Novej podnik

Po úterní józe jsem se vždycky chodil najíst do čínský knajpy v pasáži kousek od studia. Pak mi ji ale zavřeli. Po jedný lekci jsem musel dokonce do Mekáče. Další týden naštěstí hned vedle otevřeli novou. Cestou z vinyjásy jsem ji vyzkoušel. Uvnitř vládlo přítmí. Světlo se linulo jen z hromady pestrobarevných lampiónů. Menu vypadalo OK. Považuju se za něco jako znalce čínskýho jídla. Ne že bych ho sám uměl vařit. Jím ho ale prakticky pořád. K prvnímu testu jsem si vybral kuře kung-pao. Přinesl ho menší chlápek s dlouhou šedivou bradkou.

Umím samozřejmě jíst hůlkama. Nechtěl jsem ale zbytečně machrovat. Vzal jsem příbor a pustil se do toho. Byla to bomba. Říkal jsem si, že kuchař musí bejt snad Bůh nebo co. Když jsem dojed, zaplatil jsem a nechal dýško. Chlápek se uklonil se sepjatýma rukama.

„Děkuju,“ prohlásil. „Chceš koláček?“

Nevěděl jsem, co přesně myslí. Řekl jsem ale, že chci.

Chlapík mi podal klasický koláček štěstí ve tvaru krabího klepeta.

„Rozlomit až venku,“ povídá.

Strčil jsem koláček do kapsy kabátu. Málem jsem na něj zapomněl. Při čekání na metro jsem ho ale nahmatal rozhodl se ho prubnout. Myslel jsem, že v něm najdu nějakou věštbu jako „Ať jdeš kamkoliv, jsi kde jsi.“ nebo „Štěstí je cesta, ne cíl.“ Zkrátka nějakou podobnou píčovinu.

Jenže v tomhle koláčku stálo: „Vyhrát ve Sportce 134 000.“

Ha ha, říkal jsem si. To určitě. Ve středu ráno jsem ale šel kolem trafiky. Zastavil jsem se tam a vsadil Sportku.

„Kolik chcete sloupečků?“ ptala se trafikantka.

Bylo mi to dost jetel. Chtěl jsem jen ověřit účinky koláčku. Nakonec jsem vsadil jeden sloupeček. Zvolil jsem náhodnej tip. Ve čtvrtek jsem se v trafice stavil znova. Podal jsem paní tiket, ať ho zkontroluje.

„Muj ty Tondo kolenatej!“ povídá. „Máte štěstí. Je tu výhra 134 tisíc.“

Bylo mi to dost divný. Říkal jsem si ale, že takový věci nejsou úplně nemožný. Jen nepravděpodobný.

Další úterý jsem měl zase jógu. Jako obvykle jsem se po ní šel najíst. Zamířil jsem do stejný hospody jako posledně.

Tentokrát jsem si objednal kuře ša-čcha. Bylo zase božský. Stejně jako o týden dřív jsem dal pořádný dýško. Chlápek se opět uklonil se sepjatýma rukama.

„Chceš koláček,“ povídá.

Zase jsem řekl, že chci.

„Rozlomit venku,“ poradil mi Číňan.

Samozřejmě jsem tu zatracenou věc vytáhl z kapsy hned, jak se za mnou zavřely dveře knajpy. Na lístečku stálo: „Přidáno v práci 15 000.“

No a opravdu. Druhej den si mě zavolal šéf.

„Jsme na tom za poslední rok dobře,“ povídá. „Můžu ti přihodit tři pětky.“

„Tak dík,“ odpověděl jsem.

Další úterý jsem se už na jógu jako takovou skoro netěšil. Zajímala mě hlavně večeře. Tentokrát jsem se rozšoupnul. Dal jsem si pekingskou kachnu. Lepší jsem v životě nejed.

„Chceš koláček?“ zeptal se borec.

„Jasně, dík,“ odpověděl jsem.

Třetí proroctví ale nebylo zdaleka tak příjemný jako první dvě. Bylo dost na hovno. Na lístečku stálo: „V pátek dostat infarkt a umřít.“

No, nebudu vám lhát. Měl jsem nahnáno. Jako já vím, že infarkty jsou dneska v pohodě, pokud se zachytí včas. Přesto ale ta představa nezněla moc dobře.

