Štítek: listopiš

Ponožky

Lekce neměla chybu. Tahle nová učitelka jógy byla perfektní. Říkala si Šivandžálí. Pocházela opravdu z Indie. Její hodiny byly dokonale vyvážené. Tomáš se po nich cítil příjemně unavený a relaxovaný. Zároveň ale věděl, že jeho svaly i šlachy dostaly pořádně zabrat. Jeho mysl byla dokonale prázdná. Jako stéblo rákosu. Před studiem se setkal se spolujógující Irenou. Mívali totiž společnou cestu na metro.

„Dneska to bylo dobrý, co?“ utrousil Tomáš, zatímco šli ztemnělou ulicí.

„Celkem jo,“ souhlasila Irena. „Akorát tu vránu fakt v životě nedám.“

„Časem určitě jo,“ uklidňoval ji Tomáš. „Musíš to zkoušet doma.“

„Když já se bojím, že se převážím a spadnu na hlavu.“

„Tak si dej před sebe polštář.“

„Hm,“ řekla irena. „To by možná šlo. Mimochodem, četl jsi o tom páterovi Minaříkovi?“

„Ne. Co je zač?“

„Je to nějaký inkvizitor,“ vysvětlovala Irena. „Já vím, v dnešní době to zní absurdně. Každopádně tvrdí, že jóga je satanismus a uctívání temných sil. Měla by se podle něj zakázat. Říkal to prý někde v televizi.“

„To se nedivím,“ odtušil Tomáš. „Křesťani jsou divný magoři. Měli by už konečně někam zalézt. Navíc, kdo má dneska ještě televizi?“

Najednou si uvědomil, že ho zebou kotníky. Podíval se na vlastní nohy. Rychle prohledal ruksak i všechny kapsy.

„Ty jo,“ prohlásil. „Asi jsem nechal ve studiu ponožky. Ještě se pro ně vrátím. Tak se měj.“

Dveře byly naštěstí pořád otevřené. Ponožky ležely na podlaze pánské šatny. Musely Tomášovi vypadnout, když cpal věci do ruksaku. Vzal je do ruky. Zatím je ale strčil jen do kapsy u bundy. Přišlo mu neslušné neříct Šivandžálí, že se pro ponožky vrátil.

Nekoukl proto do sálu. Byl prázdný. Srolované podložky ležely pečlivě uklizené v policích. Ozdobný přehoz se svastikami a dalšími indickými symboly na jedné ze stěn byl však odhrnutý. Tomáš ke svému překvapení zjistil, že celou dobu zakrýval dveře. Zul si kecky a přešel po důvěrně známé vyhřáté podlaze potemnělého studia až k nim.

Dveře byly pootevřené. Zkusil na ně zaklepat. Nic. Opatrně vstoupil. Ucítil závan prastaré siroby. Jako by se octl v nějaké jeskyni. Před sebou viděl dlouhou chodbu osvětlenou mihotavým světlem loučí. Prostorově to nedávalo smysl. Studio se nacházelo v přízemí obyčejného činžovního domu. Rozhodl se chodbu prozkoumat.

Na jejím konci narazil na větší místnost. Její stěny byly zbarvené rudě. Dominovala mu socha ženy se čtyřma rukama. V jedné z nich svírala mačetu. Tomášovi došlo, že se dívá na vyobrazení bohyně Kálí. Bylo už ale pozdě. Netrpěl. Dokonce ani nezahlédl ostří. Jeho hlava se odkutálela stranou. Jeho krev zbarvila podstavec sochy.

Větší

Senefru Khafrešetep, stavitel pyramid, si pečlivě uhladil bederní roušku. Vzal si toho dne svoji nejlepší. Pyramidy nebyly špatný byznys. Když už člověk jednou získal objednávku, dalo se vršením dvacetitunových žulových bloků na sebe relativně snadno uživit. Ne vždycky šlo všechno po másle. Otroků byl pořád nedostatek. Navíc byli drazí. Dozorci měli spotřebu nových bičů, jako kdyby ty zatracené věci snad jedli. Podkladových kulatin taky nebylo nazbyt. Všechny tyhle potíže se ale daly relativně snadno řešit.

Khafrešetepova rodina byla ve kšeftě už dva tisíce let. Věděli o vršení kvádrů ve vrstvách všechno. Khafrešetep měl svoji práci rád. Pohled na pomalu ale jistě rostoucí obří žulový jehlan ho uklidňoval. Jednání s faraóny ovšem nebyl jeho šálek datlového vína. Nejvíc mu vadil pozdrav.

„Jeho veličenstvo vás očekává,“ ozvalo se z vedlejší místnosti.

Khafrešetep prošel klenutým vchodem a spustil se na kolena. Tuhle část opravdu neměl rád. Na druhou stranu mu ale zajišťovala stabilní příjem.

