Škuner HMS Pickle se těžce prodíral proti větru. Podzimní polízanice v Biskajském zálivu mu dávala zabrat. Loď plula jen s hlavni plachtou a jednou kosatkou. Otěže obou plachet byly dotažené na doraz. Pravoboční zábradlí se každou chvíli koupalo ve vodě. Nárazy vln škunerem pravidelně otřásaly. Čas od času se do některé zapíchl přídí. Najít na palubě suché místo bylo nemožné. U kormidelní páky museli mít službu čtyři muži.
Pickle měla pověst nejrychlejší lodě celé flotily. Její kapitán, John R. Lapenotiere, začínal mít ale obavy, že tentokrát dorazí do svého cíle pozdě. Byl na palubě už dva dny v kuse. Polohou své lodě si nebyl příliš jistý. Nebe bylo zatažené. Souřadnice škuneru se daly jen odhadovat z údajů o kurzu a rychlosti.
Moře zčernalo dalším brutálním poryvem. Brzo na to vítr zakvílel v lanoví. Zábradlí zmizelo pod vodou. Palubu zalila slaná voda.
„Mám obavy, že se budeme muset zbavit děl,“ řekl Lapenotiere svému druhému důstojníkovi Thomasovi Blackthornovi.
„Taky jsem na to myslel,“ souhlasil Blackthorn. „Čím dříve, tím lépe.“
Bocman Pickle Ben Thorpe nebyl včerejší. Rozkaz svrhnout těžká děla do moře očekával už delší dobu. Sehrané posádce nezabrala celá operace ani půl hodiny. Loď se mírně narovnala. Lapenotierovi se zdálo, že se i méně zarývá do vln.
„Jdu spát,“ oznámil Blackthornovi. „Škuner je váš.“
Dopotácel se na lůžko. Než ho přemohla únava, stačil si jen zout boty a svléct kabát.
Když se probudil, počasí se trochu umoudřilo. Pickle ale pořád měla s Atlantikem co dělat. Plavba dlouhá něco přes tisíc námořních mil jí nakonec zabrala deset dní. Na její poměry to bylo pomalé tempo.
Lapenotiere si příliš neodpočinul, ani když loď čtvrtého listopadu zakotvila Falmlouthu. Přesedl na drožku. Strávil v ní třicet sedm hodin.
V budově londýnské admirality naštěstí nemusel čekat. První sekretář William Marsden ho okamžitě přijal. Lapenotiere mohl konečně oznámit svou novinu:
„Pane, dosáhli jsme velkého vítězství, ale ztratili jsme lorda Nelsona.“