Doktor Josef Mašek, veterinář specializující se na malá zvířata, měl za sebou dlouhý den. Bylo to vesměs samé očkování, několik ošklivých odřenin a dokonce jedna zlomená tlapka. Úplně nejvíc zabrat mu dal zvracející papoušek. Teď to ale začínalo vypadat, že bude konečně moci zavřít. Stačilo už jen dodělat administrativu. Mašek prošel záznamy pacientů a doplnil do chorobopisů, co během vlastního ošetření nestihl. Zkontroloval také stav léků a účetnictví. Už se chystal vypnout počítač. Pak ale uslyšel zaklepání na dveře. Byla to sestra, slečna Černá.
„Máme ještě jednoho pacienta,“ oznámila.
„A je to něco akutního?“ zeptal se doktor Mašek. „Kdyby ne, řekněte jim, ať přijdou zítra. Už je po zavíračce.“
„Je teprve za deset půl,“ namítla sestra. „Tohle navíc určitě budete chtít vidět.“
Měla pravdu. Do ordinace vešel elegantní gentleman v tmavém obleku s dlouhými černými vlasy svázanými do ohonu. Na vodítku ho nepříliš nadšeně následoval velký obtloustlý pes. Měl tři hlavy.
Doktor Mašek překvapeně zamrkal. Byl ale profesionál. Nenechal se vyvést z míry.
„Tak co vás přivádí,“ zeptal se?
„Už několik dní kulhá,“ prohlásil majitel psa. „Asi má něco s pravou přední tlapkou. Nechce si na ní ale nechat sáhnout.“
„Hm, tak se podíváme, jak chodí,“ prohlásil veterinář. „Jak se jmenuje?“
„Kerberos,“ prohlásil chlápek. „Říkáme mu Kerbík.“
Doktor Mašek se předklonil, plácl se do stehen a zavolal:
„Kerbíku, pojď sem!“
Pes zavrtěl ocasem a popoběhl směrem k lékaři. Ve vzdálenosti okolo půl metru se ale zastavil. Nejspíš veterináři úplně nedůvěřoval. Maškovi to ale stačilo, aby se dozvěděl, že problém není příliš vážný.
„Můžete mi ho pomoci dát na stůl?“
Chlápek zvíře zvedl. Pes se chvíli snažil dostat dolů. Když zjistil, že si nepomůže, dřepl si na zadek.
„Kolik mu je?“ zajímal se veterinář.
„Asi čtyři tisíce let,“ prohlásil chlapík.
Doktor Mašek nehnul ani brvou. Místo toho zkusil prozkoumat kulhavou tlapku. Kerbík ale okamžitě uhnul.
„Můžete ho prosím podržet?“ požádal chovatele.
„Jasně,“ řekl chlápek. „Přesně tohle mi dělá taky.“
S pomocí majitele se lékaři povedlo končetinu prohlédnout.
„Je to jen zarostlý drápek,“ prohlásil nakonec doktor Mašek. „To hned vyřešíme.“
Ošetření netrvalo ani pět minut. Psovi se příliš nelíbilo. V ordinaci na něj ale byli tři lidé.
„Co jsem dlužný,“ ptal se majitel.
„Dneska to bude za dvě stovky,“ prohlásil veterinář. „Mám ale jinou věc. Váš pes má nadváhu. Nedáváte mu náhodou lidské jídlo?“
„Nikdy,“ dušoval se chlápek. „Dostává jen granule.“
„My tady poznáme, když páníčkové lžou,“ řekla sestra.
„No dobrá,“ přiznal chovatel. „Občas vyloudí nějaké zbytky. Beru ho doma v podsvětí na hostiny.“
„Jak často je občas?“ chtěla vědět sestra.
„Hostinu máme každý večer,“ vzdal to chovatel. „Taky s námi ráno snídá.“
„Tu musí přestat,“ prohlásil lékař. „Váš pes možná může být nesmrtelný. Pořád mu ale hrozí metabolický syndrom nebo rovnou cukrovka. Napíšu vám několik značek dietních granulí. Můžete vyzkoušet, které mu budou nejvíc chutnat. Dnes ho zvážíme. Sestřička vám založí kartu. Za měsíc přijdete na kontrolu.“
Kerbík je zvědavě pozoroval a kroutil u toho všemi svými hlavami. Věděl, že se o něm mluví. Neměl však tušení, že mu právě začaly krušné časy.