Rozhlasové studio má něco do sebe, pomyslela si politická reportérka Petra Králová. I když se rozhovor zároveň přenáší jako video na internet, pořád je to v rádiu jiné než v televizi. Tak předně je tu mnohem víc drátů. Mikrofony jsou velké a chlupaté. A hlavně při práci nosíte sluchátka. To má pak člověk úplně jiný pocit. Podrbala se tužkou za uchem. Pořádně se nadechla. Následně se trochu naklonila k mikrofonu a spustila:
„Poslední parlamentní volby dopadly naprosto neočekávaným způsobem. Tradiční politické strany propadly. Nejsou schopné sestavit vládu. Zvítězila nová formace Přátelé z Tau Ceti. Tvrdí, že pocházejí z planety Zorgon, obíhající už zmíněnou hvězdu vzdálenou od Slunce dvanáct světelných let. Dnešním hostem pořadu Pět minut s… je Pavel Nebeský, mluvčí strany. Dobrý den.“
„Dobrý den vám i divákům,“ prohlásil do mikrofonu na opačné straně stolu poněkud ošuntěle vyhlížející obrýlený gentleman ve flanelové košili.
Následovala znělka. Petře Králové se do sluchátek ozvala zpravodajsky působící hudba a mužský hlas s názvem pořadu.
Reportérka šla hned na věc.
„Získali jste 58,4 procenta hlasů,“ prohlásila. „Po přepočtu na mandáty máte 120 křesel. Můžete vytvořit jednobarevnou vládu. Jaké budou vaše další kroky?“
„No, já jsem sám nekandidoval,“ prohlásil pan Nebeský. „Naši kandidáti jsou teprve na cestě do Sluneční soustavy. Flotila z Tau Ceti dorazí zítra ve dvanáct nula nula. Zaujme postavení nad českými městy.“
„Máme je opravdu čekat, nebo zítra rozhlásíte, že to byl jen fór?“ pustila se do něj reportérka.
Tohle byl samozřejmě i důvod vítězství Tauceťanů. Lidé měli zkorumpovaných a prolhaných politiků plné zuby. Místo nich proto zvolili jen nějaké srandisty.
Petra Králová to dobře věděla. Sama jim totiž taky dala svůj hlas. Teď ve studiu čekala pobavení. Jenže ono nepřicházelo.
„Nikoliv,“ prohlásil mluvčí. „Jakmile budou lodě ze Zorgonu na svých místech, začnou zástupci Tauceťanů uskutečňovat svůj program.“
„A co přesně mají v úmyslu.“
„No přece to, co zveřejnili před volbami.“
Tady se Králová dostala do úzkých. Jako politická specialistka měla samozřejmě programy studovat a znát. Jenže stran bylo jako máku a figur v nich jako na orloji. Všechno se to učíst nedalo.
Navíc programy byly v podstatě stejné. Nemělo smysl s nimi ztrácet čas. Nebyla ale profesionálka pro nic za nic.
„Vaši voliči program znají,“ vybruslila z prekérní situace jednou větou. „Voliči ostatních stran ale nikoliv. Mohl byste jim ho prosím krátce přestavit?“
„Tak po příletu flotily začne okamžitě čipování,“ začal pan Nebeský. „Jakmile budou mít čipy všichni občané, reprezentace Zorgonu nad nimi převezme kontrolu. V případě odmítnutí poslušnosti může na dálku udílet elektrošoky.“
„Ha ha,“ zasmála se reportérka. „To je dobré.“
„Není to legrace,“ pokračoval Nebeský. „Po převzetí kontroly má nastat další fáze – výběr subjektů na testy. To je právě důvod, proč to pro ně pracuju.“
„Můžete ho rozvést?“
„Slíbili mi, že když jim budu dělat mluvčího, dostanu výjimku. Nebudou mě testovat.“
Cestou z práce se Petra Králová nemohla rozhodnout, jestli je ten chlápek geniální performer nebo opravdový magor. Doma zalezla do postele s tlustou knihou. Brzo pana Nebeského pustila z hlavy. Vzpomněla si na něj až druhý den v poledne. To se nad městem zjevil stříbřitý objekt doutníkového tvaru dlouhý jeden a půl kilometru.