Štítek: (mikro)povídka

Perníček

Koště Kmotry Přetrhdílové se plynule sneslo do zeleninové zahrádky za domkem. Stará čarodějka z něj sestoupila a zkoumavě se rozhlédla. Přemýšlela, kam ho uložit. O dům své kolegyně Tetky Zagroškudlové koště opřít nechtěla. Nakonec ho postavila ke kadibudce. Nebylo to zvlášť důstojné. Kmotra Přetrhdílová si ale na důstojnost nepotrpěla. Příbytek její kolegyně vypadal přesně, jak si ho pamatovala. Každý má svůj vkus, o tom žádná. Co čarodějka, to výrazná osobnost. Tetka Zagroškudlová byla ale opravdu výstřední i na poměry své profese.

Ozvalo se zakrákání. Kmotra Přetrhdílová vzhlédla k nebi. Uviděla dvě košťata, jejichž majitelky letěly bok po boku. Společně zakroužily nad domkem. Pak jedna vedle druhé dosedly ve stejných místech jako před nimi Kmotra Přetrhdílová.

„Dobré odpoledne,“ přivítala je.

„Buď zdráva“ odpověděla jí Babička Šnuptychlová, starší ze dvou nově příchozích.

Mladší, začínající čarodějka Belladonna Skřípalová, měla oči navrch hlavy.

„V tom opravdu někdo bydlí?“ prohlásila nevěřícně.

„Zvláštní, co?“ odpověděla Kmotra Přetrhdílová. „Vždycky mě zajímalo, jak to dělá, že jí to zvěř z okolí neokusuje. Nejsem si jistá ani, jak se ta věc chová, když prší. O zimě ani nemluvě.“

„Myslíte, že umrzla?“

„Každopádně už o ní dlouho nebylo slyšet,“ vložila se do hovoru Babička Šnuptychlová. „Určitě je lepší se podívat, jestli se jí něco nestalo.“

Tři čarodějky se opatrně pustily do průzkumu neobvyklého domku. Setnici kdosi pečlivě uklidil. Hrnce a pánve se leskly čistotou. Na posteli ležela tlustá duchna. Byla však studená. Vedle pece se tyčila rozměrná dřevěná klec. Na jejím dvě se válelo seno. Na poličce vedle klece stál jehelníček s několika jehlami.

„Vypadá to, jako kdyby si jen tak odskočila,“ prohlásila Babička Šnuptychlová.

„Neuvaříme si šálek čaje?“ navrhla Kmotra Přetrhdílová. „Tetce Zagroškudlové to určitě nebude vadit.“

„Moje řeč,“ souhlasila Babička Šnuptychlová. „Belladonno, ujmeš se toho?“

Mladá čarodějka se pustila do práce. Najít konvici i čajový servis bylo snadné. Za pecí objevila i zásobu třísek vhodných k rozdělání ohně. Když otevřela dveře pece, zděšením vyjekla.

„Asi jsem ji našla,“ prohlásila po chvíli.

Toho dne se rozhodla, že perník už v životě nepozře.

Návštěva

Primátor Českých Budějovic Karel Veselý si upravil vázanku. Když nastupoval do úřadu, nečekal, že mezi jeho povinnosti bude spadat i vítání delegace mimozemšťanů. Kosmická loď návštěvníků z hvězd však z důvodů známých jen jim přistála v lesoparku na území jihočeské metropole. Starousedlíci mu říkali Dlouhá louka. Kosmopolitní obyvatelé města, například ti, kteří někdy v životě navštívili Prahu, ho označovali jako Stromovku. Vesmírné plavidlo mělo tvar doutníku. Stálo na vysokých vzpěrách. Černému připomínalo zvětšeninu nějakého hmyzu.

Z boku lodě se spustila rampa. K Černému a dalším členům narychlo svolaného uvítacího výboru po ní sjelo pásové vozítko. Jeho horní část zabíral prosklený válec vyplněný namodralou kapalinou. Uvnitř se vznášela podivná bytost. Vyhlížela trochu jako pozemská medúza.

