Štítek: peklo

Načerno

Revizory má rád jen málokdo. Je to ale potřebná práce. Někdo ji dělat musí. Padesátník Ondřej Hořejší se v zaměstnání přepravního kontrolora našel. Mezi mastnými tyčemi si připadal jako nimrod někde v hlubokém hvozdu. Než začal kontrolovat lístky, prošel několika zaměstnáními. Ani v jednom z nich se necítil tak dobře jako při popojíždění autobusy a trolejbusy mezi zastávkami. Díky svému jobu se naučil pozorovat lidi. Černého pasažéra většinou poznal dřív, než na něj vytáhl svoji revizorskou průkazku. Byl to i případ vyhublého chlápka v černém Parkeru.

Určitě nejel načerno schválně. Ze způsobu, jakým se po autobusu rozhlížel, bylo Hořejšímu jasné, že městskou hromadnou dopravu příliš nevyužívá. Posadil se na sedačku a zamyšleně se díval z okna. Pak se najednou prudce zvedl a zamířil k platebnímu terminálu. Jenže Hořejší na něj okamžitě udeřil.

„Dobrý den, revize jízdenek.“

„Zrovna si ji jdu koupit,“ prohlásil chlápek.

„Už je pozdě. Máte to za šest set,“ usadil ho revizor.

„Hm, tak dobře,“ pokrčil chlápek rameny. „Mně je to fuk. Peněz mám dost. Ať si paní primátorka koupí něco na sebe. Vy se ale budete smažit v pekle.“

Ondřej Hořejší byl na podobné slovní výpady od cestujících zvyklý. Vybral pokutu a dal chlápkovi stvrzenku. Cestou z práce mu ten úlovek trochu vrtal hlavou. Uvažoval, jestli přece jen neměl borce nechat, ať si tu zatracenou jízdenku koupí. Dlouho si toho konkrétního černého pasažéra pamatoval.

Dělal revizora ještě dalších dvacet let. Pokračoval v práci, i když už dávno mohl odejít do důchodu. Pak jednou, bylo to několik málo dní po Novém roce, odklízel před domem sníh. Jak už se starším mužům stává, dostal při odhrabávání toho bílého svinstva masivní infarkt a zemřel.

Probral se v bílé místnosti plné světla. Kam až dohlédl, viděl řadu přepážek. Zdála se mu nekonečná. Kousek od něj stál lístkový automat, jaké bývají na poště nebo v bance. Bývalý revizor se dotkl obrazovky. Objevil se nápis:

„Vítejte v klientském centru Podsvětí. Odeberte si lístek s číslem. Až na vás přijde řada, náš pracovník se vám bude věnovat.“

Ze spodní strany přístroje vypadl lísteček. Bylo na něm číslo 48687 Ondřej Hořejší se posadil na pohovku vedle terminálu. Přísahal by, že na svém místě ještě před chvílí nestála. Stejný dojem měl v případě tabule ukazující vytíženost jednotlivých přepážek.

Netrvalo dlouho a ozval se oznamovací tón. Revizorovo číslo naskočilo u přepážky 414. Neměl k ní daleko. Pracovník za sklem mu byl povědomý. Když si ho důkladně prohlédl, hned mu to docvaklo. Byl to černý pasažér, kterého před dvaceti lety nenechal, ať si koupí jízdenku.

„Dobrý den,“ prohlásil pekelný úředník. „My se známe, že? Takže jak jsem už naznačil, bude to pro začátek tři tisíce let ve vroucím oleji.“

Přijďte se ohřát

Marek Dvořák, šéf agentury Brand Harmony s. r. o. se v přítomnosti nového zákazníka necítil úplně dobře. Nevěděl proč. Když ten chlap vstoupil do jeho kanceláře, marketéra přepadl záchvat smrtelného strachu. Zákazník přitom působil vcelku obyčejně. Nebyl to dlouhán ani skrček. Byl průměrné výšky. Nosil šedý oblek a baret posunutý na ucho. V ruce držel hůlku zakončenou ornamentem ve tvaru pudlí hlavy. Až na pečlivě pěstěný knírek byl hladce oholený.

Jeden neobvyklý rys se na zákazníkově zevnějšku přece jen najít dal. Každé jeho oko mělo jinou barvu. Pravé bylo černé, levé zelené. Barvu vlastních očí ale člověk neovlivní. To dá rozum.

