Štítek: sci-fi

Experiment

Daniel Vrána se pohodlně rozvalil ve své polstrované židli. Měl nejlepší job ve známém vesmíru. Většinou času totiž nemusel pracovat. Byl zástupcem ředitele Institutu pro experimentální statistiku. Měl na starosti hlavně pokus č. 14. Ten ostatně zabíral naprostou většinu aktivit ústavu. Skutečnou práci na něm ovšem odvedli zaměstnanci na nižších pozicích. Nejdůležitější bylo zajistit přísun banánů. O ten se ale Vávra nemusel starat. Měl na to lidi. Jeho povinnost byla kontrolovat výsledky. Vzhledem k povaze experimentu jich bylo velice málo.

Vávra otevřel horní šuplík svého stolu a vytáhl krabici doutníků. Jeden vybral a labužnicky k němu přičichl. Pak vzal ze stolu miniaturní gilotinu a zkušeným pohybem uřízl špičku. Začal se rozhlížet po sirkách. V tom se ale ozvalo zaklepání na dveře. Vávra doutník odložil a řekl:

„Dále.“

Vešla vedoucí chovatelka ze sekce 9863 Tereza Štěpánková. Působila rozrušeně.

„Máme výsledek!“

„Fakt?“ zeptal se Vávra.

Zpráva ho překvapila jen málo. Kdysi dávno už podobnou situaci zažil. Šlo o pouhý jeden verš, navíc s překlepem. I tak to bylo velice neobvyklé.

„A kolik toho je?“ zeptal se.

„Je to úplně celý,“ odpověděla Štěpánková.

„Jako kompletní sonet?“

„Ne, všechno.“

„Celé dějství? Nebo snad hra?“

„Říkám: všechno.“

Tohle Vávru opravdu zaujalo. Bylo extrémně nepravděpodobné, že by se taková věc během jeho působení v institutu stala. Kdysi si dokonce pamatoval konkrétní čísla. Za ta léta nicnedělání se mu však vykouřila z hlavy. Vstal a vydal se společně se Štěpánkovou do hlubin ústavu.

Sekce 9863 zabírala část čtvrtého patra v severovýchodním křídle. Chovatelka vedla Vávru dlouhou chodbou k bílým dveřím. Byly to jedny z deseti milionů. Všechny byly naprosto stejné. Vedly do naprosto stejných čtvercových místností. Na těchhle konkrétních dveřích stálo:

Subjekt 575789

Pongo

Uprostřed místnosti seděl na podlaze mírně obtloustlý šimpanz. Před ním stál psací stroj. Místo u stěny zabíralo několik sloupců papírů. Byly pečlivě rozdělné do množství svazků.

Vávra vytáhl z kapsy svého bílého pláště banán. Při práci v Institutu jste museli mít pořád nějaké po ruce, i když jste působili na vedoucí pozici. Podal ovoce Pongovi. Po krátké úvaze ho ještě pohladil po hlavě.

Přistoupil k produktu šimpanzovy práce. Namátkou vybral jeden svazek. Prolistoval ho. Přečetl si první větu, která mu padla do oka. Zněla:

„Pravou metlou je nezřízený chtíč, a často pro něj předčasně uprázdnil se šťastný trůn a padli králové.“

Vávra svazek zase zavřel a vrátil na místo. Pak se podíval na Štěpánkovou.

„Je celý a bez chyby,“ prohlásila. „Už tady byla Máňa z filologického. Potvrdila to. Pongo napsal kompletního Shakespeara náhodným bušením do kláves psacího stroje.“

Šimpanz dojedl banán a odhodil slupku na zem. Štěpánková ji automaticky sebrala.

