Autor: -rjh-

Strana

Celeste Vega pečlivě sledovala bledou lunární planinu. Dávala pozor na úlomky horniny a menší krátery. Osmikolový závodní speciál Toyota Regolit si dokázal s mnoha nerovnostmi poradit. Vzadu ve vozidle ale spal ve své kóji navigátor Sun Wei. Celeste mu chtěla dopřát co nejklidnější odpočinek, samozřejmě v rámci možností. Pořád jeli Rallye Ciolkovskij napříč odvrácenou stranou Měsíce. Šlo o obtížný závod. Celeste o tom věděla svoje. Účastnila se už potřetí. Její tým pokaždé patřil k favoritům. Zatím se jí ale nepodařilo rallye dokončit.

Poprvé vypadla kvůli prasklé nápravě, podruhé kvůli přetrženému pásu. Kromě terénu bedlivě sledovala i vozidla soupeřů. Před jejich Toyotou si to šinula jen pásová obluda BMW. Uvažovala, že jim zavolá vysílačkou a optá se, jak se mají. Rádio ale nakonec zapraskalo samo:

„Apex volá Glory, jste tam?“

Apex byl volací znak podpůrného týmu. Celeste uchopila mikrofon a stiskla tlačítko.

„Tady Glory, o co jde?“

„Nelíbí se nám tlak ve vaší kyslíkové nádrži číslo tři. Můžete ji promíchat?“

„Jasně,“ odpověděla Celeste. „Jdu na to.“

Spustila centrální ovládací panel vozidla. Navolila interface nádrží a našla příslušnou kolonku. Nabízela celkem čtyři programy. Lišily se délkou spuštění a rychlostí rotace míchací vrtulky uvnitř nádrže. Celeste vybrala program číslo dvě. Používala ho pokaždé. Monitor ukázal točící se kolečko. Mělo signalizovat, že míchání nádrže probíhá.

Najednou se ozvala hlasitá rána. Světlo v kokpitu zablikalo. Vozidlo ztratilo rychlost a zastavilo. Celeste si přesedla k periskopu vyčnívajícímu ze střechy. Natočila ho směrem k zádi. V místech, kde měla být nádrž číslo tři, viděla jen změť zmačkaného kovu. Znovu stiskla tlačítko vysílačky.

„Glory volá Apex,“ řekla do mikrofonu. „Máme problém.“

Kolotoč

Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.

Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.

„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.

Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.

„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.

Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.

„Proč ne,“ prohlásil.

Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.

„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.

„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“

Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.

Skoba

Náš hostinec U Starého Jervieho stojí kousek za skotskou vesnicí Aberdour na břehu zálivu Firth of Fourth. Chodilo k nám proto mnoho námořníků. Několik jich u nás i bydlelo. Jednoho jsem si oblíbil. Jmenoval se Jim Turner. Nechal si říkat kapitáne. Mohlo mu být tak šedesát let. Byl vysoký. Kulhal na pravou nohu a přes obličej měl starou špatně zhojenou jizvu. Dny trávil u moře pozorováním lodí. Nosil prastarý voskovaný námořnický kabát a trojhranný klobouk, který pamatoval lepší časy. Na procházky si bral skládací mosazný dalekohled.

S ostatními hosty se nebavil. Když jsem mu poprvé nesl na pokoj oběd, všiml jsem si, že si na skobu nad postelí zavěsil těžkou kavaleristickou šavli. Na svoje vycházky si ji ale nebral. Platil včas. Nebyly s tím potíže.

Jednou jsem šel do vsi pro košík vajec. U kostela Svatého Fillana jsem potkal pět mužů. Vypadali jako vysloužilí námořníci. Jeden z nich mi pokynul. Měl na hlavě šátek a za pasem dlouhý úzký nůž.

„Hej chlapče!“ zavolal. „Pojď sem.“

Poslechl jsem.

„Prý jsi z hostince u starého U Starého Jervieho, je to pravda?“ ptal se námořník.

„Ano.“ přisvědčil jsem.

„A bydlí u vás nějaký Jim Turner?“

„Bydlí.“

„Mohl bys mu něco donést?“ ptal se námořník. „Je to vzkaz od starých kamarádů.“

Souhlasil jsem. Chlapík mi podal narychlo zapečetěnou obálku. Když jsem se vrátil do hostince, vzal jsem ji kapitánovi Turnerovi. Ten mi zdvořile poděkoval. Za dvě hodiny jsem mu nesl večeři. Pokoj byl ale prázdný.

Na stole ležela otevřená obálka. Vedle ní jsem našel kolečko z papíru. Jedna jeho strana byla začerněná. Na druhé straně stálo „devět večer“. Všechny kapitánovy věci byly na svém místě. Jen skoba, ze které dřív visela šavle, byla prázdná. Už jsem kapitána živého nespatřil.

