Rubrika: Všechno (Jiná tu není a nebude.)

Police

Démon Belfegor si hodil nohy na stůl a podíval se na velké ručičkové hodiny visící na stěně kanceláře. Ještě dvacet minut a má padla. Modernizace pekla měla svoje nesporné výhody. Jeden se dostal dřív domů. Na druhou stranu přinesla i spoustu novot, které se Belfegorovi příliš nezamlouvaly. Hříšníkům se teď muselo říkat klienti. Přidělování konkrétních mučení dostalo na starosti Oddělení karmických zodpovědností. Efektivitu procedur měřili kluci z marketingu. Zároveň hledali způsoby, jak zvýšit utrpení klientů a snížit náklady.

Nové formy tortury navrhovali projektoví manažeři. Od začátku se starali i o finanční stránku věci. Na smlouvy dohlíželo právní oddělení. Když dneska chcete upsat duši Ďáblu, můžete být rádi, pokud bude kontrakt připravený do čtrnácti dnů. Realističtější je počítat s měsícem nebo ještě delší dobou.

Nárůst administrativy byl hlavní důvod, proč se teoreticky mohla stát chyba. Proto vzniklo i reklamační oddělení. Belfegor v něm dělal šéfa. Jeho práce byla reklamace zamítat.

Za sedm tisíc let neschválil ani jednu. Když za ním těsně před koncem pracovní doby dorazila kolegyně Nyx provázená drobnou blondýnkou, věděl předem, o co půjde. Všichni klienti přicházeli se stejným požadavkem.

„Tady slečna Pospíšilová říká, že k nám nepatří,“ oznámila Nyx. „Prý je v pekle omylem. Chtěla by … no, však víš kam.“

„Žila jsem mravně,“ prohlásila zákaznice. „Nanejvýš jsem v kvartě ukradla třídnici. To bičování jsem si možná ještě mohla zasloužit. Kotel s vroucím olejem se mi ale zdá moc.“

„Peklo se nemýlí,“ poučil ji Belfegor. „Raději se na to ale podíváme. Znáte své úmrtní číslo?“

„230301/4654,“ přečetla ze svých poznámek Nyx.

Belfegor pečlivě přepsal identifikátor do počítače. Nic. Že by se skutečně někde stala chyba?

„Nějak vás tu nevidím,“ prohlásil. „Budeme se muset podívat do papírové kartotéky. Posaďte se zatím tady do křesla. Hned tam s kolegyní skočíme.“

Démon otevřel nenápadné dveře vedle kopírky. Vedly do temné místnosti vyplněné řadami vysokých regálů. Zdálo se, že se táhnou do nekonečna. Byla to taky pravda. V pekle si přece jen můžete dovolit jeden nebo dva topologické triky, které by vám jinde neprošly. Najít příslušný regál jim zabralo zhruba deset minut.

„230298, 230299, 230300…,“ četl Belfegor. „230301 – tady to je. Její karta by měla být v některé horní polici.“

Vrátil se na začátek řady pro žebřík. Důkladně si ho zapřel a pustil se do šplhání. Musel si vyčarovat kouli bílého světla, aby na záznamy viděl.

„To jsem blázen,“ řekl nakonec. „Její karta tu fakt není. Nejspíš je u nás opravdu špatně.“

„No potěš koště,“ řekla Nyx. „Tak to je průser. Co budeme dělat?“

Neurodivergentní

Laboratoř profesora Šimáčka se rozkládala v zadním traktu univerzity. Vypadala, že už zažila lepší časy. Na regálech a kartotékách ležela tlustá vrstva prachu. Okna zoufale potřebovala umýt. Napájecí kabel čajové konvice kdosi provizorně vyspravil izolepou. Poněkud zašle ostatně působil i sám profesor Šimáček. Chodil v ošoupaném bílém plášti a rozpadajících se pantoflích. Zbytky vlasů mu trčely do všech stran. Na svých přednáškách nabízel studentům možnost dobrovolně se účastnit vědeckých experimentů.

