Úlovek

Rybář Ali se už několik týdnů vracel z moře s prázdnou. Hrozilo mu, že bude muset prodat svoji stařičkou dhau a hledat si jiné zaměstnání. Rozhodl se proto vyplout na mělčinu asi tři míle od města. Za lepších časů bývala plná ryb. Když dorazil na místo, stáhl plachtu a z přídě vyhodil kotvu. Hlasitě žbluňkla. Ze zakotvené lodě pak Ali vypustil dlouhou udici s mnoha návnadami. Čekal celé odpoledne. Nic. Po několika hodinách začal tahat šňůru zpět do lodě. Všiml si při tom, že se na jednom z háků zachytil starý džbán.

Pokrýval ho sliz. Přisálo se na něj i několik mušlí. Musel plavat v moři velmi dlouho. Ali džbán opatrně očistil. Vypadal draze. Rybář pookřál. Určitě ho snadno prodá a bude mít co jíst několik dalších měsíců. Další průzkum ukázal, že nádoba je zapečetěná. Pečeť obsahovala podivné cizokrajné znaky.

Co když je uvnitř něco cenného? Ali neodolal a pečeť rozlomil. Z hrdla džbánu se vyvalila namodralá mlha. Zformovala se do podoby obtloustlého chlapíka v širokých kalhotách a turbanu ozdobeného diamantem. Vznášel se se zkříženýma nohama asi metr a půl nad mořskou hladinou. Klasický džin.

„Díky za osvobození,“ prohlásil. „Za odměnu si smíš vybrat způsob smrti. Nabízím utopení, přetržení vejpůl nebo uškrcení.“

„Jak to?“ divil se Ali. „Neplníte vy hoši spíš tři přání?“

„Kdysi dávno jo,“ vysvětloval džin. „Byl jsem ale v té zatracené věci osm set let. To si člověk ledacos rozmyslí.“

„Máš problém se stísněnými prostory?“

„Ani ne,“ odpověděl džin. „Navíc vevnitř je to věší než venku. Chceš se mrknout?“

„Hm, proč ne,“ souhlasil rybář.

Džin luskl prsty. Oba dva se ocitli v prostorné místnosti. Na podlaze se rozprostíraly pestrobarevné vlněné koberce. Povalovaly se na nich polštáře. Tu a tam stál nízký stolek. Zaoblené stěny pokrývaly tapety s tradičními vzory.

„Jsme uvnitř džbánu?“ zeptal se Ali.

„Přesně tak,“ přitakal džin. „Neptej se mě, jak to funguje. Zaklel mě sem jeden čaroděj. Prodal jsem mu chromého velblouda. Dáš si datli?“

„Jasně,“ souhlasil Ali.

Džin podruhé luskl prsty. Na jednom ze stolků se objevil podnos plný datlí a kávová konvice se dvěma šálky.

„Nejsou špatné,“ prohlásil rybář, když dva plody ochutnal. „Odkud se berou?“

„Nemám ponětí,“ odpověděl džin. „Za osm století se ale jednomu dost přejí.“

Alimu připadal obyvatel džbánu celkem sympatický. Nesedělo mu, že se ho chystá zabít. Možná to opravdu souvisí s dobou strávenou uvnitř nádoby, uvažoval rybář. Taková věc může jednomu vlézt na mozek.

„Myslel jsi to s tou smrtí vážně?“ zeptal se džina.

„Napřed jo,“ ujistil ho tlouštík. „Teď jsem ale dostal lepší nápad. Sleduj.“

Džin luskl prsty potřetí a zmizel. Ali zůstal v lampě sám. Seshora zaslechl šramocení. Zaklonil hlavu. Zjistil, že se dívá do velkého kruhového otvoru. Zjevně šlo o hrdlo džbánu. Po několika okamžicích se nádobou rozlehl džinův hlas, třebaže podivně zkreslený:

„Je mi to trochu líto, ale musíš mě pochopit. Buď ty nebo já. Zkusím džbán co nejdřív prodat, aby ho otevřel někdo další. S těmi prsty to není složité. Rychle se to naučíš.“

Nad Alim zaklaplo víko. V místnosti se automaticky rozžehly ozdobné lampy. Svým tvarem připomínaly zvětšeninu kuchyňské cibule. Bývalý rybář si všiml, že má na sobě stejné kalhoty a turban jako před ním džin. Zkusil lusknout prsty. Na stolku se zhmotnila další miska datlí.

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.