Štítek: fantasy

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Větší

Senefru Khafrešetep, stavitel pyramid, si pečlivě uhladil bederní roušku. Vzal si toho dne svoji nejlepší. Pyramidy nebyly špatný byznys. Když už člověk jednou získal objednávku, dalo se vršením dvacetitunových žulových bloků na sebe relativně snadno uživit. Ne vždycky šlo všechno po másle. Otroků byl pořád nedostatek. Navíc byli drazí. Dozorci měli spotřebu nových bičů, jako kdyby ty zatracené věci snad jedli. Podkladových kulatin taky nebylo nazbyt. Všechny tyhle potíže se ale daly relativně snadno řešit.

Khafrešetepova rodina byla ve kšeftě už dva tisíce let. Věděli o vršení kvádrů ve vrstvách všechno. Khafrešetep měl svoji práci rád. Pohled na pomalu ale jistě rostoucí obří žulový jehlan ho uklidňoval. Jednání s faraóny ovšem nebyl jeho šálek datlového vína. Nejvíc mu vadil pozdrav.

„Jeho veličenstvo vás očekává,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

Khafrešetep prošel klenutým vchodem a spustil se na kolena. Tuhle část opravdu neměl rád. Na druhou stranu mu ale zajišťovala stabilní příjem.

„To nebude nutné,“ zaslechl mladě znějící hlas. Vzápětí se ozval hlasitý úder gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že tři údery čelem o zem můžeme dnes vynechat,“ Khafrešetep poznal baryton nejvyššího kněze.

Stavitel zůstal klečet. Dovolil si ale zvednout hlavu. Na trůně před ním seděl vcelku sympatický mladík s korunou ve tvaru hadí hlavy na hlavě. Po jeho pravé ruce stál nejvyšší kněz v bílém rouchu. O kus dál se opíral o těžkou dřevěnou palici svalnatý otrok. Zřejmě čekal, až ji bude moci použít k dalšímu úderu do měděného gongu. Faraón na Sobekhotepa působil dojmem, že se s ním půjde domluvit.

„Ehm,“ prohlásil stavitel „Dobré odpoledne. Máte už nějaký nápad ohledně vaší budoucí hrobky?“

„Myslel jsem na něco čtyřbokého,“ pojal faraon jednání civilně.

Kněz dal znamení otrokovi. Ten znovu udeřil do gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že k cestě do zásvětí využije tradiční hrobku, stejnou jako jeho vznešení předkové,“ zadeklamoval klerik.

„Jasně,“ souhlasil Sobekhotep. „Čtyři stěny a špičku nic nepřeková. A co velikost? Naše základní nabídka začíná na třech milionech tun. Další možnosti jsou čtyři a šest.“

„To zná dobře,“ prohlásil faraon. „Nešlo by i dvanáct?“

Stavitel se na chvíli zamyslel.

„No, proč ne,“ prohlásil nakonec. „Můžeme postavit dvanáctimilonku. Z technického hlediska to není problém. Jen mám obavy o cenu. Slyšel jsem, že si královská pokladnice nevede moc dobře. Jste si jistí, že si takovou pyramidu můžete dovo –“

Kněz dal další znamení otrokovi. Místností se znovu rozezněl gong. Když dovibroval, kněz pronesl:

„Staniž se. Senefru Khafrešetepe, staviteli. Raduj se z milosti Akhetatena Sobekhotepa, vládce západního i východního království, milovaného bohyní Anukhetrou, velkého vychovatele paviánů. Smíš mu postavit jeho posmrtný příbytek. Slyšení je u konce.“

Khafrešetep odcházel z královského paláce v dobré náladě. Audience nakonec nedopadla tak zle.

Přihláška

Když přišel čas podat přihlášku na Trollí akademii, Ugh se vydal na návštěvu za svým otcem. Byla temná noc. Z měsíce zbýval na obloze jen úzký srpek. V dálce se ozývalo vlčí vytí, při kterém tuhla krev v žilách. Starý Zog seděl na svém oblíbeném balvanu pod mostem. Zrovna si vybíral ze zubů zbytky posledního pocestného. Používal k tomu jeho meč. Měl široká ramena, skoro žádný krk a byl obrostlý lišejníkem. Svůj otlučený dubový kyj měl opřený o jeden z pilířů mostu. Ugh si nebyl jistý, jak začít. Nakonec zvolil klasiku.

„Ugh,“ prohlásil.