„Co budeme dělat?“ ptala se. „Znamená to, že jsme všichni bez práce? Experiment skončil?“

„Já bych to zatím neřešil,“ prohlásil Vávra. „Je pátek, poledne pryč. Na hlavním ředitelství už nebude ani noha. Necháme to na pondělí.“

„Ty si šéf,“ prohlásila chovatelka. „Není to ale zvláštní? Myslela jsem, že z počtu pravděpodobnosti plyne, že to nestihnou sepsat dřív, než skončí vesmír.“

„Jenže to je právě ta pravděpodobnost,“ poučil ji Vávra. „Tady Pongo měl jednoduše štěstí.“

„Tak jo.“

Zástupce ředitele se podrbal na hlavě. Sám nečekal, že by pokus mohl někdy skončit. Co se dá ale dělat? Rozhodl se vrátit do kanceláře a vykouřit svůj doutník. Vzal za kliku a otevřel dveře. Chodba za nimi už ale přestala existovat.

Stavební řízení

Ortoped Karel Steiner vystoupil z tramvaje. V pravé ruce nesl rozměrné desky. Na opačné straně ulice se tyčila vysoká prosklená budova. Nad jejími dveřmi stálo velkým písmem STAVEBNÍ ÚŘAD. Steiner našel přechod pro chodce. Přešel po něm. Následně zdolal několik schodů.

Skleněné dveře úřadu se před ním rozestoupily. Jen kousek od nich zahlédl Steiner okénko s nápisem Podatelna. Seděla za ním žena ve středních letech s účesem typu květák a tlustými brýlemi.

„Dobrý den,“ oslovil ji Karel. „Chtěl bych si k domu přistavět garáž. Přinesl jsem projektovou dokumentaci.“

„Ukažte,“ odpověděla úřednice.

Karel vtáhl ze svých desek tlustý štos papírů. Žena ho zběžně prolistovala.

„Potřebujete ještě vyplněný formulář T-438.“

„A kde ho seženu?“

„V Oddělení malých staveb. Nevím, kde teď přesně sídlí. Bude to ale napsáno na plánu v šestém patře.“

Karel řekl úřednici, že se hned vrátí. Když došel k výtahu po straně prostorné haly, zjistil, že na jeho dveřích visí rukou napsaná cedule MIMO PROVOZ. Vydal se proto po schodech vedle.

První tři patra zvládl bez potíží. Ve čtvrtém už ho začínaly trochu bolet nohy. V pátém se musel na chvíli zastavit, aby popadl dech. V šestém už byl pořádně zpocený.

Plán visel na konci dlouhé chodby označené písmenem K. Byla plná číslovaných dveří. Karel nějakou dobu schéma zkoumal. Nakonec Oddělení malých staveb našel. Podle nákresu sídlilo ve druhém patře, na chodbě E, dveře číslo 37.

Cesta ze schodů mu šla rychleji než do nich. I tak se ale koupal v potu. Chodbu E našel až na druhý pokus. Dveře č. 37 byly zase až úplně na konci. Vzal za kliku.

Uvnitř stály dvě přepážky podobné té v Podatelně. Za každou z nich seděla jedna úřednice. První měla delší vlasy sepnuté do drdolu, druhá mikádo. Byly zabrané do hovoru.

„Nemůžu ji vystát,“ řekla ta první. „Občas je ale navštěvujeme. Minulý týden jsme u nich byli na obědě.“

„Aspoň nemusíš vyvářet,“ řekla druhá.

„Jenže ona je úplně nemožná,“ řekla zase první. „Snažila se o svíčkovou. Nějak se jí ale zdrcla. Nedala se jíst.“

Karel si odkašlal:

„Ehm.“

„Co chcete?“ utrhla se na něj první úřednice. „Nevidíte, že tady pracujeme?“

„Potřeboval bych formulář T-438.“

„A máte vyplněnou žádanku Q-15?“

„Ne.“

„Tak jak chcete dostat formulář T-438?“ divila se úřednice.

