Štítek: krimi

Gris-gris

Mike Garcia se proplétal uličkami trhu v Port-au-Prince. Střechy jednotlivých stánků byly často propojené. Bylo to jako bloudit nekonečným klikatým podchodem. Občas se ze změti dřeva a plátna vynořily stěny nebo dveře budov. Mike hledal konkrétní dům. Měl mít červený vchod označený symbolem nakresleným křídou. Mike zašmátral v kapse u kalhot. Vytáhl mnohokrát přeložený cár papíru. Než vyrazil, značku si na něj obkreslil. Asi tak posté si ji prohlédl.

Vypadala jako malý kopec se stylizovaným křížem a dvěma protáhlými šestiúhelníky. Mike se nemohl zbavit dojmu, že jde o hrob a dvě rakve.

Tyhle věci patřily k byznysu. Bylo putna, jestli šlo o koks, hero nebo třeba LSD. Vždycky hrozilo, že se vás někdo pokusí obrat. Člověk u sebe musel neustále nosit bouchačku. Většinou totiž přepravoval buď hotovost, nebo zboží.

Borci z Haiti měli v kšeftu celkem solidní pověst. Zároveň ale měli i svoje drobné zvláštnosti. Jako tyhle bizarní obrázky.

Na pultech stánků se rozkládalo ledacos. U některých šly koupit, banány nebo avokádo. Jinde visely kožené bubínky ozdobené třásněmi, hrnky a šperky. Další stánkaři prodávali kohoutí pařáty nebo nádobky na svěcenou vodu.

„Monsieur,“ oslovila Mika cizí žena. „Chceš koupit gris-gris?“

Mike si ji prohlédl.

Měla dlouhé barevné šaty a turban. Kolem pasu jí splýval šátek. Na krku se houpaly korálky a další ozdoby. Seděla na dřevěné bedně. Za zády jí čněla bílá zeď.

U nohou měla rozprostřený kus látky. Leželo na něm množství podivných předmětů. Byly to pomalované mušle, svazky peří, kožené váčky a podobný bordel.

„Ne, díky.“ odmítl ji Mike. „Potřeboval bych ale najít dům s červenými dveřmi. Měl by na nich být namalovaný tenhle symbol.“

Vytáhl svůj papír z kapsy. Podal ho trhovkyni. Žena si ho prohlédla.

„Baron Samedi,“ prohlásila.

„Jo, to by mohlo být ono. Tak si tak říká chlápek, za kterým jdu.“

„Pořád rovně,“ ukázala mu žena. „Asi deset minut.“

„Díky,“ utrousil Mike. Chystal se vyrazit.

„Počkej,“ zadržela ho žena.

Sejmula s krku koženou šňůrku. Visel na ní jen jeden předmět. Byla to mušle popsaná drobnými symboly.

„Pwoteksyon,“ sklouzla do kreolštiny.

Mike po mušli sáhl. Žena ale ucukla.

„Dvacet dolarů.“

Mikovi byl amulet volný. Chtěl se ale ženě odvděčit za pomoc. Navíc, až se z tohohle výletu vrátí, bude boháč. Dvacet dolarů ho nevytrhne. Vytáhl peněženku a našel v ní bankovku. Pak strčil mušli do kapsy.

***

Dům stál zhruba na místě, kde trhovkyně řekla. Mike pečlivě srovnal symbol na dveřích se svým papírem. Pak zaklepal.

„Ki moun la? Kdo tam?“ ozvalo se.

Mike se představil. Dveře se otevřely. Vykoukl hubený dredař.

„Pojď dál. Jsem Pierre.“

Uvnitř domu byla tma. Světlo pronikalo jen dřevěnými žaluziemi. Ze stěn byl cítit chlad a siroba.

„Máte zboží?“ šel Mike rovnou na věc.

„Tři kila, jak bylo domluveno,“ odpověděl Pierre. Ukázal na stůl.

Ležel na něm kufřík se sáčky vyplněnými bílým práškem.

Mike vytáhl z pravé kapsy u kalhot zavírací nůž. Otevřel ho a jeden sáček rozřízl.

Pak zalovil v levé náprsní kapse svého bílého saka. Vytáhl z ní plastovou epruvetu se šroubovacím uzávěrem vyplněnou čirým roztokem. Odšrouboval uzávěr.

Nabral na špičku nože špetku prášku. Nasypal vzorek do epruvety. Pak zkumavku zase zavřel a důkladně s ní zatřepal. Roztok se zbarvil modře.

„Neni špatnej,“ prohlásil.

„Máš love?“ zeptal se Pierre.

