Na hranici země hrdých Skotů, v místech, která kdysi nesla největší nápor litých bojů s proradnými Angličany, se spojují dvě řeky. První nese odpradávna jméno Ettrick, druhá Yarrow Water. Poblíž jejich soutoku se rozkládá hvozd Carterhaugh. Je plný prastarých dubů, z jejichž pokroucených větví visí chomáče lišejníku. Vrhají groteskní stíny. Vzduch v Carterhaugh je vlhký, těžký a prosycený tlením.
V létě se však půda u úpatí lesních velikánů zelená. Bika, metlička, ostřice a kapradí rostou mezi jejich kmeny v hustých polštářích. Lákají poutníky ke spočinutí.
Před dávnými časy by ale takový odpočinek vyhledal jen bloud. Les obýval přízračný rytíř. Zvlášť na pozoru se před ním musely mít mladé dívky. Říkalo se, že když je v lese načapá, musejí mu zanechat prsten či plášť. Pokud ne, připraví je o čest.
Pověst slyšela i dcera místního pána Janet. Přesto však jednoho dne do Carterhaugh vyrazila. Vyhrnula si svou zelenou sukni. Zlaté vlasy si sepnula v týle. Jak se tak prodírala kapradím, došla na mýtinu.
Stála na ní studna. Její kamennou obrubu obrůstal mech. V jejím stínu kvetl růžový keř. O kus dál se pásl bílý kůň. Janet ke studni přistoupila. Sklonila se k růžím a dvě utrhla.
Jakmile to udělala, zjevil se přízrak. Měl podobu mladíka s hnědými vlasy i očima a smutným výrazem. Ramena mu halil černý plášť. Z jelenicového opasku se houpal meč.
„Proč trháš růže?“ promluvil. „Proč lámeš větvičky?
Janet však nebyla pro nic za nic šlechtickou dcerou. Měla pro strach uděláno.
„Kdo jsi, rytíři?“ zeptala se.
„Jmenuji se Tam Lin, chráním les Carterhaugh ve jménu Mab, královny víl. Proč jsi přišla, bez mého svolení?“
„Carterhaugh je můj,“ nedala se Janet. „Dal mi ho můj otec. Budu si chodit kam chci. Nemusím se tě ptát.“
Později navštívila les ještě několikrát. Brzo našla v rytíři zalíbení. Po čase zjistila, že čeká Tam Linovo dítě.
***
Návštěvy Carterhaugh Janet změnily. Doma ji pronásledoval neklid. Přestala hrát míčové hry i šachy se svými dvorními dámami. Ve dne snila s otevřenýma očima. V noci mluvila ze spaní. V jejích snech vystupovala kromě Tam Lina i tajemná, krutá královna Mab. Ve spánku ji potkávala na mýtině u studny. Navzdory tomu všemu se do lesa vracela, kdykoliv mohla.
Blížil se začátek temné poloviny roku, samhain. Každý ví, že během tohoto dne slábnou hranice mezi naším a oním světem. Otvírají se skuliny, jimiž je možné proklouznout na druhou stranu.
Když Janet dorazila na mýtinu, jako obvykle se sklonila k růžovému keři. Tam Lin na sebe nenechal dlouho čekat.
„Proč trháš růže, Janet?“ prohlásil. „Chceš zabít dítě, které jsme spolu zplodili?“
„Řekni mi, Tam Line, jak ses stal strážcem lesa?“
„Jednou jsem se vracel z lovu se svým dědem. Vál silný vítr. Spadl jsem s koně. Chytila mě královna víl. Odvedla mě do svého dutého kopce. Je to příjemný život, ale mohl by brzo skončit.“
„Proč?“
„Mab musí každých sedm let zaplatit desátek bohyni Hel. Zrovna letos ten čas nadešel. Dává Hel jednoho z členů své svity. Bojím se, že tentokrát padne volba na mě.“
„Takže už tě neuvidím?“
„Mohla bys mě zachránit. Dnes okolo půlnoci pojede královnin průvod po mostě přes Ettrick Water. Budu v něm. Budu mít rukavici jen na pravé ruce a bílého koně. Strhni mě ze sedla.“
„To je celé?“
„Musíš mě držet za každou cenu. Královna mě bude proměňovat v různé věci a zvířata. Já ti ale neublížím. Jsem přece otec tvého dítěte. Až mě promění v roztavené olovo, hoď mě do studené vody. Objevím se ve své lidské podobě. Pak mě zabal do svého pláště.“
***
Janet udělala, co jí Tam Lin poradil. Před půlnocí se schovala u mostu. Jen co se usadila, přiblížil se průvod sidhe. Královna v jeho čele byla vysoká, krásná a strašlivá. Její tvář byla mladá, ale oči staré jako sám čas. Ve vlasech měla korunu z drahých kamenů. Zářily jako hvězdy. V rukou svírala harfu.
Dívce se zdálo, že se Mab na chvíli podívala její směrem. Jestli ano, tak to nedala najevo. Snad proto, že záležitosti smrtelnic se jejího majestátu netýkaly.
Průvod pomalu postupoval. Janet bedlivě sledovala koně všech účastníků. Konečně zahlédla bělouše, jehož jezdec měl rukavici jen na pravé ruce. Vyskočila a strhla ho k zemi.
Toho už si královna všimla.
„Přišla sis pro mého rytíře?“ zvolala. „Tady ho máš!“
Pohladila struny své harfy a promluvila. Její slova jsou dnes už dávno zapomenuta. Nebyla určena pro lidské uši.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v syčícího hada. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila podruhé.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v děsivého medvěda. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila potřetí.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil ve lva s hustou hřívou. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila počtvrté.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v šedého vlka. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila popáté.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v baziliška. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila pošesté.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v rozžhavené železo. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Dál ho pevně držela.
Královna hrábla do strun a promluvila posedmé.
Tam Lin se v Janetiných rukou změnil v roztavené olovo. Dívka se ho však nezalekla. Věděla, že jí neublíží. Byl totiž otcem jejího dítěte. Hodila ho do vody.
***
Jakmile olovo dopadlo na hladinu říčky, vzalo na sebe lidskou podobu. V korytě Ettrick Water ležel nahý Tam Lin. Janet ho zahalila do svého zeleného pláště. Byla šťastná.
Zato Mab se zlobila. Oči se jí rozšířily a vzplály chladným hněvem. V korunách stromů zaburácel vítr.
„Ta co získala Tam Lina má teď pěkného ženicha,“ řekla. „Proklínám ji, ať špatně skončí. Vzala mi nejhezčího rytíře z celé mé družiny. Kdybych věděla, co se dnes v noci stane, vydloubala bych mu oči a dala mu místo nich dřevěné.“