„A kde seženu žádanku Q-15?“

„V Oddělení žádostí, přece. To dá rozum.“

„A kde najdu Oddělení žádostí?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Tentokrát začal Karel zpomalovat už po prvním zdolaném poschodí. V šestém patře vytáhl z kapsy kapesník a otřel si čelo. Když se znovu podíval na ten zatracený plánek, zasténal. Oddělení žádostí sídlilo v přízemí, dveře č. 4, hned vedle podatelny.

Pomalu sešel schody. Ve druhém patře Karel zakopl. Málem se přizabil. Nakonec ale udržel rovnováhu.

Došoural se k ošuntělým dveřím s plastovou čtyřkou. Zaklepal na ně a rovnou vstoupil. Uvnitř spatřil opět dvě okénka. Pravé neslo označení Žádosti. Levé bylo popsáno Evidence.

Židle za okénkem Žádosti zela prázdnotou. V okénku Evidence seděla starší šedovlasá paní a štrikovala. Když viděla, že Karel zkoumá pracoviště její sousedky, prohlásila:

„Má dolovenou. Obslouží vás okénko číslo 84.“

„A kde je?“

„Co já vím, podívejte se na plán.“

Karel si povzdechl a vyrazil znovu do schodů. Okénko č. 84 bylo podle plánu ve třetím patře. Našel ho bez potíží. Od drobné zrzky ve žlutém kostýmku u něj dostal zelený kus papíru.

Pečlivě ho vyplnil u šikmé psací desky. Pak se sesunul na mimořádně nepohodlnou židli uprostřed chodby a chvíli odpočíval. Nakonec se zvedl a vyrazil do druhého patra. Zaměstnankyně úřadu ze dveří č. 37 už si ho pamatovaly.

„Ježíšimarjá,“ vykřikla ta s drdolem. „To je zase ten otrava.“

„Co potřebujete?“ utrhla se na něj ta s brýlemi.

„Formulář T-438,“ prohlásil Karel. „Tady je žádanka Q-15.“

Úřednice si papír prohlédla.

„Prosím,“ řekla nakonec.

Podala mu žlutý tiskopis.

Karel sešel s papírem zpátky do přízemí. Vyplnil ho u další šikmé psací desky. Když byl hotov, odnesl výsledek svého snažení do podatelny.

„Co zase chcete?“ zeptala se ho žena s účesem typu květák.

„Přinesl jsem stavební dokumentaci k nové garáži,“ odpověděl Karel. „Tady je vyplněný formulář T-438.“

„Už je po úředních hodinách. Máme otevřeno do patnácti nula nula.“

Karel se podíval na rozměrný digitální časoměr opodál. Ukazoval 15.01.

„Tak snad byste to mohla ještě vzít.“

„Nemohla,“ prohlásila úřednice. „Přijďte příští pondělí.“

„Ale já už nemám dovolenou,“ stěžoval si Karel.

„To je váš problém.“

Teď už toho měl Karel dost.

„Vy snad nejste lidi,“ prohlásil. „Vy jste normální Ufoni.“

„No dovolte!“ urazila se úřednice.

Pak pověsila do okénka ceduli ZAVŘENO a zatáhla žaluzie. Karel opustil úřad a vydal se na tramvaj.

Jen několik minut po Karlově odchodu se na vnitřním nádvoří úřadu shromáždil dav zaměstnanců a zaměstnankyň. Většina vězela v sakách a kostýmcích. Byla mezi nimi paní s květákem na hlavě, slečna s drdolem i slečna brýlemi, šedovlasá dáma s košíkem plným pletení i drobná zrzka ve žluté.

Uprostřed nádvoří stál stříbřitý hvězdolet. Na jeho boku se otvíral vstup šestiúhelníkového tvaru. Vedla k němu dlouhá lesklá kovová rampa. Úředníci po ní spořádaně nastoupili. Pak všichni odletěli domů, na třetí planetu hvězdy Alfa Carinae.