„Gratuluji k výhře,“ ozvalo se odněkud ze spodní části vozítka.

„Ehm… cože?“ vypadlo z Černého. „Vy umíte česky?“

„Samozřejmě že ne,“ prohlásila medúza. „Máme přístroj podobný univerzálnímu překladači z vašeho seriálu Star Trek.“

„Vy znáte naše televizní pořady?“

„Ovšemže,“ prohlásil mimozemšťan. Nebo možná mimozemšťanka. Černý se neodvažoval hádat. „Sledování kultury je součástí soutěže.“

„Jaké soutěže?“ nechápal starosta. Všiml si, že bytost ovládá s vozítko panelem s několika postranními páčkami.

„Vy o ní nevíte?“ divila se bytost v akváriu. „Občas se to stává. Přece jen sto tisíc vašich let je dlouhá doba.“

Starosta začínal pochybovat o vlastní příčetnosti. Jeho důvěra v ni ostatně nebyla příliš silná ani za běžných okolností. Není to nějaký sen? Nebo halucinace? Nedělá si z něj někdo jen prdel?

„V životě jsem o vaší soutěži neslyšel,“ řekl nakonec.

„Planeta Země se účastní reality show Válka světů,“ vysvětlil mimozemšťan. „Producenti v ní na začátku vyberou deset planet, na nichž se zrovna vyvinul inteligentní život. Poradí jim s nějakými základními vynálezy typu ohně a pěstního klínu. Vývoj civilizace se pak přenáší online. Obecenstvo jednou za čas hlasuje, který svět se vyvíjí nejzajímavěji. Hodnotí je na škále od jedné do deseti. Planeta, která dostane nejméně bodů je vždycky anihilována.“

„Takže jsme si vedli dobře?“ zeptal se Černý.

„Abych řekl pravdu, bylo to dost těsné,“ vyprávěla medúza. „Antares 647 měl před vámi dost náskok. Pak jste ale vymysleli sociální sítě. To všechny pobavilo. Diváci se mohli potrhat smíchy. Popravdě, na mojí vlastní planetě k jednomu takovému incidentu došlo.“

„K jakému?“ zeptal se starosta.

„Jeden z mých spoluobčanů se ve své nádobě na udržování životních funkcí smíchy rozpadl na šest kusů,“ popsal mimozemšťan. „Naštěstí jsme schopni vegetativního rozmnožování. Skončilo to jen pěti přírůstky do rodiny. Uvažovali jsme dokonce, že váš vynález zavedeme v celogalaktickém měřítku.“

„A proč jste to neudělali?“

„Takoví magoři zase nejsme,“ odpověděl mimozemšťan.

Okno

Účetní Tereza Králová pracovala většinou z domova. Bydlela v pátém patře starého činžáku s vnitroblokem. Sousedy znala jen zběžně. Na chodbách je sice zdravila, dál se o ně ale nezajímala. Stejné to bylo s Novákovými, do jejichž kuchyně ve třetím patře bylo z jejího bytu občas vidět. Věděla, že jsou to mladí manželé, kteří pečlivě třídili odpad. Paní Nováková dvakrát za rok vytřela schody. Pan Novák zase v zimě, když měl službu, odklízel sníh. Jednou večer Tereza zaslechla, jak se hádají. Zdálo se jí, že paní Nováková vykřikla.

Druhý den viděla pana Nováka stěhovat do auta několik rozměrných balíků. Evidentně musely být těžké. Odjel s nimi někam pryč. Paní Novákovou ale Tereza nezahlédla. Neviděla ji celý další měsíc. Co když ji zabil? Napadlo Terezu. Mohl ji rozřezat. Balíky asi obsahovaly kusy jejího těla.

