Kolotoč

Opuštěná zahrada obehnaná oprýskanou zdí prý patřívala šílené kolotočářce. Měla vyvraždit celou svou rodinu zahradnickou motyčkou a zmizet neznámo kam. Podle některých v zahradě pořád ještě strašila. To byl taky důvod, proč Jasper a Isabella rozbili kamenem starý zrezivělý zámek na zahradní brance. Měli rádi napětí. Tráva za zdí jim sahala po pás. Ve vzduchu byl slyšet bzukot hmyzu. Pod zkroucenou meruňkou se povalovala hromada nahnilých plodů. Neměl je kdo sklidit. Hodovaly na nich jen vosy.

Uprostřed zahrady stával kdysi altán. Jeho stěny pořád ještě držely. Střecha se ale dávno propadla. O kus dál se nejspíš před mnoha lety rozkládalo dětské pískoviště. V písku však zapustila kořeny osika. Jasper a Isabella se prodírali vysokou travou.

„Támhle něco je!“ zvolal Jasper.

Na východní straně zahrady objevili starobylý kolotoč. Byl to ještě jeden z těch vyrobených ze dřeva. Figury koní a draků se zachovaly v překvapivě dobrém stavu.

„Pojď ho vyzkoušet,“ navrhla Isabella.

Vylezla na jednoho z koní. Jasper chvíli váhal. Nakonec pokrčil rameny.

„Proč ne,“ prohlásil.

Vlezl si na zeleného čínského draka. Jakmile nasedl, kolotoč se dal do pohybu. Neznámo odkud se začala ozývat pouťová hudba.

„Jak se může točit, když není připojený k elektrice?“ ptala se Isabella.

„Nemám páru,“ odpověděl po pravdě Jasper. „Radši bych ale vypadl.“

Jenže kolotoč zrychloval. Slézt z něj bylo o krk. Stejně zrychlovala i hudba. Nakonec se změnila v divoké kvílení. Poslední věc, kterou oba na tomto světě viděli, byla průsvitná postava, která se zhmotnila uprostřed kolotoče. V ruce s rudými nehty svírala motyčku.

Skoba

Náš hostinec U Starého Jervieho stojí kousek za skotskou vesnicí Aberdour na břehu zálivu Firth of Fourth. Chodilo k nám proto mnoho námořníků. Několik jich u nás i bydlelo. Jednoho jsem si oblíbil. Jmenoval se Jim Turner. Nechal si říkat kapitáne. Mohlo mu být tak šedesát let. Byl vysoký. Kulhal na pravou nohu a přes obličej měl starou špatně zhojenou jizvu. Dny trávil u moře pozorováním lodí. Nosil prastarý voskovaný námořnický kabát a trojhranný klobouk, který pamatoval lepší časy. Na procházky si bral skládací mosazný dalekohled.

S ostatními hosty se nebavil. Když jsem mu poprvé nesl na pokoj oběd, všiml jsem si, že si na skobu nad postelí zavěsil těžkou kavaleristickou šavli. Na svoje vycházky si ji ale nebral. Platil včas. Nebyly s tím potíže.

Jednou jsem šel do vsi pro košík vajec. U kostela Svatého Fillana jsem potkal pět mužů. Vypadali jako vysloužilí námořníci. Jeden z nich mi pokynul. Měl na hlavě šátek a za pasem dlouhý úzký nůž.

„Hej chlapče!“ zavolal. „Pojď sem.“

Poslechl jsem.

„Prý jsi z hostince u starého U Starého Jervieho, je to pravda?“ ptal se námořník.

„Ano.“ přisvědčil jsem.

„A bydlí u vás nějaký Jim Turner?“

„Bydlí.“

„Mohl bys mu něco donést?“ ptal se námořník. „Je to vzkaz od starých kamarádů.“

Souhlasil jsem. Chlapík mi podal narychlo zapečetěnou obálku. Když jsem se vrátil do hostince, vzal jsem ji kapitánovi Turnerovi. Ten mi zdvořile poděkoval. Za dvě hodiny jsem mu nesl večeři. Pokoj byl ale prázdný.

Na stole ležela otevřená obálka. Vedle ní jsem našel kolečko z papíru. Jedna jeho strana byla začerněná. Na druhé straně stálo „devět večer“. Všechny kapitánovy věci byly na svém místě. Jen skoba, ze které dřív visela šavle, byla prázdná. Už jsem kapitána živého nespatřil.

Asfalt

Letní maloměstská veselice byla v plném proudu. V severním rohu sluncem zalitého náměstí se místní zábavovka propracovávala songem Sunshine of Your Love. Před nízkým pódiem postávalo deset nebo dvanáct nepříliš zapálených posluchačů. Stánky s všelijakými dobrotami o kus dál vzbuzovaly větší zájem. Špatně si nevedla ani improvizovaná venkovní kavárna. Ještě dál si chystali své vystoupení historičtí šermíři. Lidé posedávali na kamenném lemu kašny. Někteří si máchali nohy ve vodě. V západním rohu náměstí čekaly barvy, štětce a další propriety na výtvarné dílny.

Ne každý ale přišel za odpočinkem. Kousek od malířských potřeb spravovali silničáři díru po prasklém vodovodu. Zbývalo přes ní už jen položit nový asfalt. Uhladit ho měl masivní silniční válec.

Jeho řidič byl vypasený chlapík ve vybledlých montérkách Strauss. Posunul si ochranou přilbu do týla a pomalu najel s válcem na rozpálenou uhlově černou plochu. Zatlačil joystick mírně dopředu a stiskl tlačítko vibrací.