Mike mu podal svazek bankovek. Dredař je začal pečlivě počítat. V tom Mikeovi někdo poklepal na rameno.

Otočil se. Pohlédl do očí muži ve fraku s cylindrem na hlavě. Foukl Mikeovi do tváře jakýsi prach. Mike se zhroutil na kolena.

Nebyl si jistý, co se s přesně ním děje. Jedno mu ale bylo jasné. Je to podraz. Vezmou prachy a oddělají ho.

„Vídíš loa,“ prohlásil chlap. „Nemůžeš se ho dotknout. Nemáš ruce.“

Mike zkusil vstát. Jeho tělo ho ale neposlouchalo.

„Nemůžeš utéct,“ pokračoval chlap. „Nemáš nohy.“

Mikovo vidění se rozostřilo. Místo jednoho chlapa v cylindru navíc vnímal čtyři.

„Nemáš vůli,“ prohlásil chlap. Odněkud vytáhl nůž a zvedl ho vysoko do vzduchu.

Mike si vzpomněl na amulet, který mu prodala trhovkyně. Nahmatal ho v kapse a sevřel. Pak přišla tma.

***

Mike se probudil. Ležel na studené podlaze. Chlápek v cylindru i Pierre byli pryč. Kus od něj se válely peníze. Přepočítal je. Byly všechny. Mike vstal a vyšel z domu. Vracel se stejnou cestou, kterou přišel.

Pomalu došel k bílé zdi. Ženina bedna byla prázdná. Ve zdi se otvírala litinová brána. Mike ji zkusil otevřít. Byla odemčená. Vedla na hřbitov.

Našel ji brzo. Černobílá fotka trhovkyně byla připevněná na jednom z náhrobků. Stálo na ní:

Véronique Lafleur

(13. 4. 1926 – 5. 8. 2002)

Halza

Vyjížďka se šéfem na jachtě může vypadat jako dobrá náplň pracovního dne. Pokud si ale váš nadřízený vydělává prodejem kokainu, je třeba dávat bacha. Zvlášť, když vůči němu nemáte čisté svědomí. Zhruba tohle se honilo hlavou Tonimu Ledgerovi, zatímco mahagonová příď plachetnice Maive krájela modrozelenou vodu Atlantiku. Vítr byl čerstvý. Na vlnách se dělaly hřebínky. Maive ho ale měla v zádech a kousek z boku. Plula proto klidně a majestátně s pomalým podélným pohupováním.

Byla to krásná loď. Postavili ji v Dublinu v roce 1934. Do majetku Ledgerova bosse Vincenta DeLucy se dostala před třemi lety. Podstoupila důkladnou renovaci. Stéla balík. DeLuca na ni měl.

Když si někdo v okruhu tisíce námořních dal lajnu, peníze za ní nejspíš skončily na některém z DeLucových kont. Tony Ledger to dobře věděl. Počítání peněz byla jeho práce. Dělal DeLucovi účetního.

Mafián nevypadal jako hlava jednoho z největších drogových kartelů v okolí. Byl spíš menší, mírně obtloustlý, plešatý a nosil tlusté brýle.

„Nepozval jsem tě na tenhle vejlet jen tak,“ utrousil DeLuca.

Tonymu začal po zádech stékat studený pot.

„A proč teda?“

DeLuca se odmlčel. Namazal si kousek bílého chleba kaviárem.

Loďaři ve třicátých letech znali svoje řemeslo. Maive měla moderní navigační elektroniku včetně autopilota. Většinou si ale vystačila bez ní. Jako teď. Plula rovně jako když střelí jen s lehce zaaretovaným kormidelním kolem.

„Chybí mi třicet míčů,“ pokračoval konverzačním tónem DeLuca. „Vytáh jsem tě ze stoky. Dal jsem ti příležitost, o jaký se hromadě lidí ani nesní. Máš buchty, auta, makáš hodinu denně. A jak se mi odvděčíš? Okradeš mě.“

Boss dojedl kaviár. Zapil ho panákem vodky. Pak se protáhl a sedl si na hranu kokpitu. Zároveň zabouchal na strop kajuty.

Vylezl z ní třetí člen posádky Maive Frank Caruso. Dělal DeLucovi gorilu. Měl široká ramena a jizvu na pravé tváři. Posadil se na hranu kokpitu stejně jako jeho šéf. V pravé ruce svíral Glocka. DeLuca na něj kývl.

Tony zareagoval okamžitě. Natáhl se ke kormidelnímu kolu a prudce odpadl s lodí do závětří. Masivní ráhno z leštěného dřeva se přehouplo na opačný bok. Smetlo DeLucu i Carusa do vody.