Podezření nedalo Tereze spát. Pořídila si hvězdářský dalekohled. Začala svého souseda pečlivě sledovat. Vedla si záznamy. Věděla, v kolik vstává, i v kolik chodí spát. Dalekohledem rozeznala i značku jogurtu, kterou si dával k snídani. Paní Novákovou ale v okuláru nezahlédla.

Nakonec se rozhodla zavolat na policii. Kupodivu ji přepojili rovnou na kriminálku. Mluvila s mužem, který se představil jako praporčík Sýkora.

„Mám podezření, že můj soused zabil svoji ženu,“ svěřila se mu.

„Nějací Novákovi, Smetanova 14?“ zeptal se policista.

„Ano. Jak to víte?“

„Nejste se svým podezřením sama. Budeme ho asi opravdu muset prošetřit. Neměla byste čas se zastavit u nás na služebně?“

„Klidně,“ souhlasila Tereza. „Kdy by to tak mohlo být.“

„Co zítra ve dvě?“ navrhl detektiv. „Dnes odpoledne musím k soudu. Kdyby něco, můj mobil je 732 738 360.“

Tereza řekla, že platí a zavěsila. Cítila zadostiučinění. Od telefonátu na policii mnoho nečekala. Domnívala se, že jí strážci zákona neuvěří. Nebyla si jistá, jestli by na jejich místě věřila sama sobě.

Večer se ze zvyku podívala do dalekohledu. V Kuchyni bytu ve třetím patře stála paní Nováková. Krájela cibuli a utírala si u toho oči do rukávu. Tereza neváhala a vytočila praporčíka Sýkoru.

„Poslyšte,“ řekla. „Byl to planý poplach. Teď jsem tu paní viděla. Je naživu. Vypadá úplně stejně jako dřív.“

„Tak prima,“ řekl kriminalista. „To bychom měli. Navíc to dobře dopadlo. Mockrát děkuji za zavolání.“

František Novák zatím ve svém bytě odpojil nový holoprojektor z Číny. Stál ho majlant. Byl si ale jistý, že šlo o dobrou investici. Sousedi už začínali něco tušit. Zvlášť ta bréca z pátého byla pěkně vlezlá. Zítra tu věc pro jistotu večer spustí znova. Měl ještě několik záznamů. Mohl by použít třeba žehlení. Zbýval mu už jen týden. Jakmile dokončí převody pozemků, vypadne ze země.

Devět

Soukromý kryptograf Pokorný nebyl na výstřední požadavky klientů zvyklý. Jeho práce byla vesměs rutina. Jednotlivcům většinou pomáhal s obranou před odposlechy. Mezi jeho zákazníky patřili vrcholoví politici i mafiáni. Podle kryptografových zkušeností byl mezi oběma těmito skupinami poměrně slušný průnik. Většina zakázek ale přicházela od velkých společností. Nejčastěji pro ně navrhoval strategie ochrany citlivých dat. Jindy naopak hledal zranitelnosti v jejich informačních systémech. Někdy dokonce školil zaměstnance.

Ono čtvrteční odpoledne měl ale schůzku s bezkonkurenčně nejpodivnějším zákazníkem své kariéry. Do křesla v Pokorného kanceláři se totiž posadil prošedivělý muž v dlouhé černé kutně s červeným lemováním přepásané širokým červeným opaskem. Na hlavě mu seděla červená čapka. Zkrátka kardinál. Představil se jako Vlček.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Eminence?“ zeptal se Pokorný.

„Máme jistý zašifrovaný text, který bychom potřebovali přečíst,“ řekl Kardinál. „Pochází z devíti svitků, které získal v předminulém století jeden z našich misionářů, Bratr Kovařík, v buddhistickém klášteře na hranici dnešního Tibetu s Nepálem. Ty svitky jsou staré zhruba dva tisíce let. Rádi bychom věděli, co se v nich píše.“

„A nemůžete se zeptat svých tibetských kolegů?“

„Buddhističtí mniši nejsou naši kolegové!“ zdůraznil kardinál. „Navíc řekněme, že Bratr Kovařík si mohl během své misijní cesty trochu volně vyložit osmé přikázání. Po návratu se z hříchu samozřejmě vyzpovídal. Klášter pořád ještě stojí. Buddhisté ale hlavně sami nevěděli, co se ve svitcích píše. Nechtěli je rozluštit.“

„Proč?“ divil se Pokorný.

