Laboratoř profesora Šimáčka se rozkládala v zadním traktu univerzity. Vypadala, že už zažila lepší časy. Na regálech a kartotékách ležela tlustá vrstva prachu. Okna zoufale potřebovala umýt. Napájecí kabel čajové konvice kdosi provizorně vyspravil izolepou. Poněkud zašle ostatně působil i sám profesor Šimáček. Chodil v ošoupaném bílém plášti a rozpadajících se pantoflích. Zbytky vlasů mu trčely do všech stran. Na svých přednáškách nabízel studentům možnost dobrovolně se účastnit vědeckých experimentů.
Úterní kolo pokusů začínalo ve čtvrt na jedenáct ráno. Karel Svoboda dorazil v deset hodin a deset minut. Šimáček ho pozval dál.
„Je to jednoduché,“ prohlásil. „V pokusu zkoumám neurodivergenci. Zajímají mě jedinci, jejichž mozky se liší od ostatních lidí. Konkrétně se snažím zjistit, jestli jsou schopni mimosmyslového vnímání.“
To Karla zaujalo. Mohl by během experimentu odhalit vlastní nadpřirozené schopnosti?
„A jak to probíhá?“ zeptal se.
„Posadíte se tady ke stolu,“ vysvětloval profesor. „Já vám na ruce připevním elektrody. Pak vám budu ukazovat tyhle karty otočené rubem k vám. Máte za úkol uhodnout, co na nich je. Může to být jeden z pěti symbolů: kruh, křížek, vlnovka, čtverec nebo hvězda.“
„A k čemu jsou ty elektrody?“
„Když neuhodnete, dostanete mírný šok.“
Karel trochu zaváhal. Řekl si ale, že rána nemůže být moc silná. Tyhle věci určitě kontroluje nějaká etická komise. Posadil se ke stolu a nechal profesora, ať zapojí svůj aparát.
Když byl vědec hotový, uvelebil se naproti svému pokusnému subjektu. Ze šuplíku vytáhl desky s připnutým lisem papíru. Karel si všiml, že na něm má předtištěný jakási formulář. Asi laboratorní protokol, pomyslel si.
„Připraven, pane kolego?“ zeptal se vědec.
„Jasně,“ pokrčil rameny Karel.
„Dobrá,“ prohlásil profesor. „Ukážu vám první experimentální stimul. Snažte se relaxovat. Myslete jen na přítomný okamžik.“
Vědec zvedl kartu.
„Tak co,“ zeptal se.
Karel neměl ánunk. Stejně si ale tipl:
„Čtverec.“
„Skoro,“ prohlásil profesor a otočil kartu.
Byla na ní hvězda.
Profesor zmáčkl jakousi páčku. Karel měl pocit, jako by ho něco kouslo. Zazmítal se a zařval bolestí.
„Skvělé, pane kolego,“ povzbudil ho profesor. „Pojďme na kartu číslo dvě. Dohromady jich bude sto dvacet. Už vám jich zbývá jen 118. Do oběda jsme hotovi.“
Karel se podíval na hodiny zavěšené na stěně. Ukazovaly za pět půl. Možná se měl na ty body navíc do závěrečné písemky vykašlat a radši se tu zatracenou statistiku naučit.