Tony se za nimi neohlédl. Dotáhl otěže hlavní plachty i kosatky. Pak se postavil ke kormidlu a přistoupal. Maive ožila. Voda kolem jejích boků začala ševelit. Tonyho zasáhla do tváře sprška slané pěny.

Jachta se naklonila a vyrazila vpřed. Kurz na ostrov Rum Cay byl 95 stupňů. Tony ubral ještě deset kvůli snosu větrem. Měl to zhruba pětadvacet mil. Na místě vybere ze svého účtu nějakou hotovost. Pak se rozhodne, co dál. Loď se hodí.

Mula

Derek Mitchell otřel rukávem bundy zamlžené sklo taxíku. Prorezlý Chevrolet Bel Air dýchavičně stoupal úzkými uličkami slumu. Válely se v nich odpadky. Pobíhaly mezi nimi bosé děti. Sem tam se dalo zahlédnout i prase. Pod okny trčely sušáky s prádlem. Derek zkontroloval, jestli má pod sedačkou svůj ruksak. Zbývalo už jen několik hodin a pomůže mu ke slušnému balíku peněz. Taxík nakonec zastavil před polorozpadlou barabiznou. Postrádala omítku. Střechu měla z vlnitého plechu. Taxikář zatáhl ruční brzdu. Ozvalo se zaskřípění.

„Estamos aquí,“ prohlásil šofér. Jsme tu.

Derek mu řekl, ať počká. Vystoupil a zabouchl za sebou dveře. Pak několikrát udeřil na plechová vrata chatrče. Všiml si, že jsou zrezivělá podobně jako kastle taxíku. V tom městě pokrýval rez snad úplně všechno.

Otevřel černovlasý muž s knírkem v tričku Chiquita. Zběžně si Dereka prohlédl a pustil ho dovnitř.

„Máš peníze?“ zeptal se.

„Jo.“

Derek vytáhl svazek bankovek a chlapovi ho podal. Ten škváru přepočítal. Svazek obsahoval pět tisíc dolarů. Borec se zasmál:

„Jsem José. Když to převezeš, dostaneš čtyřikrát tolik.“

Ukázal Derekovi řadu keramických sošek indiánských bůžků. Každá byla trochu jiná. Všechny byly ale náležitě odporné. Na stole se připravovala další. Derek pochopil, že sošky jsou duté. Byly slepené ze dvou kusů.

Diego vytáhl z přepravky čtyři sáčky s bílým práškem. Pečlivě je přimáčkl do jedné poloviny sošky. Pak si vzal rukavice a namočil si ukazováček pravé ruky do hnědé pasty.

„Potřeš hranu lepidlem,“ popisoval a zároveň názorně předváděl. „Pak přitlačíš vršek a necháš deset minut zaschnout. To je celý.“

„A co když mě chytnou?“ strachoval se Derek.

„Tak jsi v prdeli,“ přiznal Diego. „Šance je ale malá. Dělají jen namátkový kontroly. Četl jsem, že chtějí zavádět na letiště rentgeny. Před rokem 1990 to ale nebude. Možná až v jednadvacátým století.“

***

Cestou na letiště se rozpršelo. Děti v ulicích ale déšť neodradil. Natožpak čuníky. Když Derek ukazoval před nástupem do letadla pas, trochu v něm hrklo. Kulumbijský celník naznačil, ať otevře ruksak. Sošku si ale prohlédl jen zběžně.

„Suvenýr, co?“ optal se. „Takových jsem už dneska viděl pět. Já bych si to domů nepostavil.“

Let do Miami proběhl v klidu. Sedm-dva-sedmička ho zvládla za tři a půl hodiny. Američtí celníci chtěli vidět jen pas. Za terminálem si Derek oddechl. Má to za sebou.

Jenže pak ho oslovil chlápek v oslnivě bílém saku a kalhotách stejné barvy. Pod sakem měl světle modré triko bez kravaty. Opíral se o stěnu vedle plakátu na nový film s Billem Murrayem Krotitelé duchů. Derek už na něj několik dní chtěl zajít.

„Letíš z Bogoty, kámo?“

„Jo,“řekl Derek. „Ne že by ti do toho něco bylo.“

„Právě že je,“ prohlásil ten chlápek a vytáhl z kapsy odznak. „Detektiv Eddiie Rivera, Mravnostní oddělení. Ukaž ruksak.“

Dereka polil studený pot. Během vteřiny ale věděl, co má dělat. Sundal batoh s těžkou soškou. Místo aby ho ale Riverovi podal, praštil ho s ním vší silou do břicha. Polda se zlomil v pase. Derek Hodil ruksak zase na záda a zdrhal.

