Rubrika: Všechno (Jiná tu není a nebude.)

Pravda

Učitelka matematiky Michaela Horáková chodila kolem stánku Hvězdných strážců každý den cestou na první ranní vyučovací hodinu. Stával na svém místě za každého počasí. Obsluhovali ho vždycky muži v čistých, staromódně střižených oblecích, případně ženy v kostýmcích a lodičkách. Nabízeli příručky s názvy jako Jsme ve vesmíru sami?, Kosmická Harmonie: Jak komunikovat s mimozemskými průvodci, případně Moudrost našich přátel z Tau Ceti. Jednoho upršeného dne se Michaela smilovala nad mladým mužem od Hvězdných strážců a přijala od něj leták. Psalo se na něm:

CHODÍTE K VOLBÁM?

Přednáška o celoplanetárním spiknutí

19.00, Kulturní dům T. G. Masaryka, malý sál

Michaelu pozvánka zaujala. Když večer doma opravila poslední várku písemek, oblékla se a vyrazila. Účast nebyla velká. V sálu, do kterého se vešlo okolo osmdesáti lidí, jich sedělo sotva dvacet. Řečník byl hubený šedovlasý pán s brýlemi nepřítomného vzezření. Představil se jako inženýr Křovák.

Před několika lety se prý setkal s vysoce inteligentními mimozemskými bytostmi. Říkali si Nexariané. Pocházeli totiž z planety Nexar obíhající hvězdu Tau Ceti. Přišli varovat lidstvo před jinými mimozemšťany. Ti zase pocházeli z jedné z oběžnic hvězdy Wolf 1061. Jmenovala se Xylothia. Jejím obyvatelům proto říkal Xylothiané.

Dokázali na sebe pomocí technologie brát lidskou podobu. Podle ing. Křováka infiltrovali lidskou společnost. V současnosti už zaujímají většinu významných postů, včetně politických. V demokratických státech je jedno, koho volíte. Ať hodíte hlas jedné nebo druhé straně, vždycky vybíráte Xylothiany.

Tohle už někteří lidé v publiku nevydrželi. Začali se smát nahlas.

„Já to věděl!“ vykřikl nějaký chlápek.

Další slečna nebo paní zvedla ruku a přihlásila se jako ve škole. Řečník to zpozoroval.

„Ano?“ zeptal se.

„Jsou nějací Xylothiané teď s námi v místnosti?“ chtěla vědět.

Dotaz vyvolal další výbuch smíchu. Inženýr Křovák začal cosi drmolit. Nebylo mu ale rozumět. Celkově bylo jasné, že svoje posluchače pobavil. Nepodařilo se mu je ale přesvědčit.

Inženýr Křovák zjevně nebyl z přijetí své přednášky nadšený. Vypadal, že se ho posměch dost dotkl. Lidé se pomalu vytráceli. Michaela zůstala v místnosti jako poslední.

„Mohla bych s vámi mluvit někde v soukromí?“ oslovila ing. Křováka.

„Leda v šatně.“

Ukázal jí kumbál propojený s přednáškovým sálem. Na věšáku u vchodu si všimla ošuntělého kabátu. Část stolku zabíral obstarožní notebook. Zřejmě v něm ještě běžel operační systém Windows XP.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ začal Inženýr Křovák.

Michaela sáhla do kabelky. Vytáhla z ní paprskomet a přesně mířeným výbojem ho na místě usmažila. Pak si stáhla odpornou lidskou masku a pustila se do konzumace inženýrova těla. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit důkazů. Maso navíc krásně křupalo. Skoro jako jídla doma na Xylothii.

Kerbík

Doktor Josef Mašek, veterinář specializující se na malá zvířata, měl za sebou dlouhý den. Bylo to vesměs samé očkování, několik ošklivých odřenin a dokonce jedna zlomená tlapka. Úplně nejvíc zabrat mu dal zvracející papoušek. Teď to ale začínalo vypadat, že bude konečně moci zavřít. Stačilo už jen dodělat administrativu. Mašek prošel záznamy pacientů a doplnil do chorobopisů, co během vlastního ošetření nestihl. Zkontroloval také stav léků a účetnictví. Už se chystal vypnout počítač. Pak ale uslyšel zaklepání na dveře. Byla to sestra, slečna Černá.

„Máme ještě jednoho pacienta,“ oznámila.

