Štítek: non-fiction

Jestli to tu někdo čte, asi si všiml, že jsem ještě nenapsal druhý díl své lipenské odyseje. Chtěl jsem v něm popsat všemožné potíže, kterým jsem čelil první rok, co jsem měl loď na vodě. Ještě ho sem někdy hodím. Dneska ale napíšu rovnou třetí pokračování. Bude o letošní sezóně. Loď se během ní bohužel vůbec nedostala na vodu. Vloni v srpnu jsem se rozhodl, že plachetnici letos umístím na bójku v Hůrce. Vyhlédl jsem si zátoku kousek od nádraží. Bál jsem se, že by zařizovaní mohlo být komplikované. Proto jsem se do něj pustil s předstihem.

Jako první jsem potřeboval úřední povolení k umístění bójky a smlouvu na pronájem místa. Napsal jsem proto na Povodí Vltavy. Odepsal mi chlápek jménem Milan Mráz. Řekl, že umístění bójky je OK. Kvůli administrativní stránce mám ale kontaktovat jeho kolegyni jménem Eva Honsová. Udělal jsem to. Podle jejího názoru s bójkou nebyl problém. Stačí, když zavolám na začátku roku.

Druhá věc byla sehnat někoho, kdo mi k bójce vyrobí kotvu, hodí ji na místo a tak podobně. Zavolal jsem chlápkovi jménem Jan Kotisa. Znal jsem ho, poněvadž mi převážel loď z Bruntálu na Lipno. Podle Kotisy rovněž nebylo co řešit. Prý mi bójku připraví a umístí. Počítá s tím. Mám se ozvat, jakmile vyřídím úřední stránku.

Třetí věc byla sehnat něco, na čem se budu přepravovat mezi bójkou a břehem. Koupil jsem přes inzerát starou kánoi. Vypadala odpudivě. To by záměr. Chtěl jsem ji totiž nechávat na břehu. Prodejce kánoe ji měl na Lipně. Říkal, že nevadí, když si ji vyzvednu, až budu svoji bójku mít.

Na začátku roku jsem znovu zavolal paní Honzové. Řekla, že s bójkou není problém. Mám ale zavolat později. Je totiž nemocná a není v kanceláři. Zavolal jsem další týden. Znovu stejná odpověď. To se opakovalo zhruba do března.

Pak se paní Honzová vyjádřila, že se mám domluvit s kolegou Mrázem. Ano. To je ten, s nímž jsem mluvil úplně na začátku. Zavolal jsem mu. Řekl, že s bójkou není problém.

Musím ale počkat, až přestane mrznout a bude moci hodit motorák na vodu. Vzniklo tak další zdržení okolo dvou až tří týdnů. Nakonec jsem se s chlápkem sešel. Společně jsme na jeho motoráku vypluli na hladinu zátoky a vybrali místo. Hodili jsme na něj provizorní značku.

Když byla značka na místě, zavolal jsem J. Kotisovi, že se může pustit do umístění bójky. Odpověděl, že je na čtrnáct dní pryč. Slíbil ale, že až přijede, dá se do toho.

Po třech týdnech se mi ho povedlo znovu sehnat. Prý už na bójce dělá. Zrovna hledá někoho, kdo mu odleje betonový kotevní blok. To mě zarazilo. Myslel jsem, že plánovací fáze už proběhla.

Po dalších zhruba třech týdnech se Jan Kotisa znovu ozval. Instalace bójky prý není v jeho silách. Má ale kamaráda, který to zvládne. Jmenoval se Dominik Kubovský. Tak jsem mu zavolal. Říkal, že s bójkou není problém.

Zpočátku to vypadalo dobře. Hned se do úkolu pustil. Sehnal betonovou kotvu. Objednal bójku. Koupil řetěz. Dokonce se mnou zajel do Kovářova zkouknout loď. Slíbil, že na ní opraví jednu nebo dvě drobnosti.

Pak ale přestal komunikovat. Po čase se ozval, že bójku nainstaluje 20. června. Připadalo mi to jako hodně pozdě. Pořád to ale mělo smysl. Dvacátého jsem mu zavolal a nedovolal se. Po několika dalších pokusech o kontakt, se ukázalo, že bójka pořád ještě v zátoce není. Takhle to probíhalo celý zbytek léta.

Vždycky, když jsem mu napsal, nebo se mu dovolal řekl, že zrovna nemá čas, ale že bójku brzo umístí. Na začátku srpna jsem mu poslal dotaz, zda má ještě o zakázku zájem. Prý má, ale trochu se zpozdil. Pak zase přestal komunikovat.

Nakonec se ozval 16. srpna. Je prý zase pryč. Ptal se, jestli myslím, že má ještě smysl bójku na místo dávat. Odpověděl jsem mu, že už asi ne. Chtěl bych ji ale hodit do vody příští rok. To prý udělá. Jako záruku se mnou podepíše smlouvu s datem provedení práce. Jelikož nevím o někom dalším, souhlasil jsem. Loď zůstala na suchu celou sezónu. V životě jsem ale něco takového nezažil. Pořád přemýšlím, kde jsem udělal chybu.