Naštěstí mám kámoše srdcaře. Nechal jsem se od něj proklepnout. Udělal i ultrazvuk a kdoví, co všechno ještě.

„Máš srdce úplně v pohodě,“ prohlásil. „Na tvým místě bych neměl obavy.“

Trochu mě uklidnil, i když zase ne moc. V pátek jsem si vzal volno. Zůstal jsem doma. Byl jsem připravenej si sofort zavolat záchranku. A nic. Celej den jsem se cítil úplně normálně. Koláček kecal.

Další úterý jsem šel zase na jógu. Po závěrečném Óm jsem jako obvykle zamířil k Číňanovi. Knajpa ale byla zavřená. Nahlédl jsem přes prosklený dveře dovnitř. Všechno bylo pryč – židle, stoly i lampióny.

Jak jsem tak zkoumal dveře, všiml jsem si, že je na nich přilepená obálka. Byla nadepsaná mým jménem. To už bylo fakt divný. Kde ho ten chlap mohl vzít? Po nějakým tom váhání jsem ji ze dveří odlepil a otevřel. Obsahovala kartičku s krátkým vzkazem:

Sorry, byl to jen fór. Bůh.

Ledvina

Účastnit se hry nebylo jen tak. Samozřejmě byla ilegální. Když jste se chtěli přidat, potřebovali jste známé. Wang Wej je měl. Překvapilo ho, kolik jiných lidí je má také. Wej odhadoval, že hráčů mohlo dorazit něco okolo dvou stovek. Přešlapovali na místě. Každý se svým strachem. Hra nebyla příjemná věc. Představovala však možnost, jak přijít k penězům. Konala se v bývalé restauraci. Většinu místnosti zabíral místo stolů a židlí jen prázdný prostor. Výjimku tvořil jeden značně opotřebovaný stůl uprostřed.

Okolo deváté večer dorazili organizátoři. Byl mezi nimi i šedovlasý muž s dřevěnou bedničkou. Wej věděl, že se jmenuje Chen Hao. Položil bedničku na stůl a otevřel ji. Byla až po okraj plná červeně zbarvených bankovek s předsedou Maem.

„Díváte se na deset milionů jüanů,“ prohlásil Chen Hao. „Kdo se chce zúčastnit hry, ať hodí svoje jméno do nefritového džbánu.“

Wej vytáhl z kapsy předem připravenou trojúhelníkovou destičku. Džbán už koloval. Když se k němu dostal, přihodil ji k ostatním.

„Ještě někdo chce vhodit svoje jméno?“ zeptal se po chvíli Chen Hao. „Ne? Tak můžeme losovat.“

Předal džbán dalšímu chlápkovi s tradiční úzkou bradkou. Ten ho zvedl nad hlavu a několikrát s ním zatřepal. Wej slyšel, jak v něm jednotlivé destičky se jmény chrastí. Běhal mu přitom mráz po zádech. Muž s bradkou vrátil nádobu Chen Haovi. Ten si vyhrnul rukáv a zalovil v ní. Vytáhl destičku se jménem.

„Liou Liang!“ přečetl.

Jeden z muž stojící jen kousek od Weje zavrávoral. Pak se vzpamatoval a zvolal:

„To jsem já.“

„Postupuješ do druhého kola,“ řekl mu Chen Hao. „Když si vytáhneš symbol štěstí, peníze jsou tvoje. Když ne, uvidíš, co zaplatíš.“

Muž s bradkou nabídl výherci v loterii menší, červený džbán. Liou Liang si vyhrnul rukáv a zalovil v něm. V zaťaté pěsti svíral destičku se symbolem. Strachy ale nemohl pěst otevřít. Chen Hao mu musel pomoci.

„Ledvina!“ vykřikl a ukázal všem symbol.

Chen Hao soucitně poplácal Liou Lianga po zádech. Asistenti chirurgů pak výherce odvedli na sál. Nedopadl zle. Pokud má druhou ledvinu funkční, bude žít. Wej se přesto rozhodl, že mu to jednou stačilo. Příště už se hry nezúčastní.