Úterní kolo pokusů začínalo ve čtvrt na jedenáct ráno. Karel Svoboda dorazil v deset hodin a deset minut. Šimáček ho pozval dál.

„Je to jednoduché,“ prohlásil. „V pokusu zkoumám neurodivergenci. Zajímají mě jedinci, jejichž mozky se liší od ostatních lidí. Konkrétně se snažím zjistit, jestli jsou schopni mimosmyslového vnímání.“

To Karla zaujalo. Mohl by během experimentu odhalit vlastní nadpřirozené schopnosti?

„A jak to probíhá?“ zeptal se.

„Posadíte se tady ke stolu,“ vysvětloval profesor. „Já vám na ruce připevním elektrody. Pak vám budu ukazovat tyhle karty otočené rubem k vám. Máte za úkol uhodnout, co na nich je. Může to být jeden z pěti symbolů: kruh, křížek, vlnovka, čtverec nebo hvězda.“

„A k čemu jsou ty elektrody?“

„Když neuhodnete, dostanete mírný šok.“

Karel trochu zaváhal. Řekl si ale, že rána nemůže být moc silná. Tyhle věci určitě kontroluje nějaká etická komise. Posadil se ke stolu a nechal profesora, ať zapojí svůj aparát.

Když byl vědec hotový, uvelebil se naproti svému pokusnému subjektu. Ze šuplíku vytáhl desky s připnutým lisem papíru. Karel si všiml, že na něm má předtištěný jakási formulář. Asi laboratorní protokol, pomyslel si.

„Připraven, pane kolego?“ zeptal se vědec.

„Jasně,“ pokrčil rameny Karel.

„Dobrá,“ prohlásil profesor. „Ukážu vám první experimentální stimul. Snažte se relaxovat. Myslete jen na přítomný okamžik.“

Vědec zvedl kartu.

„Tak co,“ zeptal se.

Karel neměl ánunk. Stejně si ale tipl:

„Čtverec.“

„Skoro,“ prohlásil profesor a otočil kartu.

Byla na ní hvězda.

Profesor zmáčkl jakousi páčku. Karel měl pocit, jako by ho něco kouslo. Zazmítal se a zařval bolestí.

„Skvělé, pane kolego,“ povzbudil ho profesor. „Pojďme na kartu číslo dvě. Dohromady jich bude sto dvacet. Už vám jich zbývá jen 118. Do oběda jsme hotovi.“

Karel se podíval na hodiny zavěšené na stěně. Ukazovaly za pět půl. Možná se měl na ty body navíc do závěrečné písemky vykašlat a radši se tu zatracenou statistiku naučit.

Trolejbus

Před kolapsem muselo to místo sloužit jako točna městské hromadné dopravy. Většina silnice se dala ještě rozpoznat. Asfalt ale dávno popraskal. Z bývalého chodníku se tyčil zbytek zrezivělého přístřešku pro cestující. O kus dál odpočíval starobylý trolejbus. Bylo jasné, že jízdní řád se ho dávno netýká. Neměl kola. Obrůstal ho břečťan a psí víno. Evidentně sloužil jako příbytek. Majitel mu vybudoval několik přístavků. Poblíž kabiny řidiče se tyčil stožár zakončený větrnou turbínou. Její listy se neslyšně otáčely.

Enola dlouho uvažovala, jak se přiblížit co nejnenápadněji. Nakonec ale zvolila opačný přístup. Vzala ze země suchý klacek a zlomila ho. Prasknutí muselo být slyšet na čtvrt kilometru. Teprve pak vylezla z křovin na cestu. Vydala se přímo k trolejbusu. Ve dveřích vozidla se ukázal hubený šedovlasý muž. Držel brokovnici s upilovanou hlavní.

„Vypadni,“ řekl, aniž by se namáhal zvýšit hlas.

„Mám zakázku,“ nedala se Enola. „Potřebuju odeslat asi 13,7 exa.“

Muže ten objem nejspíš překvapil.

„A na čem je máš?“

„Enola se zlehka dotkla týlu vlastní hlavy.“

Pochopil.