„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se ho Dvořák.

„Šéfuji organizaci, která nemá nejlepší image,“ popsal chlapík. „Chtěl bych to změnit.“

„A jaká organizace to je?“

„Peklo,“ odpověděl chlápek.

Dvořák se na něj podíval ještě jednou. Vysvětlovalo by to divný pocit. Možná opravdu nekecá.

„Ehm … to jste asi nadnárodní firma,“ nebyl si jistý Dvořák. „Nejsem si jistý, jestli bychom vám mohli pomoci. Nemáme celosvětový dosah.“

„Chceme začít s jedním státem,“ prohlásil zákazník. „Česko je pro nás ideální. Máte 33 procent ateistů a jen 25 procent věřících. Spousta vašich občanů tvrdí, že jsou spirituální. Věří ale jen v neurčité něco.“

„Já jsem se vždycky považoval za buddhistu,“ svěřil se Dvořák.

„To je přesně, o čem mluvím,“ prohlásil chlapík. „Navíc od vás máme hodně zákazníků. Končí u nás až 94,6 procenta Čechů a Češek.“

„Takže i ti křesťané?“

„Mezi ateisty, křesťany a něcisty u vás není podle našich čísel statisticky významný rozdíl,“ potvrdil zákazník.

No a tak si plácli. Byla z toho kampaň Peklo 3.0. Jako u všech klientů byl největší problém podsvětí přesvědčit, že se musí vzdát starých vizuálů a sloganů. Ten nápis „Naděje zanech, kdo mnou ubírá se!“ dal Dvořákovi zvlášť zabrat.

Přišel místo něj s vlastními nápady. Zvlášť pyšný byl třeba na „Peklo není konec světa,“ „Peklo: příležitost začít znova“ a „Přijďte se ohřát.“

Rozjeli i příběhy influencerů mezi klienty. V kampani využili Kleopatru, Bruta, Richarda Nixona, Matu Hari, Lenina, Lucrezii Borgii, Gustáva Husáka a samozřejmě Sisifa. Hitler spolupráci odmítl. Beztak by ale byl až moc kontroverzní. S Předsedou Maem se nedalo domluvit.

Brand Harmony navrhla také změnu informačního systému. Patřilo k ní i propojení s mobilní aplikací. Každý klient mohl už během života sledovat, jak se mu načítají hříchy. Byla možnost si předem zvolit z alternativních trestů, například vroucí olej, věčné mrazy, lámání kolem, bičování, valení balvanu do kopce atd.

Nově založené Oddělení karmických zodpovědností přišlo i s inovativními tresty. Bylo mezi nimi například osm tisíc let vyplňování daňového přiznání, nekonečná fronta na poště, dva tisíce let sledování fotbalu (pro zapřisáhlé nesportovce), nebo pět tisíc let poslechu kapely Kryštof.

Jenže pak se objevily problémy. Změnu image Češi přijali. Čísla z průzkumů říkala, že se jejich postoj k peklu změnil. Netěšili se do něj. To ale nebyl ani záměr. Potíž se objevila jinde.

„Zaměstnanci se nedokázali se změnou image sžít,“ popsal Satan na vyhodnocovací schůzce po půl roce. „V sekci s Kryštofem máme dva případy šílenství. Oba démoni skončili v dlouhodobé pracovní neschopnosti. A to se ten program ještě pořádně nerozběhl.“

„Možná jsme to přepískli,“ přiznal Dvořák. „Víc než hodinu té kapely bez újmy na duševním zdraví opravdu vydrží jen málokdo.“

„Není to jen to,“ pokračoval Satan. „Zdá se, že se démoni novou image značky nepřijali. Dokonce hrozí stávkou.“

„Nemůžete jich několik pro výstrahu vyhodit?“ napadlo marketéra.

„Máte představu, jak dlouho dneska trvá sehnat kvalifikovaného démona?“

„To ne.“

„Dlouho,“ řekl Satan. „Zkrátka: odvedli jste skvělou práci. Zatím ale nechceme v projektu pokračovat. Vaše služby samozřejmě zaplatíme. Uvidíme se za tři roky.“

„Tři roky? Proč zrovna – “ chtěl se ještě zeptal Dvořák.

Jenže jeho host s tichým „puf“ zmizel. Zůstal po něm jen lehký zápach síry.

