Návštěva

Primátor Českých Budějovic Karel Veselý si upravil vázanku. Když nastupoval do úřadu, nečekal, že mezi jeho povinnosti bude spadat i vítání delegace mimozemšťanů. Kosmická loď návštěvníků z hvězd však z důvodů známých jen jim přistála v lesoparku na území jihočeské metropole. Starousedlíci mu říkali Dlouhá louka. Kosmopolitní obyvatelé města, například ti, kteří někdy v životě navštívili Prahu, ho označovali jako Stromovku. Vesmírné plavidlo mělo tvar doutníku. Stálo na vysokých vzpěrách. Černému připomínalo zvětšeninu nějakého hmyzu.

Z boku lodě se spustila rampa. K Černému a dalším členům narychlo svolaného uvítacího výboru po ní sjelo pásové vozítko. Jeho horní část zabíral prosklený válec vyplněný namodralou kapalinou. Uvnitř se vznášela podivná bytost. Vyhlížela trochu jako pozemská medúza.

„Gratuluji k výhře,“ ozvalo se odněkud ze spodní části vozítka.

„Ehm… cože?“ vypadlo z Černého. „Vy umíte česky?“

„Samozřejmě že ne,“ prohlásila medúza. „Máme přístroj podobný univerzálnímu překladači z vašeho seriálu Star Trek.“

„Vy znáte naše televizní pořady?“

„Ovšemže,“ prohlásil mimozemšťan. Nebo možná mimozemšťanka. Černý se neodvažoval hádat. „Sledování kultury je součástí soutěže.“

„Jaké soutěže?“ nechápal starosta. Všiml si, že bytost ovládá s vozítko panelem s několika postranními páčkami.

„Vy o ní nevíte?“ divila se bytost v akváriu. „Občas se to stává. Přece jen sto tisíc vašich let je dlouhá doba.“

Starosta začínal pochybovat o vlastní příčetnosti. Jeho důvěra v ni ostatně nebyla příliš silná ani za běžných okolností. Není to nějaký sen? Nebo halucinace? Nedělá si z něj někdo jen prdel?

„V životě jsem o vaší soutěži neslyšel,“ řekl nakonec.

„Planeta Země se účastní reality show Válka světů,“ vysvětlil mimozemšťan. „Producenti v ní na začátku vyberou deset planet, na nichž se zrovna vyvinul inteligentní život. Poradí jim s nějakými základními vynálezy typu ohně a pěstního klínu. Vývoj civilizace se pak přenáší online. Obecenstvo jednou za čas hlasuje, který svět se vyvíjí nejzajímavěji. Hodnotí je na škále od jedné do deseti. Planeta, která dostane nejméně bodů je vždycky anihilována.“

„Takže jsme si vedli dobře?“ zeptal se Černý.

„Abych řekl pravdu, bylo to dost těsné,“ vyprávěla medúza. „Antares 647 měl před vámi dost náskok. Pak jste ale vymysleli sociální sítě. To všechny pobavilo. Diváci se mohli potrhat smíchy. Popravdě, na mojí vlastní planetě k jednomu takovému incidentu došlo.“

„K jakému?“ zeptal se starosta.

„Jeden z mých spoluobčanů se ve své nádobě na udržování životních funkcí smíchy rozpadl na šest kusů,“ popsal mimozemšťan. „Naštěstí jsme schopni vegetativního rozmnožování. Skončilo to jen pěti přírůstky do rodiny. Uvažovali jsme dokonce, že váš vynález zavedeme v celogalaktickém měřítku.“

„A proč jste to neudělali?“

„Takoví magoři zase nejsme,“ odpověděl mimozemšťan.

Lopatka

Prospektorská loď Mazel tov klesala k povrchu planetky. Těleso mělo přibližně kulový tvar o průměru něco přes 200 kilometrů. Gravitační zrychlení na něm vycházelo okolo jednoho a půl procenta pozemského. Úniková rychlost odpovídala asi dvěma. Přistání proto byla delikátní záležitost. V poslední fázi manévru se vzdálenost Mazel tov od povrchu planetky měnila o jednotky centimetrů za sekundu. Vesmírné plavidlo připomínalo monstrózního kovového pavouka. Z jeho boků vyčnívalo osm teleskopických noh.

Podobně jako končetiny opravdového členovce měly několik kloubů. Dokázaly tak pohltit energii nárazu. Zároveň se snadno přizpůsobily nerovnostem. Pilotka Mazel Tov Yuki Sato řídila manévr se zatajeným dechem.

„Jsme dobrý,“ prohlásila nakonec. „Sedíme.“

„OK, jdu na druhou fázi,“ odpověděl jí navigátor Nathan Bennett.

Jenom teleskopické nohy nedokázaly loď na lehoučkém asteroidu udržet. Z trupu bylo třeba vystřelit kotvy. Nathan je vypouštěl v přesně daném pořadí. Procedura trvala asi půl hodiny.

„Tak jo,“ řekl, když byly všechny kotvy venku. „Zkus zatahat.“

Yuki spustila program, který zlehka pohyboval nohami lodě. Umožňovalo to ověřit, nakolik jednotlivé kotvy drží. Nathan pečlivě sledoval svoji sadu přístrojů.

„Všechny jsou v pořádku až na čtrnáctku,“ řekl, když test skončil. „Budu ji muset ručně posunout o kus vedle.“

Nasoukal se do skafandru a vystoupil z lodě. Klasická chůze nepřicházela na planetce úvahu. Pohyboval se pomocí sady slabých raketových motorků. Když dorazil ke zlobivé kotvě, jako první se sám ukotvil k povrchu planetky pomocí čtveřice nylonových lan. Jinak mu hrozilo, že se odrazí do kosmického prostoru.

Teprve pak se pustil do práce. Napřed musel kotvu uvolnit. Šlo to pomalu. K hrabání používal univerzální prospektorskou lopatku Victorinox. Stejné se houpaly z opasků stovek dalších astronautů v Pásu.

Hornina se pod ostřím lopatky rozpadala. Konzistencí připomínala zpuchřelé dřevo. Po chvíli hrabání narazil Nathan na něco daleko tvrdšího. Nechtěl věřit svým očím. Na kotvu rázem zapomněl.

Těstě pod povrchem asteroidu objevil hladký kovový povrch. Postupně odkryl kruh o průměru asi jeden a půl metru. Jeho středem vedla rýha. Dělila ho na dvě chlopně. Nathan do rýhy strčil špičku lopatky, zapřel se a zlehka zapáčil. Chlopně rozestoupily. Nathan zapnul vysílačku.

„Yuki,“ řekl do ní. „Hoď na sebe skafandr a pojď sem. Tohle musíš vidět.“

Asteroid byl dutý. Světelný kužel z LED lampy na astronautově přilbě mířil do obrovské umělé jeskyně. Její vnitřní stěny tvořil stejný dokonale hladký kov jako vstup. Mazel tov však byla první loď ze Země, která kdy planetku navštívila. Dveře nemohli postavit lidé. Musel to být někdo jiný.