Korektorka Sandra Správná se protáhla na své točící kancelářské židli a prokřupala si prsty. Chvíli uvažovala, že si zacvičí jeden nebo dva pozdravy slunci a bude pokračovat v opravování. Pak se ale podívala na hromadu vytištěných stránek na kraji stolu a hrnek s červenými tužkami. Rozhodla se, že na další hledání pravopisných chyb už dneska nemá.
Byla zvyklá zůstávat v práci dlouho do noci. Načetla si tak vždycky část textů na další den dopředu. Po tom, co se v redakci časopisu Zpravodaj včera stalo, jí potemnělá kancelář připadala strašidelná.
Uložila si soubor, na kterém pracovala. Vypnula počítač. Sebrala visačku se vstupní kartou a kabelku. Vstala, otevřela dveře korektorny a prošla jimi do rozlehlé prázdné místnosti s řadami opuštěných stolů a vypnutých počítačů.
Kolem nich se dostala ke dveřím na schodiště vedoucí k recepci a východu z budovy. Jenže když je otevřela, schodiště nebylo na svém místě. Čekala šedě natřené stěny a kovové zábradlí.
Místo nich se ocitla na vodorovné chodbě obložené neznámým bílým materiálem. Vycházela z něj chladná, namodralá sterilní záře.
Jako první ji napadlo, že se vrátí. Jenže dveře zmizely. Na konci chodby však zahlédla další. Došla k nim a vzala za kliku.
***
Vedly do rozměrné místnosti plné knih. Působila jako pracovna. Každý volný povrch byl pokrytý buďto papíry nebo špinavými hrnky od kávy či čaje. Sem tam zahlédla i talířek s nedojedeným chlebíčkem, krabici od pizzy, případně banánovou slupkou.
U okna stál masivní dubový stůl s počítačem. Seděl za ním prošedivělý muž ve vybledlém červeném županu. Když Sandru zahlédl, vstal a prohlásil:
„Dobrý den, moc se omlouvám za nepříjemnosti. Hned všechno napravím. Musím ale napřed dodělat jednu drobnost.“
„Prosím?“ zeptala se Sandra.
„Vy asi nevíte, jak jste se sem dostala, co?“ prohlásil muž.
„To tedy ne!“
„Jmenuji se Vavřinec Hromádka,“ představil se muž. „Jsem spisovatel. Tohle je můj byt. Vy jste postava v knize, kterou zrovna dopisuji. Vymyslel jsem si vás. Jenže jsem udělal chybu.“
„Jakou?“
„Ve skutečnosti jste neměla odcházet z redakce Zpravodaje,“ vysvětloval Hromádka. „Z hlediska logiky příběhu to nedává smysl. Musím to narychlo přepsat. Přišli jsme na to na poslední chvíli. Kniha má během dvou hodin odejít do tiskárny.“
„Takže já ve skutečnosti neexistuju?“ divila se Sandra.
„No, v mojí knize ano.“
„To vysvětluje včerejší smrt naší sekretářky.“
„Přesně tak,“ souhlasil spisovatel. „Píšu kriminální thrillery.“
„Takže jsem postava z brakové literatury?“ divila se korektorka. „Jeden takový thriller jsem zrovna minulý týden dočetla. Nová mrtvola byla snad každých deset stránek.“
Spisovatel se rozpačitě podíval stranou. Sandra několik vteřin studovala jeho výraz. Pak jí to došlo.
„Vy jste mě chtěl zabít!“ vykřikla. „Potřeboval jste, abych zůstala v práci, poněvadž vrah se vrací na místo činu.“
„To nemůžu komentovat,“ řekl spisovatel. „Nesmím dopředu prozrazovat děj. Občas ale opravdu musím nechat některou postavu zavraždit. Jinak by se knihy neprodávaly.“
„Takže vy se mě zbavujete pro peníze?“
„A pro co jiného?“ divil se Hromádka. „Mám náročný životní styl. Vlastním jachtu.
Ukázal na fotku elegantní lodě pod plnými plachtami visící vedle knihovny. Pak pokračoval:
„Víte, kolik dneska stojí jen stání těchhle věcí v marině?“
„A co redaktor David Mareš?“ pokračovala korektorka. „Když budu mrtvá, vrátí se ke svojí ženě. Že je to tak! Kolik shod přísudku s podnětem jsem mu opravila! O vybočení z větné vazby ani nemluvě. Teď to bude úplně k ničemu!“
„Jak říkám – bez komentáře,“ pokračoval autor. „Poslyšte, i kdybych vás náhodou v knize zabil bylo by to určitě skoro bezbolest –“
Větu však nedokončil. Na stole mu začal vibrovat telefon. Hromádka ho s omluvným „Pardon“ zvedl a přiložil přístroj k uchu. Chvíli poslouchal.
„Musím do kanceláře vydavatelství kvůli jinému rukopisu,“ prohlásil nakonec. „Nezabere to moc času. Hned jsem zpátky. Udělejte si pohodlí. V kuchyni je čaj a varná konvice. Nějaký čistý hrnek určitě najdete.“
Zrovna o tomhle Sandra dost pochybovala. V daném okamžiku však přikládala čaji jen malou důležitost. Právě se dozvěděla, že je vymyšlená a odsouzená k zavraždění. Byl to šok.
O krok ustoupila a vrazila do nízkého konferenčního stolku. Z vrstvy papíru na jeho desce sklouzl talířek a rozbil se. Spisovatel si korektorčiny reakce nevšímal.
Zalezl do sousední místnosti. Vynořil se z ní v bílých kalhotách, světle modré košili a bílém saku. Mělo na klopě odznáček ve tvaru kotvy. Ještě se vrátil ke stolu pro brýle a telefon. Pak opustil byt.
Jakmile se za jejím autorem zabouchly dveře, Sandra se vrhla k počítači. Našla rozečtený email a knihu otevřenou v sazečském programu. Pasáž, v níž opustila korektornu, byla označená červeně.
„Jí ti dám jachtu, dědku plesnivá,“ prohlásila.
Pustila se do přepisování. Strávila u počítače zhruba hodinu. Nakonec napsala v emailovém klientu stručnou zprávu:
Tady to je, V. H.
Přiložila k ní upravený soubor a klikla na tlačítko Odeslat.
Pak vyrazila pryč ze spisovatelova příbytku. Když zavírala dveře, místo chladné namodralé záře ji přivítaly žhavé sluneční paprsky. Pod nohama jí zaskřípal písek.
***
Spisovatel Hromádka se vrátil až po čtyřech hodinách. V ruce nesl tlustý štos popsaných papírů. Jejich okraje byly plné poznámek červenou tužkou. Matně si vzpomínal, že chtěl ještě něco udělat. Nebyl si ale jistý co. Měl toho v poslední době opravdu hodně.
Překvapení přišlo až za čtrnáct dní. Dorazilo mu totiž několik autorských výtisků nejnovější knihy. Jeden vybral a nalistoval na konec.
„Cože?“ vykřikl.
Pointa byla úplně jiná, než zamýšlel. Hlavní hrdina příběhu, investigativní reportér David Mareš, se náhle rozhodl místo dalšího vyšetřování zapeklitého korupčního případu přejít na druhou stranu.
Sám přijal obří úplatek. V práci dal výpověď. Odstěhoval se s korektorkou Správnou na Bahamy.
Bylo to dost neobvyklé zakončení. Přepsat už se ale nedalo. Kniha byla vytištěná. Možná v příštím vydání. Pokud samozřejmě nějaké bude. Hromádka o tom dost pochyboval.