Ty tři roky vrtaly expertovi na vztahy s veřejností hlavou. Že by Ďábel plánoval další pokus? Pak si ale Dvořák vzpomněl na zítřejší schůzku s lékařem. Měl se na ní dozvědět výsledky jaterních testů. Rychle zkontroloval aplikaci v telefonu. Když pošle něco na charitu, mohl by možná ušetřit nějakých těch tisíc let ve vroucím oleji.

Tam o‘ Shanter

Trh v Ayru už dávno skončil. Tom o‘ Shanter, ve Skotsku známý spíš jako Tam, se však neměl k odjezdu. Seděl v hospodě s ševcem Johnnym a popíjeli ale. Tam už měl notně připito. Dokonce se osmělil a plácl švarnou hospodskou po zadku. Hospodskému to nejspíš bylo putna. Poslouchal ševcovy historky a smál se. Občas si Tam vzpomněl na svoji ženu Kate. Určitě na něj doma v Alloway naštvaně čeká. Často mu říkala, že je opilec a darmošlap a že špatně skončí. Předpovídala, že se utopí v řece Doon nebo se připlete do reje čarodějnic v opuštěném allowayském kostele.

Tam na její hubování obvykle nedbal. Musel ale uznat, že za oknem krčmy to opravdu vypadalo, jako by se čerti ženili. Lilo, hřmělo a nebe křižovaly blesky. V hospodě utíkal čas příjemně. Tamovi ale bylo jasné, že ji bude muset dřív nebo později opustit. Nakonec se zvedl a prohlásil:

„Tak já razím.“

Hodil na stůl nějaké peníze, nasadil si svůj modrý baret s bambulí a nejistým krokem zamířil do stájí. Čekala tam na něj jeho šedá klisna Meg. Když ho viděla, zafrkala na uvítanou.

Sedlání se protáhlo. Meg však byla na neobratné pohyby svého jezdce po večeru stráveném v krčmě zvyklá. Tam se usadil na jejím hřbetě až na druhý pokus. Společně zamířili k domovu.

Mokřady mezi Ayrem a Alloway měly špatnou pověst. Na jednom místě si kmotr jménem Charlie zlomil cestou z hospody vaz. O kus dál kdysi našli v mělkém hrobu zakopanou mrtvolku nemluvněte. Nedaleko se zase jedna místní žena oběsila. Nejstrašidelnější místo byl ale bezkonkurenčně opuštěný kostel.

A vskutku. Když se k němu Tam přiblížil, všiml si, že jeho pobořenými zdmi prosvítá bledá záře. Většina lidí by se asi snažila co nejrychleji zmizet.

Tamovi však dodala vypitá ale odvahy. Pobídl Meg ke kostelíku. Klisna měla víc rozumu než jezdec. K ruinám se jí nechtělo. Neměla ovšem na vybranou.

Když Tam nahlédl přes zeď bývalého hřbitova, překvapením zalapal po dechu. V ruinách Allowayského kostela byl v plném proudu čarodějnický sabat. Jednotlivé bosorky se střídaly o hrůzostrašně vyhlížejícího tanečníka. Na římse seděl sám ďábel v podobě chlupatého kozla a hrál jim k tomu na dudy.

Rej sledovali nebožtíci se svícemi v rukou. Jejich otevřené rakve se povalovaly opodál. Na oltáři ležela kostra vraha s rukama zakovanýma v železech, dvě malé kostřičky ubohých nekřtěňátek, pět zkrvavených tomahavků, pět mečů, podvazek použitý k zardoušeni malého dítěte a nůž, který nabrousil syn na svého nebohého otce.

Tama ale víc zajímaly tanečnice. Když odložily většinu svršků až na košilky, pocítil mírné zklamání. Vesměs už byly dost v letech. Některé dokonce poznával z okolních vesnic. Jedna mezi ně ale nezapadala. Byla to mladá dívka Nannie. Její košilka byla neobvykle krátká. Možná ji nosila od dětství. V chudém kraji se to mohlo stát. Dnes toho moc nezakrývala. Podle Tama to Nannie seklo.

„Výborně, krátká košilko!“ pochválil ji nahlas.

Udělal by lépe, kdyby mlčel.

Světlo okamžitě zmizelo. Celá pekelná smečka se na Tama a Meg vrhla. Připomínali roj rozzlobených včel. Tam si už říkal, že na tomto světě dlouho nepobude. Kate může začít shánět vdovský úbor.