Vyběhl eskalátor. Dostal se až ke dveřím letištní budovy. Tam najednou ztratil rovnováhu. Nějaký borec ve šedém kvádru mu totiž nastavil nohu. Derek se rozplácl na mramorové podlaze. Cítil, jak ho na zápěstí zastudila želízka.

„Ústava vyžaduje, abych vám přečetl vaše práva,“ prohlásil chlap. „Máte právo nevypovídat. Pokud se ho vzdáte, cokoliv řeknete, může být u soudu použito proti vám. Máte právo na advokáta. Pokud si ho nemůžete dovolit, …“

***

Chlápek v šedém obleku se představil jako Tony Cortez. Společně Riverou, který se po několika minutách ukázal, naložili Dereka do auta a odvezli ho na stanici.

Derek seděl na židli ve výslechové místnosti s bílými stěnami. Dělalo se mu šoufl. Slyšel bušení vlastního srdce. Měl strach.

U dveří hlídal policajt v uniformě. Mluvil Rivera.

„Čtyři kila znamenaj minimálně pět let natvrdo,“ prohlásil. „Když nám ale řekneš, komu jsi chtěl zboží prodat možná pro tebe můžeme něco udělat. Třeba bys mohl dostat jen podm –“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Vstoupil Cortez.

„Eddie, můžu s tebou mluvit?“ zeptal se.

Oba detektivové opustili místnost. Derek zůstal mezi bílými stěnami jen s uniformovaným policajtem. Ten však dál zachoval své mlčení. Po chvíli se dveře zase otevřely. Vstoupil znovu Rivera.

„Sbal si svoje saky paky a vypadni,“ oslovil Dereka.

Ten na něj nechápavě zíral.

„No co čumíš,“ pokračoval policajt. „V těch pytlících byl jen škrob. Zmiz než si to rozmyslím.“

Reklamace

Komisařka Adéla Jarošová nadzvedla červenobílou výstražnou pásku a podlezla ji. Za jejích časů se těmhle plastovým věcem říkalo mlíko. Možná se jim tak říká dodnes. Místo činu byla tentokrát malá firma zabývající se prodejem oblečení přes internet. Když pracujete na oddělení vražd, zvyknete si na ledacos. V tomhle případě však komisařka Jarošová přece jen nadzvedla obočí. Vypadalo to, že zaměstnance firmy někdo systematicky jednoho po druhém odpravil.

Začalo to vrátným. Schytal jeden zásah do hrudi a druhý do hlavy. Navlas stejná zranění měli i ředitel expedice, správce webu, specialistka sociálních sítí, skladník, nákupčí, CEO a office manažerka. Proč by se jich někdo chtěl zbavit? Snad konkurence?

„Tak co máte?“ oslovila komisařka technika Františka Skálu. Byl navlečený v nepříliš padnoucím v bílém plášti. V ruce svíral jemný štětec k očišťování povrchů před sejmutím otisků prstů.

„Dnes dopoledne sem prý měla přijít zákaznice nespokojená s vyřízením reklamace,“ odpověděl. „Řekl bych, že to mohla udělat ona.“

„Proč myslíš? Dneska přece něco reklamuje kdekdo.“

„Tahle holka je měla důvod opravdu nenávidět. Objednala si sukni. Oni jí nabídli, že si pro ni může přijít osobně, aby nemusela čekat doma na kurýra.“

„Jo, to bych možná taky brala,“ zamyslela se komisařka.

„Jenže když si pro tu sukni přišla, řekli jí, že ji nemají.“

„To se může stát.“

„To ale nebylo všechno,“ pokračoval technik Skála. „Nechala si tu sukni dovézt od PPL. Chtěla obvod pasu 94 centimetrů. Dorazila sukně, co měla jen osmdesát čísel.“

„To taky není neobvyklé,“ odtušila komisařka. „Možná si sama vybrala špatnou velkost.“

„Měla na výběr z XS/S, S/M a M/L. Objednala si S/M. Bylo to na visačce i na sukni. Na všité cedulce ale stálo S.“

„Tyhle velikosti má každý výrobce jinak,“ prohlásila komisařka. „Stačí si to vyměnit za větší.“

„To právě zkusila. Jenže přišla sukně M/L.“

„I to se může stát. To přece není důvod vystřílet celý eshop.“

„Ona jim napsala, že se znova nestrefili,“ pokračoval ve vyprávění technik Skála. „Přišla odpověď, která začínala slovy ‚Ahoj Terez‘ a smajlíkem.“

„Hm, jasně,“ řekla komisařka. „Tak to je fakt ona. Jedeme ji zavřít.“

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.