„A je to něco akutního?“ zeptal se doktor Mašek. „Kdyby ne, řekněte jim, ať přijdou zítra. Už je po zavíračce.“

„Je teprve za deset půl,“ namítla sestra. „Tohle navíc určitě budete chtít vidět.“

Měla pravdu. Do ordinace vešel elegantní gentleman v tmavém obleku s dlouhými černými vlasy svázanými do ohonu. Na vodítku ho nepříliš nadšeně následoval velký obtloustlý pes. Měl tři hlavy.

Doktor Mašek překvapeně zamrkal. Byl ale profesionál. Nenechal se vyvést z míry.

„Tak co vás přivádí,“ zeptal se?

„Už několik dní kulhá,“ prohlásil majitel psa. „Asi má něco s pravou přední tlapkou. Nechce si na ní ale nechat sáhnout.“

„Hm, tak se podíváme, jak chodí,“ prohlásil veterinář. „Jak se jmenuje?“

„Kerberos,“ prohlásil chlápek. „Říkáme mu Kerbík.“

Doktor Mašek se předklonil, plácl se do stehen a zavolal:

„Kerbíku, pojď sem!“

Pes zavrtěl ocasem a popoběhl směrem k lékaři. Ve vzdálenosti okolo půl metru se ale zastavil. Nejspíš veterináři úplně nedůvěřoval. Maškovi to ale stačilo, aby se dozvěděl, že problém není příliš vážný.

„Můžete mi ho pomoci dát na stůl?“

Chlápek zvíře zvedl. Pes se chvíli snažil dostat dolů. Když zjistil, že si nepomůže, dřepl si na zadek.

„Kolik mu je?“ zajímal se veterinář.

„Asi čtyři tisíce let,“ prohlásil chlapík.

Doktor Mašek nehnul ani brvou. Místo toho zkusil prozkoumat kulhavou tlapku. Kerbík ale okamžitě uhnul.

„Můžete ho prosím podržet?“ požádal chovatele.

„Jasně,“ řekl chlápek. „Přesně tohle mi dělá taky.“

S pomocí majitele se lékaři povedlo končetinu prohlédnout.

„Je to jen zarostlý drápek,“ prohlásil nakonec doktor Mašek. „To hned vyřešíme.“

Ošetření netrvalo ani pět minut. Psovi se příliš nelíbilo. V ordinaci na něj ale byli tři lidé.

„Co jsem dlužný,“ ptal se majitel.

„Dneska to bude za dvě stovky,“ prohlásil veterinář. „Mám ale jinou věc. Váš pes má nadváhu. Nedáváte mu náhodou lidské jídlo?“

„Nikdy,“ dušoval se chlápek. „Dostává jen granule.“

„My tady poznáme, když páníčkové lžou,“ řekla sestra.

„No dobrá,“ přiznal chovatel. „Občas vyloudí nějaké zbytky. Beru ho doma v podsvětí na hostiny.“

„Jak často je občas?“ chtěla vědět sestra.

„Hostinu máme každý večer,“ vzdal to chovatel. „Taky s námi ráno snídá.“

„Tu musí přestat,“ prohlásil lékař. „Váš pes možná může být nesmrtelný. Pořád mu ale hrozí metabolický syndrom nebo rovnou cukrovka. Napíšu vám několik značek dietních granulí. Můžete vyzkoušet, které mu budou nejvíc chutnat. Dnes ho zvážíme. Sestřička vám založí kartu. Za měsíc přijdete na kontrolu.“

Kerbík je zvědavě pozoroval a kroutil u toho všemi svými hlavami. Věděl, že se o něm mluví. Neměl však tušení, že mu právě začaly krušné časy.

První den

Když novinář Karel Kříž ráno sjížděl výtahem z pátého patra, zdálo se mu, že kabina zabrzdila o něco prudčeji než obvykle. Nevěnoval tomu ale pozornost. Vyšel z domu na ulici jako každý jiný den. Na chodníku před činžákem si všiml neobvykle vyhlížející dívky. Měla na sobě dlouhé šaty. V jejích jako uhel černých vlasech zahlédl věnec. Držela zapálenou svíčku. Byla bosa. Karlovi to ale nepřipadalo zvlášť divné. Bylo léto, boty nenosil kdekdo. Možná dívce i trochu záviděl. Třeba je z nějaké sekty, pomyslel si, asi Hare Krišna nebo něco na ten způsob.