Povolební

Rozhlasové studio má něco do sebe, pomyslela si politická reportérka Petra Králová. I když se rozhovor zároveň přenáší jako video na internet, pořád je to v rádiu jiné než v televizi. Tak předně je tu mnohem víc drátů. Mikrofony jsou velké a chlupaté. A hlavně při práci nosíte sluchátka. To má pak člověk úplně jiný pocit. Podrbala se tužkou za uchem. Pořádně se nadechla. Následně se trochu naklonila k mikrofonu a spustila:

„Poslední parlamentní volby dopadly naprosto neočekávaným způsobem. Tradiční politické strany propadly. Nejsou schopné sestavit vládu. Zvítězila nová formace Přátelé z Tau Ceti. Tvrdí, že pocházejí z planety Zorgon, obíhající už zmíněnou hvězdu vzdálenou od Slunce dvanáct světelných let. Dnešním hostem pořadu Pět minut s… je Pavel Nebeský, mluvčí strany. Dobrý den.“

„Dobrý den vám i divákům,“ prohlásil do mikrofonu na opačné straně stolu poněkud ošuntěle vyhlížející obrýlený gentleman ve flanelové košili.

Následovala znělka. Petře Králové se do sluchátek ozvala zpravodajsky působící hudba a mužský hlas s názvem pořadu.

Reportérka šla hned na věc.

„Získali jste 58,4 procenta hlasů,“ prohlásila. „Po přepočtu na mandáty máte 120 křesel. Můžete vytvořit jednobarevnou vládu. Jaké budou vaše další kroky?“

„No, já jsem sám nekandidoval,“ prohlásil pan Nebeský. „Naši kandidáti jsou teprve na cestě do Sluneční soustavy. Flotila z Tau Ceti dorazí zítra ve dvanáct nula nula. Zaujme postavení nad českými městy.“

„Máme je opravdu čekat, nebo zítra rozhlásíte, že to byl jen fór?“ pustila se do něj reportérka.

Tohle byl samozřejmě i důvod vítězství Tauceťanů. Lidé měli zkorumpovaných a prolhaných politiků plné zuby. Místo nich proto zvolili jen nějaké srandisty.

Petra Králová to dobře věděla. Sama jim totiž taky dala svůj hlas. Teď ve studiu čekala pobavení. Jenže ono nepřicházelo.

„Nikoliv,“ prohlásil mluvčí. „Jakmile budou lodě ze Zorgonu na svých místech, začnou zástupci Tauceťanů uskutečňovat svůj program.“

„A co přesně mají v úmyslu.“

„No přece to, co zveřejnili před volbami.“

Tady se Králová dostala do úzkých. Jako politická specialistka měla samozřejmě programy studovat a znát. Jenže stran bylo jako máku a figur v nich jako na orloji. Všechno se to učíst nedalo.

Navíc programy byly v podstatě stejné. Nemělo smysl s nimi ztrácet čas. Nebyla ale profesionálka pro nic za nic.

„Vaši voliči program znají,“ vybruslila z prekérní situace jednou větou. „Voliči ostatních stran ale nikoliv. Mohl byste jim ho prosím krátce přestavit?“

„Tak po příletu flotily začne okamžitě čipování,“ začal pan Nebeský. „Jakmile budou mít čipy všichni občané, reprezentace Zorgonu nad nimi převezme kontrolu. V případě odmítnutí poslušnosti může na dálku udílet elektrošoky.“

„Ha ha,“ zasmála se reportérka. „To je dobré.“

„Není to legrace,“ pokračoval Nebeský. „Po převzetí kontroly má nastat další fáze – výběr subjektů na testy. To je právě důvod, proč to pro ně pracuju.“

„Můžete ho rozvést?“

„Slíbili mi, že když jim budu dělat mluvčího, dostanu výjimku. Nebudou mě testovat.“

Cestou z práce se Petra Králová nemohla rozhodnout, jestli je ten chlápek geniální performer nebo opravdový magor. Doma zalezla do postele s tlustou knihou. Brzo pana Nebeského pustila z hlavy. Vzpomněla si na něj až druhý den v poledne. To se nad městem zjevil stříbřitý objekt doutníkového tvaru dlouhý jeden a půl kilometru.