„Ogh,“ odpověděl mu Zog. „Dát kousek člověk? Mít ještě ruka a noha.“

Ugh přikývl. Proč ne. Člověk vždycky přijde vhod. Vybral si ruku. Ještě vězela v koženém rukávu. Dodávalo jí to pikantní příchuť. Zog se pustil do zbývající nohy. Nejspíš, aby nebyl nespolečenský. Oba chvíli mlčky žvýkali.

„Co chtít?“ zeptal se nakonec Zog, když si znovu vyčistil zuby mečem své oběti.

„Ugh,“ začal Ugh. „Matka říkat, že si mám podat přihlášku na trollí akademii.“

„Dobře říkat,“ souhlasil Zog. „Vzdělání důležité.“

„Ty tam taky chodit?“

„Ugh,“ přisvědčil Zog. „Naučil chytit člověka, uvařit ho a sníst.“

„Ale vždyť stejně jíst člověka syrového,“ divil se Ugh.

„To je pravda,“ souhlasil Zog. „Syrový člověk mít víc vitamínů. Vaření nebýt zdravé.“

V dálce se ozvalo obzvlášť hrůzostrašné zavytí. Tohle opravdu nebyla dobrá noc na procházku při měsíčku. Pokud jste ovšem nebyli temná stvoření z Říše stínů. Jako třeba právě Ugh a Zog.

„A co ještě naučit?“ vyzvídal Ugh.

„Naučit hádanku,“ odpověděl otec.

To Ugha zaujalo,

„Říct ji,“ prohlásil.

„Už nepamatovat,“ svěřil se starý troll. „Hádanka nebýt dobrá. Když člověk uhodnout, muset ho pustit. Lepší sníst člověka rovnou.“

„Ugh!“ vykřikl Ugh. „Tak to já nehlásit. Mít rád člověk. Chtít ho jíst.“

„Mít pravdu,“ prohlásil jeho otec. „Zůstat doma.“

Oba trollové mlčeli. Náročná abstraktní diskuze je vyčerpala. Po chvíli se v dálce se ozval klapot koňských kopyt.

„Svačina,“ prohlásil Ugh.

Formule

Mág Pískomil Činčila přistoupil k pultíku s textem zaklínadla a odkašlal si. V místnosti hořel bezpočet svící. Pod stropem se houpal vycpaný krokodýl. Jeho výraz říkal, že TOHLE si někdo jednou pěkně odskáče. Na podlaze se rozkládal křídou namalovaný rozměrný osmiúhelník. Okolo jeho vrcholů i stran napsal mág množství nápisů tajemným písmem v neznámém jazyce. Ačkoliv písmo našlo přečíst, působilo, že kdyby se vám to přece jen podařilo, byli byste raději, kdyby zůstalo nečitelné. A ano, na to nezapomínejme: vzduch byl cítit roztaveným cínem.

Uprostřed osmiúhelníku se povalovala bota. Vypadala celkem obyčejně. Nejdůležitější na ní byla tkanička. Byla rozvázaná. Činčila pozvedl ruku v magickém gestu. Začal číst.

„Zarapa, dabraflon, kumilifuri, kaduvria,“ prohlásil. Jednotlivá slova zaklínadla se zhmotňovala nad jeho hlavou. Jak pokračoval, tvořila okolo vrcholu jeho špičatého klobouku pestrobarevný oblak.

Ze země se zvedaly prachové víry. Ty se tedy v Pískomilově pracovně zvedaly i za nemagických okolností. Uklízečka paní Strašfleková totiž odmítala do místnosti od té nešťastné záležitosti s prachovkou a knihou Nekromancie pro samouky vstoupit. Tyhle prachové víry ale působily hrozivěji než obvykle.

„… gobblequack, dingleberry, frazzlewizzle!“ dokončil Pískomil.

Plný očekávání se podíval na botu. Vypadala však stejně jako na začátku zaklínání. Slova zaklínadla navíc dál poletovala místností. Mág si je pečlivě prohlédl.

Všechna až na jedno svítlia jasnými barvami. Pískomil se vrátil ke svému pergamenu a odlišné slovo našel. Nemělo by se číst jinak? Znovu si odkašlal a místo „snazzlekrump“ zkusil:

„Snazzlewump.“

Slovní roj se rozzářil, udělal „puf“ a zmizel. Bota vzplála fialovým plamenem. Pískomil ho překotně udupal a povzdechl si. Magická formule na zavazování tkaniček musí být asi ještě nějak nijak.