Asfalt

Letní maloměstská veselice byla v plném proudu. V severním rohu sluncem zalitého náměstí se místní zábavovka propracovávala songem Sunshine of Your Love. Před nízkým pódiem postávalo deset nebo dvanáct nepříliš zapálených posluchačů. Stánky s všelijakými dobrotami o kus dál vzbuzovaly větší zájem. Špatně si nevedla ani improvizovaná venkovní kavárna. Ještě dál si chystali své vystoupení historičtí šermíři. Lidé posedávali na kamenném lemu kašny. Někteří si máchali nohy ve vodě. V západním rohu náměstí čekaly barvy, štětce a další propriety na výtvarné dílny.

Ne každý ale přišel za odpočinkem. Kousek od malířských potřeb spravovali silničáři díru po prasklém vodovodu. Zbývalo přes ní už jen položit nový asfalt. Uhladit ho měl masivní silniční válec.

Jeho řidič byl vypasený chlapík ve vybledlých montérkách Strauss. Posunul si ochranou přilbu do týla a pomalu najel s válcem na rozpálenou uhlově černou plochu. Zatlačil joystick mírně dopředu a stiskl tlačítko vibrací.

Když dojel na konec nového asfaltu, chtěl po něm s válcem stejnou cestou zacouvat. Jenže to nešlo. Joystick se zasekl. Válec se pohyboval dál dopředu.

„Co děláš, ty mrdko!“ zařval na něj předák.

Normálně nemluvil tak sprostě. Byl kulturní člověk. Dokonce kdysi studoval dějiny umění. Situace si ale drsné výrazivo žádala.

„Nejde mi zastavit,“ křičel řidič.

Válec si to šinul přes náměstí. Řidič mačkal klakson. Po několika minutách najelo desetitunové monstrum na připravené výtvarné potřeby. Rozpláclo je na maděru. Válec pokračoval ještě dalších patnáct metrů. Teprve pak se ho povedlo zabrzdit.

Předák pohlédl na způsobenou spoušť. V místech, kudy monstrum projelo, se táhla obdélníková barevná plocha.

„Zbývá rozhodnout jen jedno,“ prohlásil předák. „Je to fauvismus nebo expresionismus?“

Formule

Mág Pískomil Činčila přistoupil k pultíku s textem zaklínadla a odkašlal si. V místnosti hořel bezpočet svící. Pod stropem se houpal vycpaný krokodýl. Jeho výraz říkal, že TOHLE si někdo jednou pěkně odskáče. Na podlaze se rozkládal křídou namalovaný rozměrný osmiúhelník. Okolo jeho vrcholů i stran napsal mág množství nápisů tajemným písmem v neznámém jazyce. Ačkoliv písmo našlo přečíst, působilo, že kdyby se vám to přece jen podařilo, byli byste raději, kdyby zůstalo nečitelné. A ano, na to nezapomínejme: vzduch byl cítit roztaveným cínem.

Uprostřed osmiúhelníku se povalovala bota. Vypadala celkem obyčejně. Nejdůležitější na ní byla tkanička. Byla rozvázaná. Činčila pozvedl ruku v magickém gestu. Začal číst.

„Zarapa, dabraflon, kumilifuri, kaduvria,“ prohlásil. Jednotlivá slova zaklínadla se zhmotňovala nad jeho hlavou. Jak pokračoval, tvořila okolo vrcholu jeho špičatého klobouku pestrobarevný oblak.

Ze země se zvedaly prachové víry. Ty se tedy v Pískomilově pracovně zvedaly i za nemagických okolností. Uklízečka paní Strašfleková totiž odmítala do místnosti od té nešťastné záležitosti s prachovkou a knihou Nekromancie pro samouky vstoupit. Tyhle prachové víry ale působily hrozivěji než obvykle.

„… gobblequack, dingleberry, frazzlewizzle!“ dokončil Pískomil.

Plný očekávání se podíval na botu. Vypadala však stejně jako na začátku zaklínání. Slova zaklínadla navíc dál poletovala místností. Mág si je pečlivě prohlédl.

Všechna až na jedno svítlia jasnými barvami. Pískomil se vrátil ke svému pergamenu a odlišné slovo našel. Nemělo by se číst jinak? Znovu si odkašlal a místo „snazzlekrump“ zkusil:

„Snazzlewump.“

Slovní roj se rozzářil, udělal „puf“ a zmizel. Bota vzplála fialovým plamenem. Pískomil ho překotně udupal a povzdechl si. Magická formule na zavazování tkaniček musí být asi ještě nějak nijak.