Měsíc: Listopad 2023

Okno

Účetní Tereza Králová pracovala většinou z domova. Bydlela v pátém patře starého činžáku s vnitroblokem. Sousedy znala jen zběžně. Na chodbách je sice zdravila, dál se o ně ale nezajímala. Stejné to bylo s Novákovými, do jejichž kuchyně ve třetím patře bylo z jejího bytu občas vidět. Věděla, že jsou to mladí manželé, kteří pečlivě třídili odpad. Paní Nováková dvakrát za rok vytřela schody. Pan Novák zase v zimě, když měl službu, odklízel sníh. Jednou večer Tereza zaslechla, jak se hádají. Zdálo se jí, že paní Nováková vykřikla.

Druhý den viděla pana Nováka stěhovat do auta několik rozměrných balíků. Evidentně musely být těžké. Odjel s nimi někam pryč. Paní Novákovou ale Tereza nezahlédla. Neviděla ji celý další měsíc. Co když ji zabil? Napadlo Terezu. Mohl ji rozřezat. Balíky asi obsahovaly kusy jejího těla.

Podezření nedalo Tereze spát. Pořídila si hvězdářský dalekohled. Začala svého souseda pečlivě sledovat. Vedla si záznamy. Věděla, v kolik vstává, i v kolik chodí spát. Dalekohledem rozeznala i značku jogurtu, kterou si dával k snídani. Paní Novákovou ale v okuláru nezahlédla.

Nakonec se rozhodla zavolat na policii. Kupodivu ji přepojili rovnou na kriminálku. Mluvila s mužem, který se představil jako praporčík Sýkora.

„Mám podezření, že můj soused zabil svoji ženu,“ svěřila se mu.

„Nějací Novákovi, Smetanova 14?“ zeptal se policista.

„Ano. Jak to víte?“

„Nejste se svým podezřením sama. Budeme ho asi opravdu muset prošetřit. Neměla byste čas se zastavit u nás na služebně?“

„Klidně,“ souhlasila Tereza. „Kdy by to tak mohlo být.“

„Co zítra ve dvě?“ navrhl detektiv. „Dnes odpoledne musím k soudu. Kdyby něco, můj mobil je 732 738 360.“

Tereza řekla, že platí a zavěsila. Cítila zadostiučinění. Od telefonátu na policii mnoho nečekala. Domnívala se, že jí strážci zákona neuvěří. Nebyla si jistá, jestli by na jejich místě věřila sama sobě.

Večer se ze zvyku podívala do dalekohledu. V Kuchyni bytu ve třetím patře stála paní Nováková. Krájela cibuli a utírala si u toho oči do rukávu. Tereza neváhala a vytočila praporčíka Sýkoru.

„Poslyšte,“ řekla. „Byl to planý poplach. Teď jsem tu paní viděla. Je naživu. Vypadá úplně stejně jako dřív.“

„Tak prima,“ řekl kriminalista. „To bychom měli. Navíc to dobře dopadlo. Mockrát děkuji za zavolání.“

František Novák zatím ve svém bytě odpojil nový holoprojektor z Číny. Stál ho majlant. Byl si ale jistý, že šlo o dobrou investici. Sousedi už začínali něco tušit. Zvlášť ta bréca z pátého byla pěkně vlezlá. Zítra tu věc pro jistotu večer spustí znova. Měl ještě několik záznamů. Mohl by použít třeba žehlení. Zbýval mu už jen týden. Jakmile dokončí převody pozemků, vypadne ze země.

Devět

Soukromý kryptograf Pokorný nebyl na výstřední požadavky klientů zvyklý. Jeho práce byla vesměs rutina. Jednotlivcům většinou pomáhal s obranou před odposlechy. Mezi jeho zákazníky patřili vrcholoví politici i mafiáni. Podle kryptografových zkušeností byl mezi oběma těmito skupinami poměrně slušný průnik. Většina zakázek ale přicházela od velkých společností. Nejčastěji pro ně navrhoval strategie ochrany citlivých dat. Jindy naopak hledal zranitelnosti v jejich informačních systémech. Někdy dokonce školil zaměstnance.