Jako každý den se vydal do redakce. Když měl čas, chodil pěšky. Měl vyzkoušeno, že chůze do práce a zase zpátky bohatě stačí ke splnění denního cíle deseti tisíc kroků. Jedna cesta dokonce vycházela okolo šesti a půl tisíc. Když přes den ještě trochu nachodil, měl večer jistých patnáct.

Cestou pravidelně míjel opuštěné dětské hřiště. Stála na něm klasická prolézačka ve tvaru zeměkoule. Místy ji začínala užírat rez. Karel občas uvažoval, že na ni vyleze. Zatím to ale neudělal.

Toho rána si všiml, že prolézačka je obsazená. Trůnila na ní dívka, kterou zahlédl ráno před domem. Jednou rukou svírala trubku prolézačky. Ve druhé držela svou svíčku. Klimbala nohama. Karlovi se zdálo, že ho dívčiny modré oči sledují. Náhoda, říkal si.

U vlakového nádraží si měl ve zvyku kupovat párek v rohlíku. Nedělal to každý den. Zrovna dnes měl na něj ale chuť. Postavil se k okénku a řekl prodavačce:

„Jeden s hořčicí, prosím.“

Žena nereagovala. Zkusil to ještě jednou. Nic. Chtěl se rozhlédnout, jestli párkařka ignoruje i další zákazníky. Byl ale u stánku sám. Kupodivu až na svoji známou z rána. Stála několik metrů od okénka a nepřítomně se usmívala. Nevšímal si jí. Začínala ho trochu štvát.

Když Karel dorazil do redakční budovy, prosklené dveře se nechtěly otevřít. Pak ale prošla nějaká ženská, kterou neznal. Dveře se před ní rozestoupily. Zvláštní, pomyslel si Karel a rychle se dveřmi prosmýkl.

Pozdravil recepční. Žádná reakce. Dneska je nějaká zamyšlená, uvažoval Karel. Vystoupal schody. Před vchodem do redakce zkontroloval svůj fitness náramek. Od rána ukazoval jen 250 kroků! To bylo zhruba stejně, kolik Karel obvykle udělal, než se oblékl, vyčistil si zuby a nastoupil do výtahu.

„Krám,“ zabučel Karel. Nebylo to ale důležité. Kroky opravdu udělal. Jestli se někam započítají, není podstatné.

Ve dveřích se minul s kolegyní z ekonomické rubriky. Nepozdravila ho. Studovala za chůze nějaké papíry.

Redakce byla velká sdílená kancelář. Karel nahlas řekl „Dobrý den“. Těch několik kolegů, kteří dnes nepracovali z domova, však mělo na uších sluchátka. Zírali do obrazovek svých počítačů a nereagovali.

Karel se posadil ke svému stolu a zapnul počítač. Nasadil si vlastní sluchátka. Pustil si do nich bílý šum a nastartoval textový editor. Chtěl ten den vytvořit dlouhý rozhovor. Měl ho nahrubo přespaný od umělé inteligence.

Přepis byl ale nepublikovatelný. Aby se dal vydat, musel ho upravit. Karel se zabral do editování. Po chvíli zaznamenal, že se poblíž nahlas baví dvě kolegyně z přílohy s televizním programem.

Kvůli sluchátkům s bílým šumem jim nerozuměl. Zdálo se mu, že dívají k jeho stolu. Uvažoval, že si sluchátka na chvíli sundá a zeptá se, jak se mají. Potřeboval ale s tím rozhovorem pohnout. Raději proto pokračoval v práci.

Po nějaké době sluchátka přece jen odložil a vstal, aby se protáhl. Kancelář byla prázdná. Všichni nejspíš odešli na oběd. Karel do firemní jídelny nechodil. Odnesl si totiž doživotní trauma z té školní. Už už se chtěl znovu posadit, když si všiml něčeho divného.

Na jednom ze stolů na opačném konci místnosti opět seděla dívka se svíčkou. Když se dostala do kanceláře, musí mít vstupní kartu, říkal si Karel. Asi tu pracuje. To by vysvětlilo, proč se na něj venku usmívala. Zná ho. Uvažoval, že dívce alespoň zamává. Pak se ale zase posadil ke svému rozhovoru.

Když už měl psaní plné zuby, bezmyšlenkovitě zapnul internetový prohlížeč. Spustil se na poslední stránce, kterou Karel včera četl. Byl to web regionálních novin. Málokdy na něm bylo něco zajímavého. Karel ho kontroloval jen ze zvyku. Tentokrát ho však jeden z titulků zaujal.