Co Terry Pratchett nestihl

Životopisy nejsou můj oblíbený žánr. Nepamatuji si, že bych nějaký četl. Tedy až do minulého měsíce. Dostal jsem k narozeninám biografii Terryho Pratchetta, autora série Úžasná Zeměplocha. Jelikož jsem její velký fanoušek, jako dárek to byla asi logická volba. Životopis sepsal Pratchettův dlouholetý asistent Rob Wilkins. Použil přitom jeho vlastní poznámky. Terry Pratchett totiž chystal autobiografii. Kvůli spisovatelovu zhoršujícímu se zdraví však už nevznikla.

V životopisu z pera Roba Wilkinse občas narazíte na přímé citace z téhle plánované knihy. Není jich ale mnoho. Ačkoliv jsem dosud žánru vyhýbal, jedna věc je mi jasná. Terry Pratchett: Život v poznámkách pod čarou (Tak se životopis jmenuje), asi nebude typický vzorek.

Je napsaný poměrně svérázně. Rob Wilkins měl totiž k Terrymu osobní vztah. Mimo jiné to byl on, kdo napsal na jejich společný Twitterový účet poslední zprávu „AT LAST, SIR TERRY, WE MUST WALK TOGETHER.“

Co znamenají na Zeměploše velká písmena, není třeba rozebírat. Rob Wilkins varuje čtenáře před vlastním zaujatým pohledem hned na začátku. Přesto si nejsem jistý, jestli je taková perspektiva vhodná.

Přijde mi, že by podobnému úkolu slušel naopak odstup. Možná, že takový životopis už vznikl. Možná vzniká zrovna teď. Možná jen nejsem cílová skupina. (Téměř jistě nejsem. Jak píšu, životopisy nečtu.) Možná jsem deformovaný svojí prací.

Další věc, která mi úplně nevyhovovala je, že Rob Wilkins začal pro Terryho Pratchetta pracovat až v roce 2000. Ze Zeměplochy se mi totiž nejvíc líbí knihy, které vycházely zhruba od poloviny osmdesátých do poloviny devadesátých let. Nejraději mám asi Soudné sestry, Morta, Pyramidy, Stráže! Stráže!, Sekáče a Malé bohy. U jejich vzniku Rob Wilkins nefiguroval. V Životu v poznámkách pod čarou je toho o nich jen málo.

Životopis také zmiňuje mnoho osobností a děl z britské kultury, které Čech nemá šanci znát. Dost možná je neznají ani dnešní mladí Britové. Kulturu myslím v širším smyslu slova. Počítám do ní třeba i televizi a rádio. Překladatel Tomáš Jeník se snažil všechny možné mezery vyplnit. Beztak jsem se ale místy nechytal.

Abych si jen nestěžoval. Život v poznámkách pod čarou je samozřejmě ohromně zajímavý. Hodně mě zaujala, fakta z Pratchettovy novinářské dráhy. Překvapilo mě, jak málo se profese od šedesátých let minulého století změnila. V Česku to samozřejmě platí jen omezeně. Po roce 1989 se v novinách muselo změnit všechno.

Terry Pratchett si prošel poměrně klasickou novinářskou kariérou. Po několika denících zamířil na pozici mluvčího. Většina fanoušků asi dávno ví z předsádek, že pracoval pro provozovatele atomových elektráren. Některé historky z té doby nejsou špatné.

Beru to jako světlo na konci tunelu. Na druhém břehu to jednou pravděpodobně nebude zlé. Abych úplně nekecal – sám jsem už nějaké PR taky dělal.

Další věc, která mě hodně zaujala, byla, že Terry Pratchett aspoň zpočátku své spisovatelské dráhy nepsal moc rychle. Stanovil si cíl 250 slov za večer. Článek, který zrovna čtete jich má 543. Jestli tedy tenhle blog vůbec někdo čte. Hodně poučné bylo i nahlédnutí do nakladatelského byznysu.

Na konci knihy píše Rob Wilkins o postupující Terryho nemoci. I když jsem o onemocnění svého oblíbeného spisovatele něco četl v minulosti, dané pasáže se mi nelouskaly zrovna příjemně. Přes všechno, co jsem zmínil, kniha rozhodně není špatná. Doporučoval bych ji ale spíš hardcore fanouškům Zeměplochy. Nečtenáře série určitě nezaujme.