Ono čtvrteční odpoledne měl ale schůzku s bezkonkurenčně nejpodivnějším zákazníkem své kariéry. Do křesla v Pokorného kanceláři se totiž posadil prošedivělý muž v dlouhé černé kutně s červeným lemováním přepásané širokým červeným opaskem. Na hlavě mu seděla červená čapka. Zkrátka kardinál. Představil se jako Vlček.

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Eminence?“ zeptal se Pokorný.

„Máme jistý zašifrovaný text, který bychom potřebovali přečíst,“ řekl Kardinál. „Pochází z devíti svitků, které získal v předminulém století jeden z našich misionářů, Bratr Kovařík, v buddhistickém klášteře na hranici dnešního Tibetu s Nepálem. Ty svitky jsou staré zhruba dva tisíce let. Rádi bychom věděli, co se v nich píše.“

„A nemůžete se zeptat svých tibetských kolegů?“

„Buddhističtí mniši nejsou naši kolegové!“ zdůraznil kardinál. „Navíc řekněme, že Bratr Kovařík si mohl během své misijní cesty trochu volně vyložit osmé přikázání. Po návratu se z hříchu samozřejmě vyzpovídal. Klášter pořád ještě stojí. Buddhisté ale hlavně sami nevěděli, co se ve svitcích píše. Nechtěli je rozluštit.“

„Proč?“ divil se Pokorný.

„Podle našich záznamů věřili, že kdyby se svitky podařilo přečíst, vesmír přestane existovat. Já vím. Je to absurdní. Nezapomínejte ale, že jde o nevzdělané pohany.“

„Dobrá,“ souhlasil Pokorný. Původ materiálu nebyl jeho byznys. Pokud ho Bratr Kovařík lohnul, beztak by to bylo už promlčené. „Máte ty svitky v nějaké elektronické formě?“

„Připravil jsem je pro vás jako čistý text,“ řekl kardinál a podal kryptografovi flash disk.

Pokorný ho zasunul do volného portu ve svém počítači. Obsahoval jediný textový soubor. Kryptograf ho otevřel. Znaky nepoznával.

„Co je to za jazyk?“ zeptal se.

„Sanskrt, zapsaný v písmu dévanágarí.“

Kryptograf o tom písmu slyšel prvně. Zjevně pro něj ale existovala znaková sada. Kryptografický software s ní neměl problém. Pokorný data programem zběžně projel. Jak předpokládal, šifra byla z moderního pohledu primitivní.

„Šifrovací algoritmus není složitý,“ prohlásil. „Text se dá snadno rozluštit.“

„A kolik byste za to chtěl?“

„To nestojí za řeč,“ prohlásil Pokorný a zároveň odklikl příslušný příkaz. „Můžete mě třeba pozvat na oběd. Vaše svitky se už dešifruji za deset sekund to bude hoto –“

Kocour

Angorák Felda bydlel u jedné rodiny ve starobylé vilce obrostlé břečťanem. Milovník koček by možná řekl, že rodina bydlí u něj. Felda se každopádně často potuloval po okolí. Jedno z jeho oblíbených míst byla lavička pod košatou smuteční vrbou v městském parčíku. Jakmile se udělalo dost teplo, Felda na ní lehával stočený do klubíčka. Většinou nebyl sám. Na lavičku si totiž chodívala sednout s knížkou nebo pletením stará paní Marešová z blízkého bytového domku. Felda jí dělal společnost a předl.

Jenže pak paní umřela. Stalo se to na Štědrý den. Vnuci její byt zrekonstruovali a pronajali. Následující jaro se Felda jako každý rok objevil na své lavičce. Všimla si ho paní Černá, která šla kolem s nákupem.