„V Ančerlově ulici se utrhl výtah, jeden mrtvý,“ psal web. Karel bydlel taky v Ančerlově. Se sousedy se moc nebavil. Pochopitelně byl ale zvědavý. Letmo článek přelétl. Nebyl dlouhý.

V předposledním odstavci stálo: „Při nehodě zemřel jediný cestující výtahu, známý novinář Karel Kříž.“

Vyjádření šéfa hasičského sboru a starosty už nečetl. Nenamáhal se ani vypínat počítač. Sešel po schodech a prošel vrátnicí na dlážděné prostranství před redakční budovou. Čekala tam na něj dívka z rána. Karel k ní přistoupil. Smrt ho vzala za ruku.

Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“

Úbočí

Město leželo ve stínu mohutné hory. Na jejím pozvolném úbočí se shromáždila horda barbarských nájezdníků. Z nozder šlachovitých válečných koní stoupala pára. To a tam zacinkal třmen. Jindy se ozvalo zařinčení kovu o kov. Nájezdníci totiž byli po zuby ozbrojení. Jak také jinak. Občas si samozřejmě také někdo odkašlal, kýchl, nebo zatroubil do kapesníku. Podobné zvuky uslyšíte na každém větším shromáždění lidí, ať už se jedná o barbarské nájezdníky či nikoliv.

Vůdce hordy se jmenoval Külüg Hromové kopyto. Barbarských nájezdů měl už celkem po krk. Přesto se snažil zachovat dekorum.

„Muži,“ zvolal. „Co je v životě nejlepší?“

Ozval se mladý Temul Železná čelist. Byl to jeho první barbarský nájezd. Proto byl pořád ještě poměrně snaživý.

„Rozdrtit nepřátele,“ zařval, „hnát je před sebou a slyšet nářek jejich ž – “

„Hele, jdi s tím už někam,“ přerušil ho zkušený bojovník Khasar, přezdívaný Ohnivé kopí. „Musíme to říkat fakt pokaždý?“

„Je to tradice,“ odvětil Külüg. „Navíc to kazíš tady Temulovi Železné čelisti zážitek. Ještě na pořádné výpravě nebyl.“

„Nevím jak on,“ prohlásil Khasar, „ale já si na svém prvním nájezdu přál, abych měl železnou jinou úplně část těla než čelist.“

Temul mimoděk bolestivě zamrkal. Nebylo pochyb, že starý harcovník Khasar trefil šíp opatřený sivými brky stepního tetřeva přímo doprostřed slaměného terče. Dlouhý pobyt v sedle si vskutku začínal vybírat svou daň.

„O důvod víc na ně vlítnout a brutálně je zmasakrovat,“ prohlásil Külüg. „Když to uděláme rychle, nebudou se moc trápit. Bude to od nás prakticky akt milosrdenství.“

„Hele,“ napadlo Temula Železnou čelist, „a co tentokrát masakr vynechat? Beztak máme sedlové brašny plné zlata a drahokamů z toho místa, co jsme vyplenili minulý týden. Můžeme si za ně něco koupit, ne?“

Külüg Hromové kopyto i Khasar Ohnivé kopí se nad jeho nápadem zamysleli. Měl rozhodně něco do sebe. Přece jen plenění je namáhavé. Někdy může dopadnout i poměrně ošklivě.

„A co by sis tak představoval?“ zeptal se nakonec Külüg.

„Napadá mě třeba možnost se vyspat v normální posteli,“ navrhl Temul Železná čelist. „Nějaké teplé jídlo u stolu, aniž by člověk cítil pach hnijících mrtvol. A možná i koupel.“

Khasar Ohnivé kopí vrhl na mladého bojovníka výhružný pohled. Nesnaží se snad něco naznačit? Zlehka se dotkl jílce svého meče Khüsugu. Jeho ostří se možná brzo napije krve.

„Nic proti přítomným!“ doplnil rychle Temul Železná čelist.

Všichni tři barbarští nájezdníci chvíli mlčeli. Na huňatý límec Külügova kabátce ze srsti horského medvěda dopadlo několik prvních sněhových vloček.

„Já jsem pro,“ ucedil nakonec náčelník. „Na plenění a drancování to fakt dneska nevidím.“