„Podle našich záznamů věřili, že kdyby se svitky podařilo přečíst, vesmír přestane existovat. Já vím. Je to absurdní. Nezapomínejte ale, že jde o nevzdělané pohany.“

„Dobrá,“ souhlasil Pokorný. Původ materiálu nebyl jeho byznys. Pokud ho Bratr Kovařík lohnul, beztak by to bylo už promlčené. „Máte ty svitky v nějaké elektronické formě?“

„Připravil jsem je pro vás jako čistý text,“ řekl kardinál a podal kryptografovi flash disk.

Pokorný ho zasunul do volného portu ve svém počítači. Obsahoval jediný textový soubor. Kryptograf ho otevřel. Znaky nepoznával.

„Co je to za jazyk?“ zeptal se.

„Sanskrt, zapsaný v písmu dévanágarí.“

Kryptograf o tom písmu slyšel prvně. Zjevně pro něj ale existovala znaková sada. Kryptografický software s ní neměl problém. Pokorný data programem zběžně projel. Jak předpokládal, šifra byla z moderního pohledu primitivní.

„Šifrovací algoritmus není složitý,“ prohlásil. „Text se dá snadno rozluštit.“

„A kolik byste za to chtěl?“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil Pokorný a zároveň odklikl příslušný příkaz. „Můžete mě třeba pozvat na oběd. Vaše svitky se už dešifruji za deset sekund to bude hoto –“

Kocour

Angorák Felda bydlel u jedné rodiny ve starobylé vilce obrostlé břečťanem. Milovník koček by možná řekl, že rodina bydlí u něj. Felda se každopádně často potuloval po okolí. Jedno z jeho oblíbených míst byla lavička pod košatou smuteční vrbou v městském parčíku. Jakmile se udělalo dost teplo, Felda na ní lehával stočený do klubíčka. Většinou nebyl sám. Na lavičku si totiž chodívala sednout s knížkou nebo pletením stará paní Marešová z blízkého bytového domku. Felda jí dělal společnost a předl.

Jenže pak paní umřela. Stalo se to na Štědrý den. Vnuci její byt zrekonstruovali a pronajali. Následující jaro se Felda jako každý rok objevil na své lavičce. Všimla si ho paní Černá, která šla kolem s nákupem.

„Ale čičí, kdo tady spinká,“ oslovila kocoura. „Ty jsi chudák kočička, přišel jsi o kamarádku.“

„Tomu je to fuk,“ prohlásila další sousedka. Jmenovala se Procházková. Byla zrovna na cestě ke kadeřnici. „Kočky jsou vázané na místo, ne na lidi.“

„To bych neřekla,“ odporovala paní Černá. „Určitě se mu po Růžence Marešové stýská. Proseděli tady spolu celé dny.“

„Kočky berou lidi jen jako otroky, co jim plní misku,“ nedala se Procházková. „Sama jednu mám.“

„Stejně je to mazel,“ rozplývala se paní Černá. „No pojď sem, já si tě pohladím.“

Kocour se nehýbal. Proti hlazení ovšem neprotestoval. Pak si ale paní Černá položila tašku na trávník a pokusila se usednout vedle něj. Felda se naježil začal prskat.

„No vždyť nemusí být hned zle,“ řekla paní Černá. „Tak já zase jdu.“

Obě sousedky se rozloučily. Felda tu ženskou s nákupní taškou ještě dlouho pozoroval. Pokusila se zasednout jeho kamarádku. Copak ji nevidí? Duch paní Marešové na druhém konci lavičky se usmál. Průsvitná stařenka odložila své pletení na chvíli do košíku a vytáhla z něj knížku. Felda začal spokojeně příst.