„Ale čičí, kdo tady spinká,“ oslovila kocoura. „Ty jsi chudák kočička, přišel jsi o kamarádku.“

„Tomu je to fuk,“ prohlásila další sousedka. Jmenovala se Procházková. Byla zrovna na cestě ke kadeřnici. „Kočky jsou vázané na místo, ne na lidi.“

„To bych neřekla,“ odporovala paní Černá. „Určitě se mu po Růžence Marešové stýská. Proseděli tady spolu celé dny.“

„Kočky berou lidi jen jako otroky, co jim plní misku,“ nedala se Procházková. „Sama jednu mám.“

„Stejně je to mazel,“ rozplývala se paní Černá. „No pojď sem, já si tě pohladím.“

Kocour se nehýbal. Proti hlazení ovšem neprotestoval. Pak si ale paní Černá položila tašku na trávník a pokusila se usednout vedle něj. Felda se naježil začal prskat.

„No vždyť nemusí být hned zle,“ řekla paní Černá. „Tak já zase jdu.“

Obě sousedky se rozloučily. Felda tu ženskou s nákupní taškou ještě dlouho pozoroval. Pokusila se zasednout jeho kamarádku. Copak ji nevidí? Duch paní Marešové na druhém konci lavičky se usmál. Průsvitná stařenka odložila své pletení na chvíli do košíku a vytáhla z něj knížku. Felda začal spokojeně příst.

Krize

Olympská zasedačka se pomalu plnila. Dress code pojali účastnici porady vesměs civilně. Artemis přišla v maskáčové zelené. U dveří si odložila moderní reflexní luk. Poseidón dorazil v nepromokavých jachtařských lacláčích. Dionýsos se ukázal v havajské košili a kraťasech. Pallas Athéna zvolila bílý plášť, zápisník a brýle s výraznými obroučkami. Alespoň Hádés přišel v černém obleku. Ladil se svou ženou Persefoné v krátkých šatech stejné barvy. Apollón si naopak oblékl oslnivě bílou. Jeho oči kryly černé sluneční brýle. Afrodíté to jako obvykle neřešila.

„Nevadí, když nastavím na klimošce o stupeň víc?“ zeptala se.

„Klidně dva,“ řekl Apollón.

Bohyně lásky vstala a pustila se do mačkání tlačítek. Hádés ji chvíli sledoval. Pak ho ale Persefoné dloubla loktem do žeber.

„Už je jedenáct deset,“ oznámil Poseidón. Dal si přitom pozor, aby všichni viděli, že odečetl čas ze svých nových rolexek Yacht-Master 42. „Nevykašleme se na to?“

„Moje řeč,“ souhlasil Hádés. „Dal bych mu maximálně pět minut.“

Jen co domluvil, dveře se otevřely. Vstoupil vládce všech bohů, Zeus. Měl na sobě elegantní tmavomodrý oblek. Vavřínový věnec v poslední době ve svých šedých kudrnatých vlasech moc nenosil. V klopě saka měl ale připjatou jeho zlatou zmenšeninu.

„Dobré odpoledne,“ prohlásil.

Ostatní bohové sborově zabručeli na pozdrav.

„Máme problém,“ prohlásil Zeus. „Lidi v nás přestávají věřit.“

„Mrdky nevděčný,“ zhodnotila to Athéna.

„Přesně tak,“ řekl Zeus. „Minulej tejden jsem chytil borce, co nám tu chtěl ukrást oheň.“

„Už zase?“ zeptal se Apollón. „Přikoval jsi ho ke skále vedle toho posledního?“

„Moc práce,“ odpověděl mu Zeus. „Jednoduše jsem ho sejmul bleskem.“

„Správně,“ souhlasil Poseión. „Takhle se na ně musí. Nesrat se s nima.“

„Volal jsem kvůli tomu i Ódinovi,“ pokračoval Zeus.

„Ty se s těma klaunama bavíš?“ chtěla vědět Afrodíté.