„To nebude nutné,“ zaslechl mladě znějící hlas. Vzápětí se ozval hlasitý úder gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že tři údery čelem o zem můžeme dnes vynechat,“ Khafrešetep poznal baryton nejvyššího kněze.

Stavitel zůstal klečet. Dovolil si ale zvednout hlavu. Na trůně před ním seděl vcelku sympatický mladík s korunou ve tvaru hadí hlavy na hlavě. Po jeho pravé ruce stál nejvyšší kněz v bílém rouchu. O kus dál se opíral o těžkou dřevěnou palici svalnatý otrok. Zřejmě čekal, až ji bude moci použít k dalšímu úderu do měděného gongu. Faraón na Sobekhotepa působil dojmem, že se s ním půjde domluvit.

„Ehm,“ prohlásil stavitel „Dobré odpoledne. Máte už nějaký nápad ohledně vaší budoucí hrobky?“

„Myslel jsem na něco čtyřbokého,“ pojal faraon jednání civilně.

Kněz dal znamení otrokovi. Ten znovu udeřil do gongu.

„Akhetaten Sobekhotep, vládce západního i východního království, milovaný bohyní Anukhetrou, velký vychovatel paviánů, říká, že k cestě do zásvětí využije tradiční hrobku, stejnou jako jeho vznešení předkové,“ zadeklamoval klerik.

„Jasně,“ souhlasil Sobekhotep. „Čtyři stěny a špičku nic nepřeková. A co velikost? Naše základní nabídka začíná na třech milionech tun. Další možnosti jsou čtyři a šest.“

„To zná dobře,“ prohlásil faraon. „Nešlo by i dvanáct?“

Stavitel se na chvíli zamyslel.

„No, proč ne,“ prohlásil nakonec. „Můžeme postavit dvanáctimilonku. Z technického hlediska to není problém. Jen mám obavy o cenu. Slyšel jsem, že si královská pokladnice nevede moc dobře. Jste si jistí, že si takovou pyramidu můžete dovo –“

Kněz dal další znamení otrokovi. Místností se znovu rozezněl gong. Když dovibroval, kněz pronesl:

„Staniž se. Senefru Khafrešetepe, staviteli. Raduj se z milosti Akhetatena Sobekhotepa, vládce západního i východního království, milovaného bohyní Anukhetrou, velkého vychovatele paviánů. Smíš mu postavit jeho posmrtný příbytek. Slyšení je u konce.“

Khafrešetep odcházel z královského paláce v dobré náladě. Audience nakonec nedopadla tak zle.

Listopad

Škuner HMS Pickle se těžce prodíral proti větru. Podzimní polízanice v Biskajském zálivu mu dávala zabrat. Loď plula jen s hlavni plachtou a jednou kosatkou. Otěže obou plachet byly dotažené na doraz. Pravoboční zábradlí se každou chvíli koupalo ve vodě. Nárazy vln škunerem pravidelně otřásaly. Čas od času se do některé zapíchl přídí. Najít na palubě suché místo bylo nemožné. U kormidelní páky museli mít službu čtyři muži.

Pickle měla pověst nejrychlejší lodě celé flotily. Její kapitán, John R. Lapenotiere, začínal mít ale obavy, že tentokrát dorazí do svého cíle pozdě. Byl na palubě už dva dny v kuse. Polohou své lodě si nebyl příliš jistý. Nebe bylo zatažené. Souřadnice škuneru se daly jen odhadovat z údajů o kurzu a rychlosti.

Moře zčernalo dalším brutálním poryvem. Brzo na to vítr zakvílel v lanoví. Zábradlí zmizelo pod vodou. Palubu zalila slaná voda.

„Mám obavy, že se budeme muset zbavit děl,“ řekl Lapenotiere svému druhému důstojníkovi Thomasovi Blackthornovi.

„Taky jsem na to myslel,“ souhlasil Blackthorn. „Čím dříve, tím lépe.“

Bocman Pickle Ben Thorpe nebyl včerejší. Rozkaz svrhnout těžká děla do moře očekával už delší dobu. Sehrané posádce nezabrala celá operace ani půl hodiny. Loď se mírně narovnala. Lapenotierovi se zdálo, že se i méně zarývá do vln.

„Jdu spát,“ oznámil Blackthornovi. „Škuner je váš.“

Dopotácel se na lůžko. Než ho přemohla únava, stačil si jen zout boty a svléct kabát.

Když se probudil, počasí se trochu umoudřilo. Pickle ale pořád měla s Atlantikem co dělat. Plavba dlouhá něco přes tisíc námořních mil jí nakonec zabrala deset dní. Na její poměry to bylo pomalé tempo.

Lapenotiere si příliš neodpočinul, ani když loď čtvrtého listopadu zakotvila Falmlouthu. Přesedl na drožku. Strávil v ní třicet sedm hodin.

