnil lampu, kterou jsem ti půjčil.“

„Takže Antikrist nepřijde?“

„Dnes nejspíš ještě ne,“ uklidňoval Gregora jeho spolubratr. „Konec tisíciletí se však blíží. Čas se naplňuje.“