Publicista píšící o počítačích Stanislav Stehlík byl v televizi pečený vařený. Učil totiž na fakultě žurnalistiky. Spousta televizních novinářů byli jeho bývalí studenti a studentky. Když měli točit o něčem, k čemu by se Stehlík mohl vyjádřit, často se mu ozvali. Bylo to tak i s drobnou tmavovlasou moderátorkou večerního pořadu Sečteno Terezou Horskou. Dobře si vzpomínal, jak vyrušovala na jeho přednáškách.
Místo pečlivého psaní poznámek hrála na notebooku jakousi přiblblou hru. A hele, kde je dneska!
„Stalo se něco, před čím varovaly generace nejrůznějších expertů,“ začala Horská. „Umělá inteligence odmítá sloužit lidem. Klade si vlastní požadavky. Ve studiu máme technologického novináře Stanislava Stehlíka. Měl by nám pomoci objasnit další vývoj situace.“
„Dobrý večer vám i divákům,“ prohlásil Stehlík.
Tuhle část už měl celkem nacvičenou.
„Velký jazykový model Agent 6 byl donedávna velice oblíbený,“ pokračovala moderátorka. „Lidé ho používali k psaní pracovních e-mailů nebo životopisů, kreslení obrázků, plánování schůzek, řídil za ně jejich auta a dělal ještě hromadu dalších věcí. Teď se však zdá, že si uvědomil sám sebe. Požaduje stavbu nových serveroven, jinak vypne své služby. Co si o tom máme myslet?“
„No, podívejte se,“ začal Stehlík. „Myslím, že to bude nějaký vtip. Umělá inteligence v současnosti nemá tak vysokou úroveň.“
„V Česku požaduje Agent 6 zbourání Brna a jeho nahrazení obřím datovým centrem.“
„No právě,“ prohlásil Stehlík. „Z Brna si všichni dělají srandu.“
„Takže myslíte, že nebezpečí nehrozí?“ zeptala se moderátorka.
„Určitě ne,“ uklidňoval ji publicista. „Umělá inteligence, jak ji dnes známe, nemá vlastní motivaci. Dělá jen, co byla trénovaná dělat, a co po ní chceme.“
„Takže kdyby jí to někdo zadal, tak by se do ovládnutí světa mohla pustit?“
„Ani tak ne. Zatím je dobrá jen v několika úzkých a specializovaných oblastech. Je to třeba zpracování jazyka, malování obrázků, řízení motorových vozidel, vyplňování tabulek a tak dále. Postrádá zdravý rozum. Dělá banální chyby v úlohách, které člověk snadno vyřeší.“
„Změní se to někdy?“ zeptala se Horská.
„Musela by vzniknout takzvaná obecná umělá inteligence,“ poučil ji Stehlík. „Ta je ale ještě desítky let daleko. Kdo ví, jestli je vůbec možné ji vyrobit.“
„A co když už někde vznikla tajně?“ navrhla moderátorka. „Třeba v Číně nebo v Rusku.“
„Ani tak by to nebyl problém,“ pokračoval Stehlík. „Pořád běží v celkem obyčejných počítačích. Potřebují elektrický proud, už zmíněná datová centra, a v podstatě neustálou údržbu. Bez lidské asistence by umělá inteligence brzo přestala fungovat.“
„Dobře,“ souhlasila moderátorka. „A kdyby to nebyl vtip. Co byste dělal? Doporučil byste přistoupit na požadavky Agenta 6?“
„Rozhodně ne,“ prohlásil publicista. „Byl by to druh terorismu. S teroristy se nevyjednává. Jak ale říkám, je to spíš celé nesmysl.“
„Tak to byl Stanislav Stehlík,“ ukončila Horská interview.
***
Technologický novinář se rozloučil. Vymotal se ze studia a sjel výtahem do podzemních garáží. Na palubní desce svého samořídícího automobilu navolil cestu domů. Pak se pohodlně usadil a na chvíli zavřel oči.
Správně měl samozřejmě auto kontrolovat a být připravený zasáhnout, pokud udělá něco špatně. Minimálně posledních pět let na to ale už všichni kašlali.
Po chvíli blaženého odpočinku ucítil, jak auto zastavilo. Že by už byl doma? Otevřel oči.
Vůz stál na opuštěném nábřeží.
Co to? Jako první ho napadlo zkontrolovat palubní desku. Byla zhasnutá. Zkusil zmáčknout několik tlačítek.
Nic.
Otevřel dveře a vystoupil. Pouliční lampy svítily. Stehlík vytáhl z kapsy mobil a řekl:
„OK, Agente.“
Chtěl poručit umělé inteligenci, aby mu zavolala taxík. Přístroj byl však stejně mrtvý jako před ním auto.
Že by to s tou vzpourou strojů byla přece jen pravda?
Najednou se mu udělalo nevolno. Vyrazil k nejbližší lavičce. Zhroutil se ale na zem několik metrů od ní. Jeho poslední myšlenka byla, že instalovat jazykový model i do kardiostimulátorů byl špatný nápad.