„Chyťte ho,“ zvolala Nannie hlasem, při jehož zvuku tuhla krev v žilách.

Klisna Meg opět prokázala víc rozumu než její pán. Pustila se do cvalu k můstku přes Doon. Houf čarodějnic jim byl v patách. Nannie letěla v jeho čele. K mostu to naštěstí nebylo daleko. Meginy podkovy na něm zazvonily během několika okamžiků. Když to Nannie spatřila, vykřikla zklamáním.

Kořist jí unikla. Čarodějnice a jiná podobná havěť, nemohou, jak známo, překročit tekoucí vodu. Bosorka ještě naposled natáhla pařátu a pokusila se Tama uchvátit. Sevřela však jen Meginu oháňku. Klisna zaržála odrazila se k mocnému skoku. Dopadla na břeh za mostem. Jezdec i kůň se zachránili. Z Meginy oháňky však zůstala sotva polovina.

Police

Démon Belfegor si hodil nohy na stůl a podíval se na velké ručičkové hodiny visící na stěně kanceláře. Ještě dvacet minut a má padla. Modernizace pekla měla svoje nesporné výhody. Jeden se dostal dřív domů. Na druhou stranu přinesla i spoustu novot, které se Belfegorovi příliš nezamlouvaly. Hříšníkům se teď muselo říkat klienti. Přidělování konkrétních mučení dostalo na starosti Oddělení karmických zodpovědností. Efektivitu procedur měřili kluci z marketingu. Zároveň hledali způsoby, jak zvýšit utrpení klientů a snížit náklady.

Nové formy tortury navrhovali projektoví manažeři. Od začátku se starali i o finanční stránku věci. Na smlouvy dohlíželo právní oddělení. Když dneska chcete upsat duši Ďáblu, můžete být rádi, pokud bude kontrakt připravený do čtrnácti dnů. Realističtější je počítat s měsícem nebo ještě delší dobou.

Nárůst administrativy byl hlavní důvod, proč se teoreticky mohla stát chyba. Proto vzniklo i reklamační oddělení. Belfegor v něm dělal šéfa. Jeho práce byla reklamace zamítat.

Za sedm tisíc let neschválil ani jednu. Když za ním těsně před koncem pracovní doby dorazila kolegyně Nyx provázená drobnou blondýnkou, věděl předem, o co půjde. Všichni klienti přicházeli se stejným požadavkem.

„Tady slečna Pospíšilová říká, že k nám nepatří,“ oznámila Nyx. „Prý je v pekle omylem. Chtěla by … no, však víš kam.“

„Žila jsem mravně,“ prohlásila zákaznice. „Nanejvýš jsem v kvartě ukradla třídnici. To bičování jsem si možná ještě mohla zasloužit. Kotel s vroucím olejem se mi ale zdá moc.“

„Peklo se nemýlí,“ poučil ji Belfegor. „Raději se na to ale podíváme. Znáte své úmrtní číslo?“

„230301/4654,“ přečetla ze svých poznámek Nyx.

Belfegor pečlivě přepsal identifikátor do počítače. Nic. Že by se skutečně někde stala chyba?

„Nějak vás tu nevidím,“ prohlásil. „Budeme se muset podívat do papírové kartotéky. Posaďte se zatím tady do křesla. Hned tam s kolegyní skočíme.“

Démon otevřel nenápadné dveře vedle kopírky. Vedly do temné místnosti vyplněné řadami vysokých regálů. Zdálo se, že se táhnou do nekonečna. Byla to taky pravda. V pekle si přece jen můžete dovolit jeden nebo dva topologické triky, které by vám jinde neprošly. Najít příslušný regál jim zabralo zhruba deset minut.

„230298, 230299, 230300…,“ četl Belfegor. „230301 – tady to je. Její karta by měla být v některé horní polici.“

Vrátil se na začátek řady pro žebřík. Důkladně si ho zapřel a pustil se do šplhání. Musel si vyčarovat kouli bílého světla, aby na záznamy viděl.

„To jsem blázen,“ řekl nakonec. „Její karta tu fakt není. Nejspíš je u nás opravdu špatně.“

„No potěš koště,“ řekla Nyx. „Tak to je průser. Co budeme dělat?“