Trubička

Dveře zaklaply. Čmouha, fenka kokršpaněla, chvíli čekala, jestli v nich nezarachotí klíč. Dveře ale zůstaly zavřené. Čmouha se vydala na průzkum bytu. V ložnici našla svetr vonící lidským pachem. Chytila ho za rukáv a strhla z postele, na které ležel. Odtáhla svetr na strategické místo ke dveřím. Stočila se na něm do klubíčka a chvíli odpočívala. Po nějakém čase ji napadlo, že by se mohla zajít podívat do misky. Co když v ní něco je? Nechala svetr svetrem o vyrazila do kuchyně. Capání jejích tlapek na se ve ztichlém příbytku nezvykle rozléhalo.

Miska byla prázdná. Typické. Čmouha do ní několikrát strčila čumákem. Dostrkala ji až úplně ke stěně. Zamířila zpátky na na své stanoviště.

Cestou ještě zkontrolovala koš na odpadky. Běžně se z něj linula hromada zajímavých vůní. Tentokrát byl ale čerstvě vynesený. Cítila v něm jen použitý čajový sáček.

Zklamaně se vydala zpátky ke svému svetru. Cestou do předsíně ale zachytila závan něčeho zajímavého. Přicházel z obýváku. Co by to mohlo být? Důkladně zavětřila. Nebylo pochyb. Na stole v obývacím pokoji leží cosi dobrého.

Jenže stůl byl vysoký. Čmouha na něj nedokázala vyskočit. Lehla si před něj a pozorovala ho. Pak si toho všimla. Stůl překrýval ubrus. Jeho cípy sahaly jen zhruba třicet centimetrů nad úroveň podlahy.

Vstala. Vzala do tlamy jeden cíp a zatahala za něj. Moc to nešlo. Ubrus drželo něco těžkého. Čmouha důkladně zabrala celým tělem. Povedlo se jí vybojovat větší kus ubrusu.

Ozvala se rána. Čmouha rychle uskočila. Ze stolu se zřítila váza s kytkou a rozbila se. Bylo to těsné. Málem Čmouhu strefila. Kdo by řekl, že ubrusy jsou pro psy tak nebezpečné? Po podlaze se rozlila voda. Čmouha důkladně očichala zbytky vázy. Voda jí přišla vhod. Trochu se jí napila.

Pak se vrátila ke svému úsilí. Konečně se jí podařilo strhnout celý ubrus. V troskách hrnků talířů našla, co hledala: dvě hořické trubičky. Spokojeně se do nich pustila.