Pravda

Učitelka matematiky Michaela Horáková chodila kolem stánku Hvězdných strážců každý den cestou na první ranní vyučovací hodinu. Stával na svém místě za každého počasí. Obsluhovali ho vždycky muži v čistých, staromódně střižených oblecích, případně ženy v kostýmcích a lodičkách. Nabízeli příručky s názvy jako Jsme ve vesmíru sami?, Kosmická Harmonie: Jak komunikovat s mimozemskými průvodci, případně Moudrost našich přátel z Tau Ceti. Jednoho upršeného dne se Michaela smilovala nad mladým mužem od Hvězdných strážců a přijala od něj leták. Psalo se na něm:

CHODÍTE K VOLBÁM?

Přednáška o celoplanetárním spiknutí

19.00, Kulturní dům T. G. Masaryka, malý sál

Michaelu pozvánka zaujala. Když večer doma opravila poslední várku písemek, oblékla se a vyrazila. Účast nebyla velká. V sálu, do kterého se vešlo okolo osmdesáti lidí, jich sedělo sotva dvacet. Řečník byl hubený šedovlasý pán s brýlemi nepřítomného vzezření. Představil se jako inženýr Křovák.

Před několika lety se prý setkal s vysoce inteligentními mimozemskými bytostmi. Říkali si Nexariané. Pocházeli totiž z planety Nexar obíhající hvězdu Tau Ceti. Přišli varovat lidstvo před jinými mimozemšťany. Ti zase pocházeli z jedné z oběžnic hvězdy Wolf 1061. Jmenovala se Xylothia. Jejím obyvatelům proto říkal Xylothiané.

Dokázali na sebe pomocí technologie brát lidskou podobu. Podle ing. Křováka infiltrovali lidskou společnost. V současnosti už zaujímají většinu významných postů, včetně politických. V demokratických státech je jedno, koho volíte. Ať hodíte hlas jedné nebo druhé straně, vždycky vybíráte Xylothiany.

Tohle už někteří lidé v publiku nevydrželi. Začali se smát nahlas.

„Já to věděl!“ vykřikl nějaký chlápek.

Další slečna nebo paní zvedla ruku a přihlásila se jako ve škole. Řečník to zpozoroval.

„Ano?“ zeptal se.

„Jsou nějací Xylothiané teď s námi v místnosti?“ chtěla vědět.

Dotaz vyvolal další výbuch smíchu. Inženýr Křovák začal cosi drmolit. Nebylo mu ale rozumět. Celkově bylo jasné, že svoje posluchače pobavil. Nepodařilo se mu je ale přesvědčit.

Inženýr Křovák zjevně nebyl z přijetí své přednášky nadšený. Vypadal, že se ho posměch dost dotkl. Lidé se pomalu vytráceli. Michaela zůstala v místnosti jako poslední.

„Mohla bych s vámi mluvit někde v soukromí?“ oslovila ing. Křováka.

„Leda v šatně.“

Ukázal jí kumbál propojený s přednáškovým sálem. Na věšáku u vchodu si všimla ošuntělého kabátu. Část stolku zabíral obstarožní notebook. Zřejmě v něm ještě běžel operační systém Windows XP.

„Tak co pro vás mohu udělat?“ začal Inženýr Křovák.

Michaela sáhla do kabelky. Vytáhla z ní paprskomet a přesně mířeným výbojem ho na místě usmažila. Pak si stáhla odpornou lidskou masku a pustila se do konzumace inženýrova těla. Byl to nejlepší způsob, jak se zbavit důkazů. Maso navíc krásně křupalo. Skoro jako jídla doma na Xylothii.