V budově londýnské admirality naštěstí nemusel čekat. První sekretář William Marsden ho okamžitě přijal. Lapenotiere mohl konečně oznámit svou novinu:

„Pane, dosáhli jsme velkého vítězství, ale ztratili jsme lorda Nelsona.“

Přihláška

Když přišel čas podat přihlášku na Trollí akademii, Ugh se vydal na návštěvu za svým otcem. Byla temná noc. Z měsíce zbýval na obloze jen úzký srpek. V dálce se ozývalo vlčí vytí, při kterém tuhla krev v žilách. Starý Zog seděl na svém oblíbeném balvanu pod mostem. Zrovna si vybíral ze zubů zbytky posledního pocestného. Používal k tomu jeho meč. Měl široká ramena, skoro žádný krk a byl obrostlý lišejníkem. Svůj otlučený dubový kyj měl opřený o jeden z pilířů mostu. Ugh si nebyl jistý, jak začít. Nakonec zvolil klasiku.

„Ugh,“ prohlásil.

„Ogh,“ odpověděl mu Zog. „Dát kousek člověk? Mít ještě ruka a noha.“

Ugh přikývl. Proč ne. Člověk vždycky přijde vhod. Vybral si ruku. Ještě vězela v koženém rukávu. Dodávalo jí to pikantní příchuť. Zog se pustil do zbývající nohy. Nejspíš, aby nebyl nespolečenský. Oba chvíli mlčky žvýkali.

„Co chtít?“ zeptal se nakonec Zog, když si znovu vyčistil zuby mečem své oběti.

„Ugh,“ začal Ugh. „Matka říkat, že si mám podat přihlášku na trollí akademii.“

„Dobře říkat,“ souhlasil Zog. „Vzdělání důležité.“

„Ty tam taky chodit?“

„Ugh,“ přisvědčil Zog. „Naučil chytit člověka, uvařit ho a sníst.“

„Ale vždyť stejně jíst člověka syrového,“ divil se Ugh.

„To je pravda,“ souhlasil Zog. „Syrový člověk mít víc vitamínů. Vaření nebýt zdravé.“

V dálce se ozvalo obzvlášť hrůzostrašné zavytí. Tohle opravdu nebyla dobrá noc na procházku při měsíčku. Pokud jste ovšem nebyli temná stvoření z Říše stínů. Jako třeba právě Ugh a Zog.

„A co ještě naučit?“ vyzvídal Ugh.

„Naučit hádanku,“ odpověděl otec.

To Ugha zaujalo,

„Říct ji,“ prohlásil.

„Už nepamatovat,“ svěřil se starý troll. „Hádanka nebýt dobrá. Když člověk uhodnout, muset ho pustit. Lepší sníst člověka rovnou.“

„Ugh!“ vykřikl Ugh. „Tak to já nehlásit. Mít rád člověk. Chtít ho jíst.“

„Mít pravdu,“ prohlásil jeho otec. „Zůstat doma.“

Oba trollové mlčeli. Náročná abstraktní diskuze je vyčerpala. Po chvíli se v dálce se ozval klapot koňských kopyt.

„Svačina,“ prohlásil Ugh.

Tradice

Už dávno to vzdal. Kdysi, ještě na gymplu, měl crush na jednu spolužačku. Bylo to silnější než heroin. Chodil po městě a zdálo se mu, že vidí její obličej v korunách stromů. Večer se těšil jen, že bude zítra další den v její přítomnosti. Možná jí na něm taky trochu záleželo. On se ale nedokázal vyjádřit. A tak si někoho našla. Později měl nějaké holky. Ani jednu ale neměl tak rád. Časem otupěl a přestal se snažit. Dojížděl do kanceláře, četl, marnil život na sockách.

Pak si ale jednou chtěl na nádraží koupit kafe a croissant. Prodala mu je tmavovlasá dívka s drdolem a brýlemi. Nebyla úplně typ, za kterým by se muži na ulici otáčeli. Jemu ale připadala povědomá.

Bylo to vzájemné. Jednou se ho dokonce zeptala, odkud se znají. Ani jeden z nich ale neznal odpověď. Chodil do toho krámu každý pátek odpoledne. Nestála u pultu úplně vždycky. Začal být zvědavý, jestli ji zase potká.

Několikrát se přistihl, že na ni začíná myslet už v pondělí nebo ještě dříve. Bylo to jako kdysi. Často si říkal, že by ji měl oslovit. Tedy jinak, než jen „Dobrý den, jeden croissant a americano s mlékem.“

Jenže v pekařství bývaly fronty. Namlouval si, že nechce zdržovat. Ve skutečnosti byl pořád stejný zbabělec. Jejich setkání tak trvala jen několik desítek vteřin. Pokračovala však několik let.

Pak ale skončila. Zpočátku ho nezarazilo, když ji nepotkal. Mohla si přehodit službu, nebo mít dovolenou. Po dvou měsících se zeptal jedné z jejích kolegyň.

„Už tu nepracuje,“ dozvěděl se.

To bylo naposled, co si v tom pekařství něco koupil.