„Máme korektní pracovní vztahy,“ vysvětlil Zeus.

„O co teda ten smradlavej kyklop říkal?“ chtěl vědět Poseidón.

„Že je to u nich nachlup stejný,“ prohlásil Zeus. „Oni potřebujou, aby lidi stříhali mrtvým nehty. Já vím, je to nechutný. Z těch nehtů si totiž staví koráb obři. Za posledních sto let prej přistavěli víc než za poslední dvě tisíciletí.“

„A co budeme dělat?“ zeptala se Afrodíté.

„Proto jsem vás svolal,“ odpověděl Zeus. „Máte nějaký návrhy?“

Police

Démon Belfegor si hodil nohy na stůl a podíval se na velké ručičkové hodiny visící na stěně kanceláře. Ještě dvacet minut a má padla. Modernizace pekla měla svoje nesporné výhody. Jeden se dostal dřív domů. Na druhou stranu přinesla i spoustu novot, které se Belfegorovi příliš nezamlouvaly. Hříšníkům se teď muselo říkat klienti. Přidělování konkrétních mučení dostalo na starosti Oddělení karmických zodpovědností. Efektivitu procedur měřili kluci z marketingu. Zároveň hledali způsoby, jak zvýšit utrpení klientů a snížit náklady.

Nové formy tortury navrhovali projektoví manažeři. Od začátku se starali i o finanční stránku věci. Na smlouvy dohlíželo právní oddělení. Když dneska chcete upsat duši Ďáblu, můžete být rádi, pokud bude kontrakt připravený do čtrnácti dnů. Realističtější je počítat s měsícem nebo ještě delší dobou.

Nárůst administrativy byl hlavní důvod, proč se teoreticky mohla stát chyba. Proto vzniklo i reklamační oddělení. Belfegor v něm dělal šéfa. Jeho práce byla reklamace zamítat.

Za sedm tisíc let neschválil ani jednu. Když za ním těsně před koncem pracovní doby dorazila kolegyně Nyx provázená drobnou blondýnkou, věděl předem, o co půjde. Všichni klienti přicházeli se stejným požadavkem.

„Tady slečna Pospíšilová říká, že k nám nepatří,“ oznámila Nyx. „Prý je v pekle omylem. Chtěla by … no, však víš kam.“

„Žila jsem mravně,“ prohlásila zákaznice. „Nanejvýš jsem v kvartě ukradla třídnici. To bičování jsem si možná ještě mohla zasloužit. Kotel s vroucím olejem se mi ale zdá moc.“

„Peklo se nemýlí,“ poučil ji Belfegor. „Raději se na to ale podíváme. Znáte své úmrtní číslo?“

„230301/4654,“ přečetla ze svých poznámek Nyx.

Belfegor pečlivě přepsal identifikátor do počítače. Nic. Že by se skutečně někde stala chyba?

„Nějak vás tu nevidím,“ prohlásil. „Budeme se muset podívat do papírové kartotéky. Posaďte se zatím tady do křesla. Hned tam s kolegyní skočíme.“

Démon otevřel nenápadné dveře vedle kopírky. Vedly do temné místnosti vyplněné řadami vysokých regálů. Zdálo se, že se táhnou do nekonečna. Byla to taky pravda. V pekle si přece jen můžete dovolit jeden nebo dva topologické triky, které by vám jinde neprošly. Najít příslušný regál jim zabralo zhruba deset minut.

„230298, 230299, 230300…,“ četl Belfegor. „230301 – tady to je. Její karta by měla být v některé horní polici.“

Vrátil se na začátek řady pro žebřík. Důkladně si ho zapřel a pustil se do šplhání. Musel si vyčarovat kouli bílého světla, aby na záznamy viděl.

„To jsem blázen,“ řekl nakonec. „Její karta tu fakt není. Nejspíš je u nás opravdu špatně.“

„No potěš koště,“ řekla Nyx. „Tak to je průser. Co budeme dělat?“