Rána

Na asteroidu K87776 by nejspíš nezačínal den šálkem dobré kávy ani ten největší kofeinový fanatik. Hrozilo by mu totiž předávkování. Zhruba kilometrový balvan se otočil kolem své osy za jednu hodinu a 33 minut. Rána proto nastávala prakticky neustále. Stejně jako večery a poledne. Poblíž jednoho z pólů planetky seděla poloautomatická těžební stanice firmy Belt Mining Corp. Vzhledem připomínala zvětšeninu mořské hvězdice. Vlastní důlní operace probíhala v jejím středu. Obytná část zabírala jedno z ramen. Stanice měla dvoučlennou posádku.

Navigátorka Yuki Nakamuro pocházela z Pásu. Důlní inženýr Marcus Silva vyrostl na Zemi. Dávno už ale přivykl spartánskému životu prospektora. Nakamuro a Silva měli většinou oddělené směny. Jednou za 24 hodin se ale sešli v centrále kombinované s kuchyňkou ke společnému jídlu a na kus řeči.

„Mám novej nápad, jak utratit svoje prachy, “ prohlásil Silva.

„Jakej?“ Chtěla vědět Nakamuro.

Byla to jejich oblíbená hra. Až svoji práci dokončí, budou z nich boháči. Plánováním, co udělají s odměnou, si zpříjemňovali čas.

„Vrátím se na Zemi a koupím si námořní jachtu,“ líčil Silva. „Nebudu si pořizovat dům na jednom místě. Budu se plavit kolem světa.“

Nakamuro znala oceán z knih a obrázků. Sama ho ale v životě neviděla. S větším množstvím kapalné vody se setkávala jen jako s vzácnou surovinou uloženou v nádržích kosmických lodí.

„To zní dobře,“ řekla.

„Víš, co mě nejvíc štve?“ pokračoval Silva.

Nakamuro si mohla snadno tipnout. Podobný rozhovor absolvovala už víckrát. Samotnou ji samozřejmě štvala stejná věc. Raději se ale zeptala. Byla to součást hry.

„Co?“

„Že dostaneme každý deset milionů, ale firma vydělá miliardu. Nejradši bych ten nikl nějak střelil sám.“

„Nemáš jak,“ usadila ho Nakamuro.

„Hm,“ zabručel Silva.

Na jednom z ovládacích panelů se rozsvítilo červené světlo.

„Mám tady pohotovost,“ změnila oznámila Nakamuro. „Vypadá to na drobnou trhlinu po nárazu mikrometeoritu.“

„Dojdu to zalepit,“ povzdychl si Silva.

Opravy pláště stanice byly obvykle jeho práce. Nasoukal se do skafandru. Připravil si soupravu se záplatami. Vystoupil na povrch planetky a opatrně se vydal k poškozenému místu.

Pohyb v nízké gravitaci planetky nebyl snadný. Když se konečně dostal, kam potřeboval, ztuhl překvapením. Zhruba dvě stě metrů od stanice trůnila cizí loď. Kde se vzala?

Silva se zabýval hlavně důlním vybavením a technickým stavem stanice. Sledování oblohy měla na starosti Yuki. Chtěl ji zavolat vysílačkou. Už to nestihl.

Za dvacet minut stoupala Silvova mrtvola ke hvězdám. Její vzestup poháněl raketový motor skafandru spuštěný na plný výkon. Až dohoří, Silvovo tělo začne obíhat po vlastní dráze okolo Slunce. Přidá se k 1,7 milionu planetek v Pásu.

Yuki Nakamuro mezitím otevírala přechodovou komoru svým kumpánům z pásu Andrejovi Petrovovi a Hiroši Tanakovi.

„Jak je na tom zboží?“ zeptal se Petrov.

„Domluvený objem bude připravený k expedici za sedmnáct hodin.“

„Fajn,“ pochválil ji Petrov. „Zákazník už čeká.“