Když dojel na konec nového asfaltu, chtěl po něm s válcem stejnou cestou zacouvat. Jenže to nešlo. Joystick se zasekl. Válec se pohyboval dál dopředu.

„Co děláš, ty mrdko!“ zařval na něj předák.

Normálně nemluvil tak sprostě. Byl kulturní člověk. Dokonce kdysi studoval dějiny umění. Situace si ale drsné výrazivo žádala.

„Nejde mi zastavit,“ křičel řidič.

Válec si to šinul přes náměstí. Řidič mačkal klakson. Po několika minutách najelo desetitunové monstrum na připravené výtvarné potřeby. Rozpláclo je na maděru. Válec pokračoval ještě dalších patnáct metrů. Teprve pak se ho povedlo zabrzdit.

Předák pohlédl na způsobenou spoušť. V místech, kudy monstrum projelo, se táhla obdélníková barevná plocha.

„Zbývá rozhodnout jen jedno,“ prohlásil předák. „Je to fauvismus nebo expresionismus?“

Formule

Mág Pískomil Činčila přistoupil k pultíku s textem zaklínadla a odkašlal si. V místnosti hořel bezpočet svící. Pod stropem se houpal vycpaný krokodýl. Jeho výraz říkal, že TOHLE si někdo jednou pěkně odskáče. Na podlaze se rozkládal křídou namalovaný rozměrný osmiúhelník. Okolo jeho vrcholů i stran napsal mág množství nápisů tajemným písmem v neznámém jazyce. Ačkoliv písmo našlo přečíst, působilo, že kdyby se vám to přece jen podařilo, byli byste raději, kdyby zůstalo nečitelné. A ano, na to nezapomínejme: vzduch byl cítit roztaveným cínem.

Uprostřed osmiúhelníku se povalovala bota. Vypadala celkem obyčejně. Nejdůležitější na ní byla tkanička. Byla rozvázaná. Činčila pozvedl ruku v magickém gestu. Začal číst.

„Zarapa, dabraflon, kumilifuri, kaduvria,“ prohlásil. Jednotlivá slova zaklínadla se zhmotňovala nad jeho hlavou. Jak pokračoval, tvořila okolo vrcholu jeho špičatého klobouku pestrobarevný oblak.

Ze země se zvedaly prachové víry. Ty se tedy v Pískomilově pracovně zvedaly i za nemagických okolností. Uklízečka paní Strašfleková totiž odmítala do místnosti od té nešťastné záležitosti s prachovkou a knihou Nekromancie pro samouky vstoupit. Tyhle prachové víry ale působily hrozivěji než obvykle.

„… gobblequack, dingleberry, frazzlewizzle!“ dokončil Pískomil.

Plný očekávání se podíval na botu. Vypadala však stejně jako na začátku zaklínání. Slova zaklínadla navíc dál poletovala místností. Mág si je pečlivě prohlédl.

Všechna až na jedno svítlia jasnými barvami. Pískomil se vrátil ke svému pergamenu a odlišné slovo našel. Nemělo by se číst jinak? Znovu si odkašlal a místo „snazzlekrump“ zkusil:

„Snazzlewump.“

Slovní roj se rozzářil, udělal „puf“ a zmizel. Bota vzplála fialovým plamenem. Pískomil ho překotně udupal a povzdechl si. Magická formule na zavazování tkaniček musí být asi ještě nějak nijak.

Letadlo

Jake Stirling si omotal šálu pevněji kolem krku a vyklonil se z kokpitu své stíhačky Sopwith Camel. Důkladně zkontroloval závratnou hlubinu pod sebou. Po německých letadlech nezahlédl jedinou stopu. Viděl jen nekonečnou síť klikatých zákopů. Dobře věděl, že v nich bojuje krysí zápas na život a na smrt přes půl milionu mužů. Z palebných postavení za frontou se co chvíli vznášely obláčky dýmu. Pocházely z dělových hlavní, které zasypávaly nebožáky v zablácených dírách deštěm smrtících šrapnelů.

„Neměnil bych s nimi ani za zlaté prase,“ zabručel Stirling.

Jeho osamělá patrola se pomalu chýlila ke konci. Ještě deset nebo patnáct minut a bude se muset vrátit na letiště. Spálil 37 galonů leteckého benzínu pánubohu do oken. Na druhou stranu ale ušetřil na střelivu. Kromě krátkého zahřátí kulometů několik minut po startu se za celou hlídku nedotkl spouště.

„No co,“ prohlásil filozoficky mladý aviatik. „Není každý den posvícení. Nějakého toho Huna dostanu příš–“

Najednou prudce kopl do pedálu směrovky a naplno otevřel škrtící klapku. Byla to instinktivní reakce. Daleko nad sebou zahlédl čtyři černé tečky. Vznášely se na německé straně zákopů. Stirling se ocitl v prekérním postavení.

Na souboj neměl dost paliva. Proti přesile čtyři na jednoho by navíc měl mizivé šance i s plnou nádrží. Raději se proto zachumlal s letadlem do nejbližšího mraku. Pak se ale v kokpitu usmál.

Tečky totiž nezmizely. Nepřátelské stíhačky se tentokrát nekonaly. Na letcových brýlích jen utkvěly čtyři kapky oleje. Sundal si je a důkladně otřel jejich skla. Přece jen to nakonec bude klidná patrola.