„Moc profíků jako ty sem nechodí,“ řekl.

„Musím se toho zbavit. Máš kapacitu?“

„Jo,“ přisvědčil.

„A co za to?“

Muž se na ni podíval. Došlo jí to. Nebylo to poprvé, co po ní někdo chtěl tenhle druh platby.

„Dobře,“ souhlasila. „Kdy můžeš začít s přenosem?“

„Hned. Zrovna jsem dobil baterku.“

Labo měl v zadní části trolejbusu. Jedna jeho stěna byla plná monitorů. Uprostřed stálo křeslo. Enola si ho prohlížela. Našla připojovací kabel a chtěla se na hned uvelebit. Chlápek ji ale zadržel.

„Musím napřed připravit anténu.“

Vzal za jakousi kliku a začal s ní točit. Enole došlo, že na střeše vozu se zvedá jeho bývalý sběrač. Když byl chlap spokojený, pustil se přepínání řady spínačů. Monitory se probouzely k životu. Nakonec ukázal na křeslo:

„Prosím.“

Položila se. Chlap jí zavedl do hlavy konektor. Ocitnout se v síti bylo jako vrátit se domů. Rychle kontaktovala server zákazníka a zahájila přenos. Cítila, jak data opouští její implantát. Nakonec to dopadne dobře, říkala si. Až dostanu peníze, udělám ještě dva nebo tři joby a nechám si tu zatracenou věc vyndat.

Když se probrala, muž seděl u jednoho z monitorů a zíral do nepravidelných řádků kódu. Odkašlala si. Muž vstal a odpojil ji.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se.

„Asi hodinu.“ odpověděl. „Cítíš se dobře?“

„Jasně,“ prohlásila.

„Takže můžeš zaplatit?“

„Určitě,“ ujistila ho. „Mohl by ses prosím otočit, než se svléknu?“

„Klidně.“

Trochu poodstoupil a zadíval se z okna trolejbusu do bujného listoví. Enola neváhala. Bleskurychle vytáhla z boty nůž a vrazila mu ho do zad. Když ho překračovala, ještě chroptěl.

„Leda ve snu, slizoune,“ ulevila si.

Lopatka

Prospektorská loď Mazel tov klesala k povrchu planetky. Těleso mělo přibližně kulový tvar o průměru něco přes 200 kilometrů. Gravitační zrychlení na něm vycházelo okolo jednoho a půl procenta pozemského. Úniková rychlost odpovídala asi dvěma. Přistání proto byla delikátní záležitost. V poslední fázi manévru se vzdálenost Mazel tov od povrchu planetky měnila o jednotky centimetrů za sekundu. Vesmírné plavidlo připomínalo monstrózního kovového pavouka. Z jeho boků vyčnívalo osm teleskopických noh.

Podobně jako končetiny opravdového členovce měly několik kloubů. Dokázaly tak pohltit energii nárazu. Zároveň se snadno přizpůsobily nerovnostem. Pilotka Mazel Tov Yuki Sato řídila manévr se zatajeným dechem.

„Jsme dobrý,“ prohlásila nakonec. „Sedíme.“

„OK, jdu na druhou fázi,“ odpověděl jí navigátor Nathan Bennett.

Jenom teleskopické nohy nedokázaly loď na lehoučkém asteroidu udržet. Z trupu bylo třeba vystřelit kotvy. Nathan je vypouštěl v přesně daném pořadí. Procedura trvala asi půl hodiny.

„Tak jo,“ řekl, když byly všechny kotvy venku. „Zkus zatahat.“

Yuki spustila program, který zlehka pohyboval nohami lodě. Umožňovalo to ověřit, nakolik jednotlivé kotvy drží. Nathan pečlivě sledoval svoji sadu přístrojů.

„Všechny jsou v pořádku až na čtrnáctku,“ řekl, když test skončil. „Budu ji muset ručně posunout o kus vedle.“

Nasoukal se do skafandru a vystoupil z lodě. Klasická chůze nepřicházela na planetce úvahu. Pohyboval se pomocí sady slabých raketových motorků. Když dorazil ke zlobivé kotvě, jako první se sám ukotvil k povrchu planetky pomocí čtveřice nylonových lan. Jinak mu hrozilo, že se odrazí do kosmického prostoru.

Teprve pak se pustil do práce. Napřed musel kotvu uvolnit. Šlo to pomalu. K hrabání používal univerzální prospektorskou lopatku Victorinox. Stejné se houpaly z opasků stovek dalších astronautů v Pásu.

Hornina se pod ostřím lopatky rozpadala. Konzistencí připomínala zpuchřelé dřevo. Po chvíli hrabání narazil Nathan na něco daleko tvrdšího. Nechtěl věřit svým očím. Na kotvu rázem zapomněl.

Těstě pod povrchem asteroidu objevil hladký kovový povrch. Postupně odkryl kruh o průměru asi jeden a půl metru. Jeho středem vedla rýha. Dělila ho na dvě chlopně. Nathan do rýhy strčil špičku lopatky, zapřel se a zlehka zapáčil. Chlopně rozestoupily. Nathan zapnul vysílačku.

„Yuki,“ řekl do ní. „Hoď na sebe skafandr a pojď sem. Tohle musíš vidět.“

Asteroid byl dutý. Světelný kužel z LED lampy na astronautově přilbě mířil do obrovské umělé jeskyně. Její vnitřní stěny tvořil stejný dokonale hladký kov jako vstup. Mazel tov však byla první loď ze Země, která kdy planetku navštívila. Dveře nemohli postavit lidé. Musel to být někdo jiný.

Trubička

Dveře zaklaply. Čmouha, fenka kokršpaněla, chvíli čekala, jestli v nich nezarachotí klíč. Dveře ale zůstaly zavřené. Čmouha se vydala na průzkum bytu. V ložnici našla svetr vonící lidským pachem. Chytila ho za rukáv a strhla z postele, na které ležel. Odtáhla svetr na strategické místo ke dveřím. Stočila se na něm do klubíčka a chvíli odpočívala. Po nějakém čase ji napadlo, že by se mohla zajít podívat do misky. Co když v ní něco je? Nechala svetr svetrem o vyrazila do kuchyně. Capání jejích tlapek na se ve ztichlém příbytku nezvykle rozléhalo.

Miska byla prázdná. Typické. Čmouha do ní několikrát strčila čumákem. Dostrkala ji až úplně ke stěně. Zamířila zpátky na na své stanoviště.

Cestou ještě zkontrolovala koš na odpadky. Běžně se z něj linula hromada zajímavých vůní. Tentokrát byl ale čerstvě vynesený. Cítila v něm jen použitý čajový sáček.

Zklamaně se vydala zpátky ke svému svetru. Cestou do předsíně ale zachytila závan něčeho zajímavého. Přicházel z obýváku. Co by to mohlo být? Důkladně zavětřila. Nebylo pochyb. Na stole v obývacím pokoji leží cosi dobrého.

Jenže stůl byl vysoký. Čmouha na něj nedokázala vyskočit. Lehla si před něj a pozorovala ho. Pak si toho všimla. Stůl překrýval ubrus. Jeho cípy sahaly jen zhruba třicet centimetrů nad úroveň podlahy.

Vstala. Vzala do tlamy jeden cíp a zatahala za něj. Moc to nešlo. Ubrus drželo něco těžkého. Čmouha důkladně zabrala celým tělem. Povedlo se jí vybojovat větší kus ubrusu.

Ozvala se rána. Čmouha rychle uskočila. Ze stolu se zřítila váza s kytkou a rozbila se. Bylo to těsné. Málem Čmouhu strefila. Kdo by řekl, že ubrusy jsou pro psy tak nebezpečné? Po podlaze se rozlila voda. Čmouha důkladně očichala zbytky vázy. Voda jí přišla vhod. Trochu se jí napila.

Pak se vrátila ke svému úsilí. Konečně se jí podařilo strhnout celý ubrus. V troskách hrnků talířů našla, co hledala: dvě hořické trubičky. Spokojeně se do nich pustila.